poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahoj Renato a Anno,oběma děkuji za podporu, dost pro mne znamená, že stojíte při mně a že jste se mě "zastaly". Jano, můj vzkaz nebyla žádná provokace, byl to spíš výkřik o pomoc. Cítila jsem se mizerně a potřebovala jsem to někomu říct. Myslela jsem si, že tenhle chat je i o tom. Omlouvám se všem, kterým jsem svým příspěvkem opět ublížila.A kdybys pozorně četla všechny příspěvky, dozvěděla by ses, že mi psycholog ani odborný lékař s mými problémy nepomohl, takže se na ně už obracet nebudu a nechci, ale spíš dám na radu mamky Pavly a budu sledovat tento chat nešťastnic s podobným osudem jako je ten můj a občas tam něco málo připíši. Tak zase všechny zdravím a někdy.... Maxi.

Ahoj holky! Po přečtení nových příspěvků bych vám toho chtěla tolik sdělit! Tak stručně: Kateřino z 10. 4. - toto je opravdu příspěvek, který pohladí na duši (jeden z mála v této diskusi). Chtěla bych se vás všech zeptat, proč si pořád vnucujete představu, že musíte strašně, ale opravdu STRAŠNĚ moc chtít a že se musíte úžasně snažit, abyste se z toho kolotoče dostaly? Mně jednoduše pomohlo, když jsem se naopak snažit přestala. Přestala jsem se zabývat svojí váhou, svojí stravou i cvičením. Když mám chuť, jím, když se mi chce cvičit, cvičím. Daří se mi tak již čtyři roky, během nichž mám párkrát do roka i slabou chvilku, ze které si ale hlavu nedělám a žiju zase normálně. Postavu mám nejlepší, co od základní školy pamatuju a také můj muž to neustále oceňuje. Říká, že je to tím, že jsem přestala bláznit. Po této zkušenosti jsem nezvratně přesvědčená, že nezáleží ani tolik na poměru mezi příjmem a výdejem energie, ale na tom, jak své tělo naprogramujete. Už nedokážu držet dietu nebo nějakou dobu hladovět, ani kdybych chtěla. Pocit hladu mě znervózňuje a moje tělo tím není nuceno ukládat případné jídlo do zásoby. Ví, že kdykoliv dostane další. Podle mne bude nejlepší, když se prostě zastavíte a opravdu upřimně se zaposloucháte do potřeb svého tělíčka ne do toho, co vám vštěpují media a různé "ozdravné" osvěty. Neblázněte tolik ani s tím, co je a není zdravé. To je jen záminka pro další diety a přehnané cvičení. V rozumné míře je prospěšné cokoliv. V tomhle prostě nemůžete selhat, protože kdo nic nedělá, nic nepokazí.A Renčo z 12. 4. Jsi můj člověk. Mrzí mne, že Tvoje pozitivní sdělení o případném otěhotnění bulimiček vyvolalo některé nepříjemné ohlasy. Tuším, že takto oponovaly ty, které ještě maminkami nejsou. Přestože jsem kdysi trpěla amenorrheou (vynech. menstruace), bez problémů jsem otěhotněla, donosila a porodila dvě zdravé děti. Myslím si, že neplodnost je opravdu jen dalším zbytečným strašákem (jakoby jich už tak bulimičky neměly dost). Stát se to může, ale kolika z vás se třeba roztrhl jícen? A k tomu, co je zodpovědné a není dělat v těhotenství, mám také svůj poznatek. Jako kuřačka jsem občas zápasila s chutí na cigaretu a pokud jsem podlehla, měla jsem strašné výčitky umocňované ještě mými kamarádkami, silnými kuřačkami, které "by něco takového nikdy neudělaly, neboť přestanou kouřit tři roky před plánovaným otěhotněním". A potom jsem v porodnici poznala ženu, která byla beznadějně označena za neplodnou a po sedmi letech se jí téměř zázračně podařilo otěhotnět. Tehdy omezila svoji dvacítku denně na tři a s tím byla absolutně spokojená. Kdo asi škodil svému dítěti víc - ona s těmi svými třemi pohodovými cigaretami denně, nebo já se dvěma neurotickými týdně? Můžete mě za to odsoudit stejně jako Renatu a její příležitostné zvracení v těhotenství, ale já se smířila s tím, že nejsme a ani NEMUSÍME býti dokonalí. A teď se prostě přestaneme brát tak vážně a upjatě a zbavíme se toho věčnýho strachu, že nejsme tím, kým bychom podle kohosi snad MĚLI BÝT. Srdíčka! Stačí daleko míň, než to vypadá. A já vám všem pro změnu přeji, abyste se konečně přestaly snažit a prostě to nechaly být. Říkám si, že všechny problémy, které kolem sebe vidím, jsou jen v mé hlavě a když si tohle uvědomím, potom jednoduše zjistím, že je všechno v naprostém pořádku.

Tak jsem si to tu celý přečetla a chtěla bych přidat i svou zkušenost, hlavně holkám, co maj problémy s menstruací. Taky jsem si prošla anorexií, v důsledku toho jsem samozřejmě přestala menstruovat. Na gyndu jsem kvůli tomu šla asi před dvouma rokama. Nejdřív jsem dostávala jen injekce, ale ty nezabíraly, tak se potom přidaly i nějaký prášky a ty konečně pomohly. To už jsem na gyndu chodila pravidelně asi rok. Pak následovalo několik neúspěšnejch pokusů o menstruaci bez prášků, pouze s injekcí. Celou tu dobu mi doktor pořád opakoval, jak je důležitý přibrat, dostat se na normální váhu a pak se to prej srovná samo. Moje současná váha je už vpořádku (62kg,173cm), ale s menstruací mám pořád problémy. Posledního půl roku chodím už je na injekce, ale jakmile jí jednou zkusíme vynechat, tak zase nic. Teď je mi 18, takže o dětech ještě neuvažuju, ale i tak se bojim, jestli to někdy bude zase vpořádku.Ahojky a držím palce každé z nás

Market a všem ostatním moc vám děkuju.Možná mám pár vlastností, které moje sestra nemá, ale nikdo si toho nevšímá.Už hodněkrát jsem měla sklon strčit si prst do krku, protože jsem e přejedla, ale něco mi říkalo, že udělám - li to jednou, tak to udělám zase.Zatím se držím, ale nevím jestli to zvládnu, pořád se nemůžu smířit s mou postavou.Snažím se cvičit, ale moc dlouho to nevydržím.Někdy jsem v pohodě, ale někdy mám náladu skoro na sebevraždu.Je to těžký.Vždycky kdyžse se svou sestrou hádám, tak mi nadává, že sjem tlustá, že nemám kluka, že jsem nemožná.........Je toho strašně moc.A tohle slyším už od mala.Docel se divím, že tu ještě jsem.Už vás nebudu otravovat.Mějte se krásně, moc mi pomáháte.

ahoj všichni.mám už toho dost. Zastavila jsem se! Od této chvíle jím normálně. Už mě nebaví furt jen žrát a zvracet. Mám z toho příšerné otoky a nejrůznější bolesti. Je nesmyslné splachovat peníze, energii a čas do mísy. Budu se za jakoukoliv cenu vyhýbat přejídání. Znám to, je to něco jako abstinenční syndrom. Zatím jsem mu vždy podlehla. Jednou to však zvládnout musím. Nebo se snad mám uzvracet až k smrti???Tak to proste zkusim. Budu psat o svych pocitech sem, abyste si to četly. Alespoň se naučím rychlejc psát na počítači...

Maxi, běž na chvilku ven. Svítí tam slunce. Zavolej matce, najdi si na netu fotku oblíbenýho herce ,nebo si prostě lehni a odpočívej, na nic nemysli. Vem si oblečení, ve kterým se cítíš dobře a dej si trošku nějakýho dobrýho jídla ...Prožívám taky zrovna hrozné období. Mám pocit, žeto nikdy neskončí... Ale nesmíš to nikdy vzdát. Nejsi v tom sama. Plácáme se v tom tady všechny, a to pořádně. Proto se MUSIME podporovat.A společně to jednou zvládneme. Jsem s tebou!!!

Myslím, že od toho tu ty stránky jsou, abysme se prakticky anonymě mohly vypsat ze svých pocitů a nálad. Mě to aspoň pomáhá je to účinnější než 10 psychologů, kteří, pokud tím sami neprošli osobně, tak Vás stejně nepochopí. Jako návod bych to nebrala, kdo má problémy s jídlem, tak si na tuto metodu stejně příjde sám.Maxi, doufám, že už je Ti líp. Vydrž!

doufám, že je to jen provokace, jestli to je pravda, tak toho nech, stačí si už přečíst námět pro holky co chtějí zhubnout, jak si správně vypěstovat B nebo A, tady je těch návodů dost, rychle se přece potom hubne ne? Tak proč to nezkusit jen pár kil, a pak toho nechám. Přece tady nechceš řešit návod na sebevraždu stačí tohle, to k tý sebevraždě pomalu směřuje. Zajdi si za psychologem, nebo zavolej nějakou linku na pomoc. Krize může nastat u každýho ne jen u tebe, tak to řeš s chladnou hlavou, a neblbni nebo těm holkám taky zblbneš hlavu to snad nechceš ne?

Tak co, frajerky bulimičky, jak jste prožily Velikonoce? Která jste to zvládla bez jediného přežrání a následného zvracení? Ale po pravdě! Je mi čím dál smutněji z přibývajících příspěvků, myslela jsem, že A a B je problém mladých dívek a žen, ale vidím, že i padesátileté ženské v tom lítají. Přestává mě bavit život, mám velké problémy nejen v osobním životě, ale i v pracovním. A ne vlastní vinou. Vyměnilo se vedení firmy, má jiné záměry a spoustu lidí vyhazuje na hodinu, bez koruny odstupného. Navíc to hrozné počasí, asi mám depresi a docela vážně uvažuji o tom, že všechno skončím. Hodně jsem přemýšlela, a můj život vlastně nemá cenu, já ho vzdala předem, protože přežívání s B je čím dál obtížnější. K čemu mi je, že jsem utratila majlant za liposukci stehen, když jsem to přežíráním opět dohnala, ba dokonce si připadám tlustší než jindy?! Všechno a já sama se cítím čím dál marnější a zoufalejší.Neví některá z vás, jak to rychle a bezbolestně skončit? Oběšení se nemusí podařit, na Nuseláku bych nepřelezla drátěný plot, účinné prášky bez receptu neseženu, jedu na krysy bych se bála a rozjet to po dálnici do viaduktu také není stoprocentní.... Tak pa, Maxi. Kolik z vás zase vyprovokuji k reakci??? Už se těším, tak rychle pište, ať si to ještě stihnu přečíst.

Ahoj, uz par dni si tu ctu vase pribehy, protoze jsem nedavno zjistil, ze moje holka trpi bulimii. Moc me to mrzi, protoze je to prvni holka, kterou opravdu miluju. Moc si ji vazim za to, ze mi to nakonec rekla, urcite to nebylo snadne. Chtel bych ji nejak pomoct, ale nevim jak. Nemuzu ji do niceho nutit ani nadavat. Mam tu knizku od F.D.Krcha-Bulimie, jak bojovat s prejidanim...Chystam se, ze si to prectu a zase budu vedet vic...Poradte mi nekdo, jestli se mam o neco snazit nebo jestli tu mam pro ni "jen" byt. Mam ji moc rad a strasne bych ji chtel nejak pomoct, rekl jsem ji to uz nekolikrat. Sice tvrdi, ze s tim chce prestat, ale... Doufam, ze opravdu chce...Jinak vam holky drzim moc palce a obdiviju vas, ze o tom mluvite a navzajem se drzite! A nezapomente, ze mi chlapi mame radi holky, jak se rika, u kterych je za co vzit a do ceho kopnout... :-)))))) Mejste se krasne a drzim palecky!!!

Musím se snažit. Ale už moc nevím jak. Nedokážu přestat jíst. Kdykoliv se cítím špatně, myslím na jídlo. Cpu se třeba čtyři hodiny v kuse. Připadám si odporná. Nikdo doopravdy neví, co provádím...Nemám skutečné přátele, bydlím bez rodičů. Mám svůj vlastní svět, ve kterém je hlavní věcí jídlo. Mockrát jsem se pokoušela něco dělat, ale jek mi bylo mnohokrát různými lékaři řečeno, chyby je ve mně, a dokud se nezměním uvnitř sama, budu se pořád přejídat a zvracet. Já nevím, jak se mám změnit. Kdybych to přece věděla, tak už dávno jím normálně... Holky, moc potřebuji pomoc a podporu. Jsem zoufalá, když pomyslím na to jak žiji, na svůj tajný život, který se točí jen kolem jídla. Ta "opravdová" část života se stále zmenšuje a zmenšuje...

Ani nevite, jak dokazete povzbudit a poradit. Je mi 21 a v tom kolotoci litam uz tri roky. Tri dlouhatansky roky, kdy jsem na tom byla nekdy hur, nekdy lip, ale sama sebe jsem nenavidela porad. Kdyz si vzpomenu, co jsme vyvadela v tom nejhorsim obdobi, nechapu, ze jsem to vubec prezila. Od rana to zacalo a neprestala jsem cely den. Jen prejidani a zvraceni a prejidani a zvraceni. Byla jsem z toho vysilena, nemela jsem chut uz ani dychat, divat se na sebe, natoz s tim neco udelat. Bylo to silnejsi nez ja, nemohla jsem se zastavit. Ted uz jsem na tom mnohem lip. Nerikam, ze jsem se vylecila, tak snadne to nebude, ale je to lepsi. A vite, co mi pomohlo? Vy a vase prispevky. Dodaly mi odvahu se sverit svemu klukovi. Odvahu jsem sbirala dloho, ale jednou jsem si rekla dost, ma pravo to vedet. Reagoval skvele. Sice to poradne nechapal, ale nezatracoval me, nestitil se, ani mi nic nevycital. Mohl mi rict, ze jsem blba, muzu si za to jenom sama, tak at se z toho taky sama dostanu. Ale podrzel me, vyslysel, ptal se. Nejtezsi bylo to ze sebe dostat. Tu prvni vetu: "Trpim bulimii". Bala jsem se, co na to rekne. Nedivila bych se, kdyby to nepochopil, protoze proc to delam nechapu sama. Nikdy bych neverila, ze nekdo muze byt tak nezny a chapavy, ze nekomu na me muze zalezet tolik, ze se pokusi mi pomoct. Svym zpusobem to doted byla jenom moje vec, nikdo o tom nevedel, tak to nikomu neublizovalo (tedy krome me). Ale tim, ze spolu skoro zijeme, mel pravo to vedet. Musel to vedet, protoze ve vztahu je nejdulezitejsi uprimnost a duvera. Prala jsem se s tim sama celou tu dobu. Zkusila jsem jit k doktorovi, ale asi jsem vlastne ani nechtela prestat, vyhovoval mi ten stav co byl. Vzycky jsem vsechno zvladala, cokoli jsem chtela, tak jsem to vlastnimi silami dokazala. B. byla jedina vec, ktera me pomalu ale jiste zdolavala sama a ja se ani nebranila. Zjistila jsem, ze nekdy to delam jen ze zvyku, z nudy. Kdyz me neco nastve, jsem nestastna, nestiham ve skole nebo cokoli, s cim se normalni clovek popere, ja resila zvracenim. Ale vyresila jsem tim neco? NE, jen mi bylo mnohem hur. Ted jsem se rozhodla s tim zatocit, zbavit se neceho, co mi bere silu zit, radost ze zivota, energii, kterou muzu vlozit do uzitecnejsich veci. Utikala jsem pred tim rozhodnutim prestat prilis dlouho. Ublizovala jsem si prilis dlouho, nenavidela jsem sebe, svoje telo a nekdy i cely svet. Ale rekla jsem si: UZ NE. Nenecham jidlo ridit muj zivot. Chci se radovat, chci mit radost z kazdeho dne, ktery ziju. Mam vyhodu oproti nekterym z nas, mam uzasnyho kluka. Verim, ze spolu to dokazem, protoze na to nejsem sama, je nas na to vic.Tim, ze jsem se sverila, jsem udelala ten prvni a nejtezsi krok. Tak vam vsem holky preju najit taky ten velikansky kus odvahy nekomu se sverit a jeste vetsi kus stesti najit nekoho, jako mam ja (ale myho mazlika nedam!!!). Drzim palce a hlavu vzhuru...P.S. Za gramatiku nerucim :-)

Ahoj holky, koukam, že Velikonoce se staly morem pro mnohé z nás. Za těch pár dní, co jsem odjela na návštěvu k rodičům na svátky, jsem přibrala asi 5 kg. Jak se to stalo? prostě jsem celé ty 4 dny jedla, ne jedla " žrala" , od rána do večera a to myslím doslova. Během pěti minut jsem byla schopná sníst velký tác plný chlebíčků, k tomu spoustu zákusků. Bylo mi vážně děsně blbě, nemohla jsem se ani pohnout, ale jak jsem uviděla další jídlo, tak jsem se neovládla 8-(((. Přemýšlela jsem dokonce, že to vše pak vyzvracím, ale tato činnost je mi tak odporná, že jsem radši spolykala tuny projímadel. Teď jsem přijela zpátky domů a nevejdu se do ničeho, musím tedy strašně cvičit a nejíst!!! Můj přítel je naštěstí v tomhle ohledu nevšímavý a par kilo na mě navíc ho nerozhodí!!! Já z toho mám ale hrozitánské deprese, sedím hodiny v pokoji a nadávám si, proč jsem to musela jíst, že jsem srab a měkota, ale zároveň vím, že to udělám při další příležitosti znovu...nemužu si pomoct. Je to takovy extremismus, odezdikezdizmus 8-(((. Vím, že byste mi poradily , abych se ovládala, ale to nejde!!!!!!!! vážně ne. Co teda s tím????

Ahoj holky, dlouho jsem se neozvala, i když pravidelně sleduju, co nového tu přibylo. Většinu věcí za mě stihnou vyslovit jiní. Moc ráda bych řekla pořád se držím, ale asi dvakrát jsem nezvládla.Na víkend jedu domů a to před čím se celý týden bráním se přímo nabízí. Všechno musím aspoň trošičku ochutnat, připadám si jako křeček. V té chvíli se chovám, jako bych už nikdy tyhle jídla neměla ochutnat. Chápu to jako chybičky, který musím přejít. V té chvíli by bylo to nejhorší, kvůli jednomu selhání vzdát takový kus práce, snažení. Ale už se mi celkem daří ovládat. Pokud už se stane, že začnu do sebe něco cpát, většinou se už ze začátku dokážu zaseknout. Zvládnu toho čertíka, co mi pořád opakuje klidně se napapej teď už je to jedno. Je to poslední možnost zatáhnout za brzdu. Ten jogurt navíc mi deset kilo nepřidá, to znamená, že nemusím zvracet, no a proto už do sebe nic ládovat nebudu ...Chce to jen tu vůli, chtít. Někdy mi připadalo, že si tím precpáváním a zvracením ubližuju, ale opak je pravdou. Bála jsem si ublížit tím, že bych si odepřela těch pár rohlíků, buchet a nevím čeho ještě. Prostě a jednoduše, pokud už se člověk rozhodne se s tou potvůrkou bulimí vypořádat, musí si uvědomit, že i když mnoho získá, v prvních chvílích na první pohled spíš ztrácí. A navíc musí taky něco obětovat. Ale stojí to za to, to mi věřte. Ještě jsem chtěla něco k Petře.Psalas, že tvá váha nám asi bude připadat moc. Věř tomu, že není pravidlem, že bulimičky musí mít čtyřicet kilo a toužit po kostnaté postavičce. Třeba já konkrétně bych při své výšce 168 cm byla nadmíru spokojená s 75 kily. A to byla moje ideální váha kvůli které jsem začla kolotoč. Jde prostě o to, že my všechny jsme se pouze snažily a snažíme zalíbit se svému okoli. Ze svého pohledu osoby s opravdovou 'nadváhou', vůbec nedokážu pochopit ten umělý ideál kterého se spousta holek snaží dosáhnout. A vzhledem k tomu, že se na to opravdu dívám z trošku jiné pozice, můžu potvrdit, že většině chlapů fakt ten normální sem tam špíček nevadí, pokud toho není moc.(Jako u mě, ale i s tím se dá žít, jak už teď vím.) Začala jsem cvičit a už se těším jak vyrazím na kolo.Dokonce jsem po několika letech začala chodit na bazén a zbavuju se představy, že se na mě každý dívá.( Pokud nějaká ta štiplavá poznámka přiletí, dokážu ji přehlídnout). No a toho svého ideálu určitě dosáhnu. Ale bez diet, přejídání a zvracení.Ostatně ten ideál je pro mě už trošičku jiný. Ne žádná konkrétní váha, ale pevné a zdravé tělo, ve kterém se mi bude líp žít.

Ahoj holky, přišla jsem na to, že Velikonoce jsou tu jako velká zatěžkávací zkouška. Já ji zvládla jen částečně. Přejedla jsem se sice (to se prostě nedá, když přijedeme k mamince, cpe to do mě téměř násilím), ale NEZVRACELA jsem. To je docela úspěch. A s tím přejídáním? Myslím, že se o Velikonocích přejí asi každý, tedy i normální, nebulimický člověk. A pokud máte špatné svědomí, je lepší si jít zacvičit. Teď jsem se opět vrátila ke sportu. Je to asi to nejrozumnější, co můžete pro svoji postavu udělat. Díky lepší stravě jsem znovu získala potřebnou energii a sílu, kterou jsem tolik potřebovala. Dneska mi váha ukázala 54kg, docela se zlepšuju. Manžel mi řekl, že je se mnou moc spokojený a že hned jak z našeho bytu zmizí sladkosti od našich maminek, mi dá volnou ruku při výběru potravin. Já už se na to těším jako malá holka, věříte tomu? A jak to tak vypadá, asi brzo vysadím antikoncepci: pokusíme se mít miminko. Trošku mám strach, že asi hned neotěhotním. No, nevím, na jednu stranu si říkám, že teď vážím docela normálně, ale na druhé straně jsem dala svému organismu dost zabrat. Předtím, než jsem skončila v nemocnici, se moje hmotnost propadla na 48, bylo to období několika zvracení denně, už jsem vůbec nic nedokázala polknout, protože jsem si vypěstovala tento "báječný" reflex. Paní Kateřina (když jsem se prokousla těmi hrubkami) má velkou pravdu, strašně se mi líbí, jak k problému přistupuje. Myslím si, že když to zvládá ona, mohly bychom to přece zvládnout i my. Nechci rezignovat a dál se trápit: je to můj život a jsem za něj sama odpovědná. A teď vím, že se sebou musím spustu věcí udělat - nechci trápit svého milovaného Tomáše, chci mít zdravé dítě a myslet na jiné věci než je má postava. Milá Julinko, mám pocit, že jsi na nejlepší cestě, jak se k anorexii či bulimii dopracovat. Myslíš, že je má Tvá sestra kluka jen proto, že je hubená? Nemá náhodou jiné kvality? A nemyslíš, že Ty máš své kvality také? Setkala jsem se s tím, že každý člověk je v něčem výjimečný, každý je v něčem dobrý a něco umí. Hubenost nic neřeší. Naopak se říká, že baculatí lidé jsou mnohem otevřenější, zábavnější a více přátelští než hubeňouři, kteří neustále myslí na diety. Taková jsem byla já: protivná, sklíčená, žila jsem opravdu jen v neustálém labyrintu diet a zvracení, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Byla jsem strašně sobecká, což se na mě dost podepsalo. Přišla jsem o hodně přátel - dříve jsme se stýkali mnohem častěji, teď mi jen málokdo zavolá. Začala jsem prostě ostatní strašně štvát, mysleli si, že mě nezajímají. Prosím, Julie, zkus to úplně jinak. Buď kamarádská, užívej si života, buď veselá a usměvavá. Svoji postavu pochopitelně můžeš vylepšit, ale nesmí to být Tvoje priorita. Stačí maličko omezit sladkosti, tuky a alkohol a víc se hýbat - začni třeba chodit na aerobic nebo do posilovny. Rychle hubnout je strašně nebezpečné, teď to vím. Ale musela jsem kvůli tomu projít peklem. A to platí pro všechny, nejen pro Julii, ale i pro Hanku, pro Petru i pro ostatní. Péťo, každý se o Velikonocích přejí, vážně. Zítra zkus u snídaně beránkovi odolat a dneska si zacvič. Není to důvod aby ses musela nenávidět. Podívej se na sebe do zrcadla a pochval se. Měj se ráda taková, jaká jsi. Jako Aja, která napsala příspěvek bezprostředně přede mnou.Mějte se krásně, zase se ozvu, teď dostanu k obědu kuřátko a salátek.

Ahoj holky, asi uz mesic tu "hltam" vase clanky, ale jeste jsem se neodhodlala k tomu, vam taky napsat. Prislo mi, ze bych se musela opakovat. Mam bulimii necely rok. Chtela bych vratit zpatky ten okamzik, kdy jsem si poprve strcila prst do krku. Chtela bych se zbavit te nemozne zavislosti na jidle. Je pravda,ze za ten posledni mesic se muj vztah k me vlastni osobe trochu vylepsil. Zacala jsem se mit rada. Ne, ze bych se pred tim nemela vubec rada, ale smirila jsem se svou postavou, s tim jak vypadam (merim 167 a vazim 57). Reknete si, co by chtela, ale znate to, chcete porad neco, co nemate, chcete byt porad lepsi....Dokazu nezvracet treba tyden celkem bez problemu. Muj pokrok za posledni mesic spociva i v tom, ze se dokazu neprejidat.(Ani nevim, jak jsem to dokazala) Ale pak prijde okamzik, kdy je mi uplne vsechno jedno a zacne to. Mam hrozne rada sladke a to je muj spousteci mechanismus. Hledam, co bych zbodla a pak to jde ven. Pripadne se dostanu do takove apatie, kdy myslim jen na jidlo, tudiz se "nestaram" o to, jak budu vypadat a zvracet treba nejdu.No radsi toho uz necham. Drzim nam vsem palecky, at ty nase uspesne pokusy trvaji co nejdele a jednou uz to bude takovy pokus, co nikdy neskonci...:-)

Čtu vase příběhy a pomáhá mi to pochopit sebe i tu hroznou nemoc.Jsem na tom trochu líp než kdysi, už nezvracím, jen se hrozně přejídám.Vždy mi pomůže,když se začnu mít ráda a přesvědčím se, že jsem se sebou spokojená ať vypadám jakkoli. Ale jak se mám mít ráda, když jsem teď za dva dny snědla snad tuny sladkostí a všeho možného jídla.Stačí jedno "spouštěcí" jídlo, většinou sladkost a jedu v tom zas.Tentokrát to byl velikonoční beránek k snídani.Vždy když myslím,že jsem v pohodě,přijde přejídací záchvat s ještě větší silou.Strašně se nenávidím a je mi hrozně.Tak aspoň píšu vám,které to tak dobře znáte,aby se mi ulevilo.

Ahojky holky, Julie a Alenko a vubec vsecky ktere se prispivaji svymi clanky a my ostatni je cteme a zjistujeme ze jsme vsicky na tom stejne.......Ja uz jsem sem par clanku napsla, ale presto po techto velikonocnich svatku jsem zhruzou zjistila ze jsem opravdu nemocna....Ja to tusila, ale nechtela si to pripustit a kdyz uz jsem si to pripustila ztak se nazila neci pro to delat..tj. zacala jsem jist. alespon trosku lepe nez pred tim...ale to byl teprve zacatek....Minuly tyden jsem si koupila knizku od Kircha( tedko vysla) " bulimie a anorexie§" vzdycky jsem si myslela ze bulimie je ze se neco sni a ihned se to da vyzvracet......Ale to je pouze urcita cast bulime..Pak tam popisuje typ mentalni bulimie......tj. ze neustale myslite na jidlo , vazite se , merite a vubec nehubnete...Ale nezvracite..A to je muj pripad..Neustale myslim na jidlo a mam pocit ze se poradne ani nenajim.....pripada mi ze 2 rohliky s florou. se syrem a 1/2 spekacku je moc k veceri( coz je).....taky jsem o velikonocich neustale vsecko tlaskala dohromady ....vetsinou se jdnela o jidla ktera bezne nejim.....Je fakt ze jsem alespon snazila dodorzovat jidelni reim, jako snidani obed a veceri...ale vcera se tto trosku zvrtlo...jelikoz jsem si odpoledne snedla 3 rafalea a u mamci jeden chlebicek s humrovou pomazankou tak jsem si k veceri dala pouze jeno velke jablicko, ale v noci jsem sla jist a holky snedla jsem 2 spekacky s 2 chleby namazanymi s florou.......No hruza tlaskam to vsecko dohromady......Muj muz je ze me na infarkt a jedine o co mijde......At uz nemyslim na jidlo( co si dam k obedu k veceri, to smim to ne a kdyz zhresim tak at mi je to jedno......a ne se porad vazit merit) a taky mam strach o manzelstvi, manzel mi rika ze se mmu takhle vice libim pri vysce 162/53kg, drive 162/48kg...ale ani jemu uz ,moc neverim, zacinam si vsugerovavat, ze mi to rika jen proito ze vidi jak moc se vtrapim..Holky v kazdem nasem rozhovoru se ptam zda nejsem tlusta, nebo ze jsem pribrala a tak........TO PRECI NENI NORMALNI............Nedokazu se smirit se svoji postavou a jsem z toho sama nestastna a dotoho, jeste ani ten sex........Kdyz se necitim ve sve kuzi jako fit ..tak ani na to nemam chut.........rada bych nekoho nasla kdo by mi byl oporou na teoto www strance a psal si se mnou a svych problemech a vubec navzajem se podporovali...Jo a Julie..ja mam taky sestru...Je taky stihla, ona byla uz od malicka a nerada jedla, kdezto ja .....Ja jsem byla trosicku cvalda a velice rada jsem papala..Vse zacolo v mych 15letech, kdy mi mama zacala rikat at uz na vecer moc nejim, ze budu tlusta.........Ale i segra me trebe ve 12 letech pri detskych nadavkach rikala tlustoprde...........To jsem si jeste tenkrate neuvedomovala....To vse zacalo v obdobi dopspivani...Na gymnaziu v 1. rocniku jsem zacala drzet dietky a to jsem nemela........Pak jsem z 50kg vyhoupla na 58kg :o((((( To bylo obdobi kdy jsem zaacal chodit do hospody a pila pivo a tvrdy alkohol......Za dva roky jsem sla s vahou dolu( ani nevim jak) pritom jsem nedrzela zadnou dietku, ale je fakt ze jsem zacala kourit a pozdeji to vyustilo k tomu ze jsem si cigaretku davala i presto ze jsem mela hlda....to uz jsem si zacal udrzovat 3 roky vahu 48-50kg......Zadnou dietku jsem nedrzela, ale je fakt ze jsem moc nejedla- no skoro vubec... Minuly rok po statnicich jsem se rozhodla s kourenim prestat.... Kourila jsem 1 krabicku dennne a uz se mi spatne dychalo a k tomu jsem se seznamila se svym nynejsim muzem( nekurakem) a z casti i kvuli nemu..On proti memu koureni nic nemel......A od te doby to zacalo, zacala jsem mit obyvy z toho ze priberu 10-20 kilo......Coz pro me bylo neco strasneho, vzdyt uz jsem jedno takove obdobi mela a vim jak jsem se moc trapila...... Zprvu jsem holky zacala cvicit jak blazen..to mi vydrzelo 4 mesice........po svatbe se vsecko ale zmenilo......Zaprve nebyli penizky a casik a ta zmena na kazdeho pusobi jinak.......a za druhe myjsem zacala mit zdravotni problemy.......Strasne moc unavena, na krevnich vysledcich mi nasli EB virus...Tak tedko jsem ve stadiu, ze nemam energiii na to abych chodila aerobic nebéo do posilovny.....Alespon se tesim az bude hezke pocasi a vyrazim ase s vym pejskem na prochazku...........Pripadam si v zacarovanem kruhu a nevim jak z neho ven Zatim se mnejte Deni

Milá Julie,ikdyž tě neznám, nemyslím si, že by si byla neoblíbená a jak píšeš, ne tak dobrá jako tvá sestra.Zkus si vzpomenout, kdy si naposledy udělala někomu radost, třeba jenom malikou, určitě to ten člověk ocenil a možná, ikdyž to nedal najevo, tvého činu si zajisté vážil.A také si zkus vybavit věci, které děláš ráda a v kterých jsi opravdu dobrá, ruku na srdce, určitě alespoň jednu věcičku, v které si lepší než tvá sestra najdeš. Myslím si, že nemusíš mít přítele, k tomu, aby si byla šťastná a úspěšná, stačí jen když zvolíš ty správné lidi, s kterými budeš trávit svůj čas a kteří tě budou brát takovou jaká si. Je moc důležité, aby si zůstala svá, já když jsem ve společnosti nějakých lidí a cítím, že to nejsem já a v podvědomí vím, že své chování přizpůsobuji okolí, raději se vzdálím.Vždyť proč bych si měla hrát na někoho jiného, vím, že jsou lidi, kteří mě berou i s mýma drobnýma chybičkama, ale vím, že před nimi mohu být naprosto otevřená a sama sebou, takových lidí si potom opravdu vážím a takoví lidé si zaslouží mé kamarádství.Zkus přemýšlet nad tím,proč si myslíš, že tvá sestra je lepší než ty? A myslí si to více lidí nebo je to jenom tvůj subjektivní pohled?A hlavně, tím, že přestaneš jíst ti přibude další starost, budeš myslet neustále na to, co jsi snědla a co si ještě můžeš dát a věř mi, že za chvíli to přeroste v další problém a to vím z vlastní zkušenosti.Také jsem byla přesvědčená,že když zhubnu,najednou se můj život změní o 100% k lepšímu, ale opak byl pravdou,stala jsem se ještě uzavřenější a pro okolí naprosto pasivní, začla jsem žít jenom s mým přejídáním a zvracením, nic a nikdo pro mě nebylo tak důležité jako jídlo. Jasně,jídlo je pro člověka bezpochyby důležité, ale nemůžeš ním nahrazovat poklábosení s kámoškou nebo jen tak si posedět s kamarády u kafe.Nedopusť,aby tě jídlo a vše kolem něj začlo ovládat.Zkus si třeba popovídat o tom,co cítíš se svou sestrou,zkus ji říct, co se ti na ni líbí a uvidíš, že i ona na tobě najde spousty věcí, pro které tě má ráda a váží si tě.Pokud o svých pocitech nebudeš mluvit nebo je dávat najevo, těžko se dočkáš nějaké zpětné vazby, je důležité ventilovat své nitro do okolí, aby i ti ostatní měli šanci poznat tě, jaká opravdu si a třeba potom se zalíbíš nějakému klukovi, který ani netušil,co všechno dobré v sobě nosíš.Tak se neskrývej před světem a běž mu ukázat, co vše je v tobě utajeno.A dej vědět,jak si pochodila,budu ti držet palečky, ahojky Market

18 let, 163kg, 55 kg.Asi si řeknete co já tu dělám, protože jsem tlustá a anorexii nemám, ale musím to někomu říct.Mám sestru a ta je ve všem lepší, je hubená, krásná, chytrá, má kluka, který ji má rád a já nemám nic.Asi před rokem jsem skoro nic nejedla, protože jsem se chtěla vyrovnat své sestře.Naštěstí jsem si uvědomila, že bych to neměla dělat.Jenže teď mám když si vzpomenu, jak dobře se mi hublo, tak chci zase přestat jíst.Vím jaké to má následky, ale chtěla bych být taky tak oblíbená jako ona.Je mi strašně líto, že nemám kluka.Jsem pořád sama a pořád se lituju, nevím kam až to zajde.Dost často mám pocity, že život není pro mě.Taky často myslím na sebevraždu, ale asi na to nemám dost odvahy.Jsem strašně tichá, nikam nechodím, pořád čtu a bojím se komukoliv otevřít.Chtěla jsem se vás zeptat ( kohokoliv ), jestli je pro mě nějaká pomoc.