Panická porucha

Všechny vás moc zdravím!Před hodinou jsem si objednala na www.grada.cz knihu od MUDr. Praška Jak zvládat paniku... a taky mi přišlo potvrzení, že do 40 dní mě přijde. Tak uvidíme. U nás v knihkupectví taky nikde neexistuje. A teď si ještě doobjednám na doporuční Libora o tom stresu - taky ji tam mají.Pajko, před tebou smekám!Mě bylo o prázdninách "dobře", žádné problémy, mé pubertální děti nebyly pořád doma, takže my dospělí jsme byli v naprosté pohodě. I v té práci to bylo klidnější. Ale teď je v práci pěkný blázinec, děti jsou doma, sluníčko už nenítak teplé... No prostě včera jsem už byla na Lexaurinu.Obdivuju tě proto, že zvládáš svou paniku (a navíc neuvěřitelným způsobem pomáháš ostatním) v podstatě "nelehkém" životě. Já podle mě nemám žádné až takové "problémy" a bojím se toho, že když někdy v životě přijde něco složitějšího, že mě to položí. Uvidím (nebo radši nevidět!).

Jano,připojuji se nevzdávej to a hledej,já jsem to předtím taky zkoušel na gradě a neměli ji a náhodou jsem tam zabrouzdal po 3 měsících a byla tam,přišlo mi i potvrzení,že ji dostanu do 40 dnů,zatím ji ještě nemám,ale má přijít příští týden. No a kdyby ne,tak ji budu shánět pořád dál. Mám už od Praška jednu knihu a to Proti stresu krok za krokem a je dobrá,velice dobrá. Takže to nevzdám a ty taky ne!! :-))Andreo díky za odpovědi,je to hodně stimulující a povzbuzující. Počkám až mi přijde kniha a pak se rozhodnu.Ale asi to zkusím tam jen zavolat za to nic nedám. Pájko, já myslím,že to jde (jak popisuješ co jsi všechno zvládla tak před tebou smekám,jen to chce jak se v literatůrách o panice píše,nepodminovat svoje kroky slůvky ale,co kdyby,...však víš je to psáno skoro všude. Vše je jen na tobě stejně jako na mě.Mějte se Libor

Jano, nevdávej to a zkus obvolat všechna možná knihkupectví. Zkoušela jsi už i www.knihy.internet.cz ?

čau pajka, myslím si že panicka porucha vzniká nejakým sebapozorovaním svojich, reakcií a nízskym sebavedomím, nerád to priznávam o sebe ale je to asi tak. U mňa to vzniká často krát tak že pri nejakom poriadnim strese, čo je v živote nozmálne mi proste napadne či sa problémy nevrátia a ak sa niečo zjaví, tak chytím paniku a je to zas.Ale keď mi je to jedno nič sa nestane alebo keď musím viac zamakať , proste sa človek odpúta. To funguje. Asi zmením zamestnanie, lebo celé dni sedieť za počítačom a čakať na prácu, ktoú zbúcham za hodinku to nie je pre mňa, tieto naše fóbické problémy sú v skutočnosti banality,ale len mi ich vnímame ako nieo strašné a to je ten problém, keď človek na to kašle, tak zmiznú,ale keď ich živí tak sa nafukujú.čo si myslíš?

Tak to se tu pěkně rozdebatilo.Jinak jsem se zajímala o tu knihu"Jak zvládatpaniku a strach cestovat",ale nějak se mi to nepodařilo.Asi se už nesežene.Zkoušela jem to u nás v knihkupectví,tam ji nemají,no a jak psal Libor,že si ji objedná,tak to jsem taky zkoušela,ale tam bylo tel.číslo a tak jsem si ji chtěla objednat a tam mi řekli,že už ji nemají.Když budete vědět více tak dejte vědět.Zatím Ahoj

Pajko, ty zvladas veci, ktere by jen tak nekdo v zivote nezvladl!!! Uz proto si myslim, ze ty kdyby ses do toho opravdu oprela, tak dokazes divy:-) O syna se urcite neboj, doba uz je uplne jina, psychiatrie je podstatne dal, nez byvala a diky tvym zkusenostem nic nezanedbate a to je nejdulezitejsi.Take uz jsem na to mockrat myslela, jestli vubec mam mit deti a dat jim do vinku potencialni moznost teto choroby, ale nyni, v teto dobe uz se toho tolik nebojim a vim, ze bych asi byla schopna vcas rozeznat o co jde a vcas s tim neco delat. Faktem ale je, ze to obcas prehanim a v ruznych priznacich normalnich chorob uz hledam psychicke poruchy a posilam rodinu k psychiatrum :-)))

Čítam najnovšie príspevky dookola a rozmýš?am o tom, že to musí byť výborný lekár, ktorý sa snaží dostať pacienta od liekov a privodiť pocit zdravia. Neviem, zas mi vychádza len, že vek, skúsenosti (spolu s vzdorovitou povahou) znamená pre nás plus - aspoň v dačom je vek dobrý :-)Neviem, čo by som urobila, keby som zrazu mala doma taký problém ako Ty, Pajka. Lekár môže mladého človeka snáď usmerniť (ak sú príznaky slabšie), alebo aj poškodiť zbytočne silnými liekmi.Mne v mladosti zrejme pomohol vytrvalostný šport, pre ženu vyslovene hrubozrnná magorina. Pomohlo mi to bez toho, aby som to tušila. Až nedávno som sa kdesi dočítala, že vytrvalostný šport je ideálny pri nábehu na depresie a úzkosti. Vlastne, ten pocit, že "vo?ačo mi je a neviem čo" som začala mať vtedy, keď som so športovaním prestala. Športu som sa venovala akosi intuitívne, aj som cítila, čo mi chýba, keď som prestala. Pritom, vždy som význam intuície potláčala a spätne mi vychádza, že keby som v určitej situácii bola poslúchla zdanlivo nelogický vnútorný hlas, vyvarujem sa viacerých chýb.Ale už v robote viac rozmýš?am a chatujem, ako robím :-( To je tým, že prší. Držím palce a už som ticho.

Andreo, Libore,myslím, že to nedokážu, protože jsem uvěřila, že pro mě je už pozdě. Nakonec mi to řekla i ta doktorka vloni v lázních a bylo vidět, že je dobrý a informovaný psychiatr a ví, co říká. Andreo, první záchvat - bylo mi 13 let, potíže mám od té doby 35 let s fázemi klidu, s léky vždy po ruce.Mám 3 děti, 13 let s nimi žiju sama, bratrovi jsem se postarala o stavbu domu, dodnes se soudím s firmou, která ho stavěla, doopatrovala jsem ovdovělou maminku, která tyto problémy v podobě srdečních záchvatů měla taky (paradoxně jsem si to uvědomila až po její smrti, měla na to srdce totiž potvrzenou diagnózu, ale konec života byly ataky a agorafobie). 11 let podnikám, jsem ve věku, kdy ženy mají klimakterium, což "zacvičí" i zdravými a mám pocit, že se to na mně všechno podepsalo v tom pozitivním i negativním smyslu. Kdybych byla na počátku života, jdu do všeho, ale teď už jenom čtu a snažím se to kromě léků přebíjet někdy asi křečovitým, ale přece jenom humorem. Chci žít a pokud možno bez záchvatů, vlastně jsem bez nich i celý život žila, jenom určitá úzkost a strach ze situací, vždyť to znáte. Až ten minulý rok se to rozjelo tak, že mi to přerostlo přes hlavu, ale fakt je, že jsem z toho asi nejhoršího venku.A dnes je mi opravdu hrozně, protože si nevím rady s tím mým synáčkem a musím najít rychlé řešení. Mám děs, že by s tím měly žít i moje děti a je mi jasné, že čas tu hraje velkou roli.Děkuju vám moc :-)

Pájko,vidíš co napsala Andrea :-))Takže koukej se tam taky přihlásit, asi budeš namítat,že je to v Praze a to je daleko. Tak si udělej dovolenou nebo služební cestu ubytuj se v Praze a možná se tam setkáme. Věř tomu,že i tobě by to pomohlo.Tak neváhej a jed. :-))Libor

Pajko, ja jsem tuto diskusi zdaleka nechytla od začátku, takže nevím proč by pro tebe už mělo být pozdě, nevím jak dlouho tuto nemoc máš, jak si se léčila či neléčila... Každopádně vím, že pacientům, kteří sedávají v čekárně MUDr.Praška je kolikrát i více než 40 let a já jsem tam jednou zabředla do rozhovoru s cca 40 - 43 letou maminkou tří dětí, která byla po 4 měsících léčby naprosto nadšená a po mnoha a mnoha letech cítila hroznou úlevu a výrazné zlepšení a pomalu se opět vracela k naprosto normálnímu životu.

Jano, já ospbně si myslím, že se to bez léků zvládnout asi dá, ale není důvod. Správně naordinovaná antidepresiva výrazně sklidní a tím pomohou přemáhat ataky paniky, racionálněni je zvládat a tím si do hlavy rychleji zafixovat tu základní věc, že se nic nestane a že ty to zvládneš a získáš převahu nad tímto zdánlivě nekontrolaovatelným stavem, což je zásadní krok k tomu, aby úplně vymizel. Bez čeho se to ale rozhodně zvládnout podle mého nedá, jsou mnohokrát prožité a mnohkrát zvládnuté panické záchvaty a čím víckrát přijdou a jsou zvládnuté tím rychleji odejdou. Protože přiznejme si, že vyložené záchvaty asi tak časté nejsou (jak u koho) a to co nás nejvíc ničí a zmáhá je ten permanentní strach z toho, že zase přidjou a že je nezvládnem a více než samy záchvaty jsou časté "náběhy" na záchvaty.Vrátím-li se k těm lékům - mám na mysli správně a "na míru" naordinovaná antidepresiva, čímž nemylím žádné xanaxy, lexauriny a pod..., které mi jen sklidňovaly bezprostřední záchvaty, ale za cenu vzniklé závislosti.

Taky cítím obrovskou radost, když čtu o tom vyléčení, ale přiznávám, že i nesmírnou lítost nad tím, že jsem tu šanci v mládí nedostala, ta možnost nebyla, odborníci jsou téměř moji vrstevníci, diagnóza nebyla známá, léky nebyly, jenom nevědomost, tápání, experimenty a "socialistický" pohled na lidi s psychickými problémy. Ale taky z toho vyplývá, že každý do toho vkládá velké úsilí, dostat se z toho. Nejsou to jenom léky a čarovný proutek, je to tvrdý boj. Popadla mne sebelítost, že jsem se z toho nikdy nedostala a ani nedostanu, asi jsem neměla ani tu vůli a schovávala se za falešné argumenty. :( Mám ale i radost, že je to šance pro potomstvo, jak si tím případně neotrávit život. Teď zrovna mám pocit, že jedno mé dítě je tomu velice blízko a udělám všechno pro to, aby do toho nespadlo. Jsem dnes fakt velice smutná a nervózní.Libore, té možnosti musíš využít! Prosím tě běž tam, vždyť tě nebudou hospitalizovat. Jsi bojovník, jdi do toho. Budeš další vyléčený, máš na to.Zira, píšeš fakt úsměvně, ale ty účinky tam budou, přinejmenším zažívací:) A s tou slovenčinou si to vystihla, žiju vedle Záhoráků, prakticky na hranici a u nás ve firmě pár Slováků pracuje, takže je to slováckoslovenština a je to naozaj prírodný úkaz :)Jano, to, že se těch léků bojíš, má jako všechno své pozitivum: berešjich aspoň méně :)

Libore,moje skládání se probíhalo asi naprosto typicky. Byla to silná ataka pocitu strachu o život, infarktu, pocitu že zešílím, že se přestanu kontrolovat a bůh ví co se stane....., vždy to vedlo k tomu, že byla-li jsem někde v místnosti, musela jsem rychle utéct a následně mi selhaly nohy a musela jsem na zem, nebo kamkoliv kam se dá sednout, lehnout. Nikdy jsem však neztratila vědomí, to si myslím, že se asi nestává nikomu z nás, naopak naše vědomí bývá velmi vyburcováno a zalarmováno jakoby oprvdu hrozilo vážné nebezpečí.Každopádně vůbec neváhej a telefonuj Praškovi!!! Úspěšnost této léčby a její doba je velmi závislá na tom, jak dlouho již touto nemocí trpíš a každý den je naprosto zbytečný! Hospitalizace se neboj, nikdo tě k ní nemůže nutit. Tato forma léčby je však prý nejrychlejší nejúspěšnější a s nejmenším procentem recidiv. Přiznám se ale, že já ji také nepodstoupila a léčila jsem se ambulantně a bylo to hlavně kvůli práci, kde nebýt 6 týdnů v dnešní době dost dobře nejde. Každopádně jsem léčbu dodržovala naprosto do detailů a nikdy v ničem v životě jsem nebyla tak důsledná.Ta knížka, co sis objednal je skvělá a doporuču ji všem. Je tam v podstatě základ celé léčby a jak se už ptala Pajka, jestli by to šlo bez doktora jen s knížkou, tak já bych řekla, že tak nějak půl na půl a v léčbě této choroby se mi nevyplatilo nikdy nic dělat na půl.Ještě Pajce - také jsem si někdy říkala, že v podstatě zvládám všechno, že na konec se do práce nějak dostanu, doma přes noc teda nějak přežiju, ale zvládaly to za mě prášky a stejně mě to stálo hrozně úsilí a nepříjemných pocitů. Největším motorem proč s tím pohnout jinam pro mě bylo, že jsem začala přemýšlet o těhotenství a to bych bez prášků být musela a pak bych se asi ráz na ráz složila. Teď, když už nejen, že rok žádné neberu, ale ani je nemusím mít v kabelce :-))) (určitě všichni znáte!!) vidím, že není důvod takhle banální věci, jako je jezdit do práce a být sám doma, se nemají zvládat!!! Nýbrž se vůbec nemají vnímat!!! Do prací lidi jezdí aniž by nad tím přemýšleli a být sám doma by přeci měla být příjemná změna a odpočinek od drahých poloviček a né hrozba!

Ahoj,tak to jsem ráda,že jsem píší taky ti,kteří už se cítí dobře.Je to hodně povzbuzující.Taková otázka pro Vás holky,myslíte si ,že se tato nemoc dá zvládnout bez léků?Když jsem se na totéž ptala dokotora tak řekl,že těžko....Andreo ty jsi brala antidepresiva jen 4 měsíce a pak ti je vysadil a už jsi nebrala nic?Dost mě to zajímá,protože se stále rozhoduji,jestli léky ano nebo ne.Dost mě ovlivnuje moje známá,která trpí též touto naší kámoškou...,ale nic nebere a nechodí ani k lékaři a myslím,že to zvládá,je fakt,že sama taky moc nechodí,nedokážu si v tom udělat jasno,jak jsem psala minule taky to dost způsobila moje předešlá lékařka,která mi špatně vysadila léky a dala nové a pak jsem nevěděla co se se mnou děje,bylo mi příšerně...Byl to zrovna Zoloft,který Tobě Evo pomohl,ale možná to nebylo tím lékem,ale spíš tím ,že mi ze dne na den vysadila defobin,to je něco jako neurol..a na to mi dala antidepresivum.Přitom většinou právě k antidepresivům dávají z počátku něco na uklidnění.Teď už to vím.Ale strach z léků ve mě zůstal.Tak možná proto ty moje otázky na vás,jak vám pomáhají léky a jak se po nich cítíte atd...Musím opět získat důvěru k lékům,protože jinak se špatně užívají a hlavně působí.Myslím si ,že hodně nežádoucích účinků si dokážu vyvolat sama a to jen po přečtení letáčku...Myslím ,že by jsem měli více psát lidičky,který už mohou radit jak na to.Hodně to pomáhá s tím bojovat.Tak ahojky

Dievčatá, klobúk dolu pred Vami, takto sa dokázať premáhať a cie?avedome vystavovať záťaži. Keby som tieto problémy mala v mladosti a v takejto silnej forme, neviem, ako by som dnes žila. Predsa len, s pribúdajúcim vekom som už psychicky odolnejšia a tuším, ako na problémy.Kúpila som si náhradu za Calabron: Persen. Pajka, Novopassit zasa nedostať u nás. Našla som, že o rôznych liekoch tu už písal Sergej, tuším 2.7.2002.Persen je bylinkový, obsahuje výťažok z mäty, medovky a valeriány (máta, meduňka a kozlík - tento posledný termín mi dal zabrať, dúfam, že som to správne preložila). Nemá byť návykový a nemá mať ved?ajšie účinky, len môže trochu znižovať pozornosť. Možnože nemá žiadne účinky, ešte som ho neskúšala :-) Ale už som k?udná, že nemám prázdnu kabelku :-)Pajka, ja bývam po nevyspatej noci depresívna, oťapnutá a neuspejem v situáciách, kedy musím byť suverénna a presvedčivá. A už začínam zasa horšie spávať, v lete to bolo dobré. Musím si zakázať pozerať sa do kalendára :-) Ale chodím sa každý deň podvečer previezť na bicykli, robí mi to dobre.P.S. Pajka, reagujem na Tvoj otáznik v poslednej odpovedi: po slovensky sa píše "nie je", ale na západe Slovenska iné ako "neni" v bežnej reči skoro ani nepočuť.

Cau lidi,teda Andreo,klobouk dolůmůžu ti říci,že jak popisuješ co jsi nemohla dělat je asi u nás všech 100% totožné. Promin,ale strašně mě pobavila věta kudy jsem chodila tudy jsem se skládala já jsem si v tu chvíli představil sám sebe jak udělám krok bum a zase krok. Strašně mě to povzbuzuje :-)) DíkyAbych řekl pravdu ten kontakt jsem sehnal taky přes známou na Mudr.Praška jenže asi nesjsem moc odvážný tam zajít :-(Už se sám se sebou hádám měsíc at to skusím,ale nechce se mi tam nechci být hospitalizovaný.Ještě jednou bych se vrátil k tomu skládání jak to probíhalo?Mám z toho to až takhle drasticky udělat velký strach (když mě to drapne tak se motám jak opitý a pořád se lekám kdejakých fyzických pocitů,chytám se za srdce a jsem jak magor),ale na druhou stránku mám strašnou chut to zkusit protože už se chci vrátit k normálu a žít ničeho se nebát.Prosím dej mi vědět,mimochodem tu knížku jsem si také objednal na internetu s dodací lhůtou do 4týdnu na www.grada.czLidičky ty dvě holky Andrea a Eva ty sem dali dneska silný pozitivní náboj :-))ČágoLibor

Všechny, kteří trpí panickou poruchou, chci povzbudit, že tato "nemoc" je skutečně léčitelná! Sama jsem toho živoucím důkazem! I já jsem zažívala strašně silné ataky, často jsem končívala v nočních hodinách na pohotovostech, kde nade mnou jen kroutili hlavama. Tvrdili, že mi nic není a já přitom měla pocit, že umírám. Až moje praktická lékařka mi vysvětlila, o co jde a poslala mě za psychiatrem. Po roční lébě Zoloftem /ze začátku spolu s Neurolem/ jsem nyní konečně bez obtíží! Přeju všem hodně štěstí, aby se této poruchy zbavili, aby z ní byli vyléčeni!!!

Díky Andreo, je to velice výstižné. V podstatě jsem celé roky plus-mínus v té tvojí nemocné fázi. Rok a půl jsem nestrávila noc sama, nakupovat chodím s někým a vždycky! pod práškama. Auto řídím už jenom vyjímečně a vždycky! pod práškama. Ale většinu života jsem zvládla sama, dokonce i věci, které dají zabrat zdravým a silným jedincům. Asi jsem si tak zvykla žít, okolnosti mi to zatím umožňují a já si možná fandím, když si říkám, že nebude-li zbytí, přežiju, přespím, odřídím atd. i sama. Jsem šťastná, že nemám tak často záchvaty. Nejhorší období bylo loňský únor-červenec, to byla ataka za atakou. Dnes se usmívám, že už to umím přežít, ale bojím se jich pořád. Napadá mne, jestli je možné bez vedení lékaře jen podle návodů v knize se z toho dostat a odpovídám si: Mělo by to jít! Nač by ty knížky pak psali a vydávali...?A působíš na mě jako osůbka se silnou vůlí, chutí do života, motivací, to nejhorší už máš za sebou a to co tě čeká bude fakt pěkné, uvidíš... :-)

Pajko,opravdu jsem v rukou nejpovolanějších a moc si toho vážím, protože za svou panickou a agorafobickou karieru jsem navštívila psychiatrů požehnaně a žádný, mimo MUDr.Praška mi nikdy nepomohl. Když jsem se dostala do jeho lečby byla jsem na tom tak, že jsem nemohla vyjít před byt bez patřičné dávky Xanaxu a i s ním to byl problém. Doma jsem nemohla být sama, do práce mě museli vozit, na nákupy s doprovedem nebo opět "zfetovaná". Upadala jsem z této mé neschopnosti do depresí a problémy se nabalovaly a míst kam bych mohla vstoupit ubývalo a ubývalo. Maminka mi čirou náhodou vyhledala kontakt na MUDr.Praška, kam mě samozřejmě musela i odvézt a začala moje léčba. Nejprve přečtení jeho knihy "Jak zvládat paniku a strach cestovat" a pak už se rozjela drsná terapie (ovšem pro mě jediná účinná) formou EXPOZIC, čili VYSTAVOVÁNÍ se nepříjemným situacím, zvládání záchvatů bez útěku, dechová cvičení a pod... Léčba je velmi postupná a stav se ze začátku i trochu zhoršuje. Podstatou je však zvládat, vydržet a neutíkat.Trvalo to celkem asi půl roku, samozřejmě jsem brala i antidepresiva (cca 4 měsíce). Nikdy bych tomu nebyla věřila, že tato na pohled drastická metoda může pomoct, protože jsem si myslela, že mě to úplně zničí, zadupe do země...., ale opak byl pravdou! Opravdu jako bych po čase nabyla jistotu, že neumřu, zvládnu, dojedu, nezblázním se.... Nyní cestuju (i v dnešní době dopravních zácep) bez jakýchkoliv problémů, doma bývám sama i přes noc a spím jak zabitá, do krámů chodím ráda, hlavně do parfumérií:-) a takto už to trvá skoro rok! Popis léčby který jsem uvedla, je samozřejmě zkrácený, zjednodušený, ale základem všeho a to nejdůležitější je NEVYHÝBAT SE obávaných situaci, protože tím se jen utvrzujeme, že asi opravdu mohou být nebezpečné a na vlastní kůži zažívat záchvaty, které se časem LZE NAUČIT zvládat, tím nad nimi získat nadváhu a oni tím pádem OPRAVDU po čase vymizí!!! Věřte, že vím o čem mluvím.

Zira, taky som v noci nespala alebo komari naháňali ma. Po probdelé noci som neni(?) spava, ale nervozná ako čert. Ak to túto noc nedoženiem, nebude po mne naozaj vobec nič :-) S tým babetkom maš stopercentnú pravdu!