Panická porucha

Tak to mě nikdy nenapadlo, že by mohl být takový problém dostat se do ordinace MUDr.Praška nebo kam koliv jinam na specializované pracoviště! Vím akorát, že když jsem se po prvé objednala, tak jsem dostala termín asi za 3 měsíce, ale pak už to frčelo jak na drátkách a to jsem nešla do denního stacionáře, ale jen na ambulantní léčbu. To mě teda mrzí, takováto byrokraticko - ekonomická překážka, kdy v pomoci od takhle nepříjemné nemoci stojí nějaké pojišťovny, nějaká doporučení a bůh ví jaké další nesmysly :-(((

Pajko jestli chceš tu knížku tak mi dej nějaký kontakt já ti jí dám úplně zadarmo .Já těch knížek mám od pana doktora Praška několik.A slibuji 100% diskrétnost.

Pajko je mi 39 let lečim se 10let a spolykal jsem snad všechny prášky co mně napsaly.a podotýkám že se nebojím žadné léčby ani jakého koliv vyšetření z toho prosťe nemám strach.A vystřídal jsem už 3 psycholožky a 2 psychiatry + 2 neurology.Klidně bych šel do ústavní léčebny kdyby to bylo tak jednoduché.Skusil jsem obvolat léčebny které se specializují na tuto psichyckou poruchu.Třeba léčebna v Kroměříži berou jenom ze svého regionu.Jsem z centra Ostravy volal do blízkého Hlučína tam berou taky jenom ze svého regionu.A ono zas není tak jednoduché střídat doktory za prvé vám to nemusí proplatit zdravotní pojíštovna a za druhé tito doktoři se většinou mezi sebou znají tak potom nastává problém v léčbě že na vás nemají tolik času.Za komunistů mněli čekárny téměř prázdné dneska jsou narvané tak že se jim ani nedivím že léčí tak jak léčí.Prostě jak na běžícím pasu (další prosím).Já bych mohl na těchto stránkách psát denně o nemoci léčbě ktará trvá jak už jsem psal 10 let.Ale příznaky byly už ve velmi mladém věku ale o tom až příště. Tak vám zatím děkuji za podporu a mnějte se moc hezky.

Ahoj všichni,listovala jsem teď kousek zpět a narazila na Pajčiny řádky, kde píše, aby napsali i ti, kteří se delší dobu neozvali. Tak tedy:od té doby, co jsem objevila tuto "poradnu" musím říct, že jsem moc ráda, že tyto stránky existují. Pomáhá mi vědomí, že v tom nejsem sama a cítím se všemi, co právě trpí. Já jsem teď už rok bez záchvatu, cítím se fajn (beru pořád Zoloft a Rivotril mám stále buď v šuplíku a nebo v kabelce) ale stejně si každý den vzpomenu, jaké to bylo při těch hrozných stavech. Nějak to pořád nedovedu potlačit natolik, abych si na to třeba 2-3 dny nevzpoměla.Syn šel teď do prváku do učení na čalouníka (byly to nervy s jeho dětskou obrnou něco najít, aby to vyhovovalo zdravotnímu stavu) a tak teď jsem taková napjatá, jak to půjde. Tím jeho onemocněním mám o něj asi větší strach, než kdyby byl zdravý a dá mi někdy velkou práci mu to nedávat moc najevo, abych ho tím neničila. Naštěstí je syn dobrý v tom, že se ode mě nikdy nenechal moc ochraňovat a teď v 17 letech blbne (naštěstí) úplně stejně, jako jeho kámoši. Modlím se, aby mu to šlo aspoň průměrně, protože v případě, že to bude katastrofa, bude to katastrofa i v mém manželství. Dovedete si to možná někdo z Vás představit:nevlastní otec-nevlastní syn. A když to teď vidím napsané, tak si uvědomuji, že to je to, čeho se bojím nejvíc a cítím, že když nad tím začnu moc "študovat", tak mi začne kousat v břiše.Manžel totiž v tomhle pro mě není přítelem, ale naopak

Cau lidi,koukám Jarku máš pech,Já jsem o tom kontaktu řekl své psychoterapeutce a ona mi sama nabídla,že když budu potřebovat napsat doporučení tak mi ho dá. A musím podotknout,že jsem si jí platil po celou dobu ze svého. Asi jsi u špatného doktora. Sice jsem tu nabídku nevyužil,pouze o ní přemýšlím zatím musím říci že se mi vede dobře paniku prožívám jen vyjmečně. Jarku držím palce at se ti to podaří zvládnout :-))Libor

Jarku, o té knize, co píšeš vím a nemohu ji sehnat. A výjimečně musím souhlasit, že dostat se na takovou kliniku není jednoduché. Není to standartní psychiatrická ambulance, ale vrcholové a speciální pracoviště. Navíc, jak nemocný člověk pozná, je-li závislý na lécích, když je potřebuje? Na druhou stranu jsem přesvědčena, že ten, kdo tu léčbu moc chce podstoupit, udělá maximum pro to a dosáhne svého cíle. Já asi nechci dost, ale ty bys měl, protože jsi ještě moc mladinký a relativně krátce nemocný. Zkus najít psychiatra, který ti doporučení napíše, musí to jít, najdi způsob! :-)

Andreo asi máš obrovské štěstí že jsi Prahy nebo blízkého okolí.Není to tak docela pravda že jsi tam může přijít kdo chce a kdy chce.Já jsem poprvé viděl pana doktora Praška v televizním pořadu Sauna na TV Prima a to minulý rok v dubnu.Přes tuto televizy jsem si sehnal kontakt.Tak jsem mu zavolal mluvil jsem snim asi pět minut o mých problémech a pak mi řekl ať se objednám a přepojil mně.A tam už nastali problémy cituji od paní doktorky která tam byla.K přijetí knám na kliniku potřebujete doporučení vašeho psychiatra,který tam výslovně napíše,že potřebujete psychoterapii kognitivne-behaviorálního typu a že se u vás nejedná o žádný typ zavislosti a že je pro vás vhodná léčba na otevřeném odělení.Pak se objednáte na čísle 02-66003310.Zaseklo se to prostě na pjíšťovně jedna druhé tu léčbu neproplatí,a pan doktor prč by mně psal doporučení přece nebude dohazovat kšefty někomu jinému.Přiznejme si je to o penězích.Jenom že já jsem zavislý na Antidepresivech tak že by mně tam ani nevzali,jak z toho ven to taky ne.

Pajko je i už novější publikace (Jak zvládat paniku a strach cestovat).Na strankách www.grada.czJe tam i adresa a kontakt jak tyto knížky získat.

Ahoj všichni,já to mám teď jednoduché,protože musím opět souhlasit se vším, co Pajka psala o těch rodičích.Hlavně o přehnané přísnosti a svobodě.Ale stejně bych neměla spaní,kdyby si o mě kdokoli myslel,že chci očerňovat své rodiče.Jenom se chci vyvarovat toho,co si myslím,že byla chyba,ve výchově svých dvou synů.Protože kdyby na nás výchova v rodině nezanechala žádný vliv,mohli bychom vyrůstat třeba v dětských domovech.Já jsem taky se sebou věčně nespokojená,nedovedu si představit ,že bych něco nezvládla a to po mě rodiče v podstatě nic moc nechtěli.Tak jestli to nebude tak trochu i povahou.Taky jsem nejstarší ze tří sester a to prý má taky vliv na přehnanou zodpovědnost.Rivotril 0,5 mg beru podle potřeby- 1/2 až 1 tbl.,když cítím,že to na mě jde a nemůžu se toho zbavit jinak.Nejčastěji se mi to stává,když nemůžu večer usnout,anebo,když se v noci vzbudím a nepodaří se mi hned znova usnout,začnou se mi hlavou honit blbé myšlenky a je nastartováno.Ale to všechno jen v určitém období.Pak zas mám chvíli klid.Musím ale napsat,že už se rok léčím...Zatím ahoj.

Diano, jsem moc ráda, že se po dlouhé ozýváš a píšeš dobré zprávy. Raduju se žes dokázala rozetnout svůj stres se šéfem, doufám, že jdeš do lepšího. I skkutečnost, že ses přihlásila na nějaký konkurs a vyhrála ho, mluví ve prospěch tvého zdraví a kondice.Ještě k těm rodičům - to není o vině anebo hledání viníků, je to o poznání, pochopení a zkušenosti, o momentech, kterých se můžeš jako rodič vyvarovat anebo se jimi naopak řídit. Já se na mé rodiče nezlobím, milovali mne, měla jsem krásné, pohodové dětství, ale vzhledem k mým potížím byly některé postoje špatně. Nebyli profíci a ani jim nikdo odborně neporadil, nic jim nemám za zlé, jenom já vnímám s odstupem let, co mohlo být jinak. A co se týká tebe, tvá výchova byla snad opačným extrémem mojí. V základech psychologie najdeš poučku, že úzkost vzniká z nedostatku anebo přemíry svobody. Přesně podle modelu: ...všeho moc škodí... Jinak řečeno, každý extrém v sobě má negativum. A přeju ti hezký klidný víkend :-)

Ahoj všichni, mám chvilku, abych se Vám do toho vložila.Pajko, mrzí mě, že máš starosti. Ta diskuse o rodičích mě docela zaujala. Překvapilo mě ale, že si stěžujete, že na Vás nebyli moc přísní. Na mě zase kladli až moc vysoké požadavky, nic, co jsem udělala, nebylo dost dobré. Já jsem to od nich převzala a z toho pramení vysoké nároky na sebe i na své okolí a věčná nespokojenost se sebou. No a z toho taky pramení mé úzkosti, že prostě nesnesu pocit, že bych něco nezvládla nebo v něčem neobstála. Takže se učím na terapii něco vypouštět a nedělat si zbytečné starosti.Rozhodně ale ze svých problémů neobviňuji rodiče.No a ještě něco pozitivního - už jsem tu psala o velkých stresech v zaměstnání a o šéfovi, se kterým moc nevycházím. Minulý týden jsem vyhrála výběrové řízení na pozici v jedné zahraniční firmě a podala výpověď. Myslím, že to je důležitý krok na cestě k uzdravení, protože ty stresy už se nedaly vydržet. Teď je mi moc fajn, dostala jsem se do pohody. Příteli jsem povolila výlet s kamarády do hor (na dovolené se mnou prý postrádal napětí a dobrodružství:) a já mám čas na to, abych si vše srovnala v hlavě, užívala si volných chvilek a věnovala se sobě a svým zájmům. Doktorka mi dokonce snížila dávku antidepresiv a snad budu brzo úplně bez léků.Ještě bych všem ženám chtěla doporučit knížku, která se přímo netýká našeho problému, ale je i tak hodně výživná a podnětná : jemnuje se O čem sní ženy a napsala ji Olga Sommerová. Čtu jí jedním dechem a i má terapeutka mi potvrdila, že rozhodně stojí za přečtení.Takže se mějte. A Pajko, Ty se drž!!!

Ahojte,tak si hovorím, že by som sem asi nemala to?ko písať. Mne predsa dokopy nič nie je, nemám teraz záchvaty, lieky neberiem a keď som aj brala, tak len calabron. Mám teraz iba občas úzkostné myšlienky, ako píše aj Martiner. Ale dobre na mňa tento chat pôsobí, budem sa opakovať po ostatných: Pajka, ja som asi padavka, nemám taký rušný a problémový život ako Ty a aj tak veci vzdávam, prekážkam a možným problémom sa radšej vyhýbam. Ale v jednej veci som to dnes napravila, pod vplyvom posledných príspevkov.Úvahy o psychickom otužovaní mi vyvolali spomienky na môj teenagerský vek. Vtedy som nieko?ko rokov mala panický strach z telefonovania. Ale presviedčanie a nútenie mi nepomohlo. V situácii, kedy odo mňa moja mama v najlepšom úmysle chcela, aby som jej v práci pomáhala zdvíhaním telefónu, som sa zasekla a nedokázala som sa zvoniaceho telefónu ani dotknúť. Z problémov som sa dostala postupne až ako vysokoškoláčka. Vtedy po mne podobnú službu chcela moja trénerka (išlo však len o vybavenie jediného telefonátu), nechala ma samú v miestnosti a vôbec ma nekritizovala. Takže otužovanie chce asi trpezlivosť a správny prístup. Dnes vybavujem telefonicky rada, všetko na svete, ale pred mojou mamou som mala trému telefonovať až donedávna. A to len preto, že nemala so mnou v tej hektickej situácii pred rokmi dosť trpezlivosti...Želám Vám pekný a slnečný víkend.

Inko, moc ti drzim palce! Ja, prestoze jsem uz rok v poradku, jsem se dohodla s doktorem, ze az bych byla jednou tehotna, tak bych si dala 6-ti tydenni intenzivni terapii taky a to preventivne, z duvodu recidiv po porodu. Tak budu moc zvedava az napises jaky to tam je.

Ahoj lidi, já se budu opakovat. Dík, dík, dík za podporu.Lenko, nenudíš a jestli to vnímáš pozitivně, aktivně se zapoj, mám dojem, že to snad nikomu postiženému nemůže ublížit. Mně např.by nedělalo problém mluvit s vámi osobně a řekla bych vám v plném rozsahu to , co ventiluju tady, ale fakt je, že ta anonymita a hlavně možnost připojit se kdykoliv a kdekoliv je úžasně svobodná a uvolňující. Ještě k těm knihám: moje dcera mi sehnala v Olomouci: Ján Praško, Ivana Ondráčková, Jiří Šípek: "Panická porucha a jak ji postupně překonávat" (Příručka pro trpící záchvaty úzkosti), vydalo Psychiatrické centrum Praha v r.1997.Neměla jsem ještě čas ji pročítat, ale bude stopro vynikající. V Praze by snad měla být k sehnání taky anebo se přeptat přímo u vydavatele...

Ahoj, tak Inko drž se a napiš nám ,jak se Ti vede a jak píše Libor,budeš nám radit jak na to.Myslím si ,že ti opravdu pomáhá rivotril,protože mě když bylo nejhůře tak mi taky pomohl,ale né na dlouho.Tím,že nám je teď hůř,tak to bude změnou počasí a vůbec příprava na dlouhou zimu,samá tma atd.No a hlavně skončili prázdniny a tak je celkově větší frkot....Lenko,chtěla bych se zeptat jak ty máš na ordinovaný rivotril.Jak dlouho ho bereš?Já ho mám též ,tak proto se ptám.Jinak Pajko,taky Tě obdivuji.Ono to v té době když tobě to propuklo,bylo asi na....Je fakt,že se teď kouká na psychické nemoci ,tak nějak jinak než-li dříve a hlavně je o něco více zkušeností,ale ty se svojí povahou bys to neměla vzdávat ani nyní.Naopak,využít možností,které se nabízejí a které dříve nebyli.Jinak se synem Ti držím pěstičky,aby Vám to dobře dopadlo.Je fakt,že člověk nesmí polevovat,jak píše Lenka....Ahojky

Ahoj všichni, jestli můžu poradit s tou knihou od MUDr. Praška, zkuste www.vltava.cz.Já ji mám odtud.Jinak mám takový pocit, že v poslední době se nám všem nějak přitížilo.Musíme to zvládnout!Mějte se

Ahoj lidi,už delší dobu sleduju tento chat ,ale nikdy jsem se neodhodlala napsat.Sama mám diagnostikovánu úzkostně depresivní poruchu,takže vím,o čem je tady řeč a taky vím,že kdo to na vlastní kůži nezažil,nepochopí.Ani nevím,čím mám vlastně začít.Tak začnu od konce.K přispění do diskuse mě vyprovokovala Pájka,která píše,jak se snaží psychicky otužovat své syny,protože sama otužována nebyla.U mě je to úplně to samé.Taky jsem byla spolehlivá,dobře se učila

Tak Inko,držím palce,uvidíš,že než se naděješ budeš zas zpět a poradíš nám jak z toho ven,protože ty to dokážeš :-))měj se a ozvi se až budeš na netu jak to probíháahojky Libor

Ahoj,všechny Vás zdravim.Zítra to je nastupuji na psychiatrické oddělení.Už se to nedalo vydržet já ty deprese a ty panické stavy už nemohla vydržet.Sice mi je ted docela fajn jim Rivotril 0.5 3 denně a já vim,že to jen jen díky němu.Vysadim to a je to tu zpět.Již se mi to stalo.Jdu tam hlavně s tim pocitem,že mi tam dají dohromady.Chci taky miminko a díky tomu to tak nejde tak se budu snažit pro to udělat co nejvíce.Mějte se všichni moc fajn.Pokud se dotanu k netu dam vědět.Ahoj

No díky všem, že tak přede mnou smekáte, když se podívám zpátky, tak se ptám, kde je ta ženská, co to tak (sice s berličkama, ale nikdo to nepoznal) zvládala, kam se podělala ta odvaha a elán. Jsem pořád výkonná, veselá, hravá i dravá, ale už nedělám spoustu věcí, co dřív a dnes mám ufňukaný den, že skoro celý život byl nějak omezen a protkán léky. Prostě to, co nazývají v odborné literatuře "snížená kvalita života". Je fakt, že je k tomu dědičná dispozice. Ale obrovské plus je, že znalost + zkušenost = vysoké procento prevence anebo rychlého efektního zásahu. Než si někdo pořádně uvědomí, že má problémy, už jsou řešeny a ten traumatický zážitek není tak intenzivní. No a ta kriteria splňujeme všichni. Fakt je, že jsem ve větším střehu, co se dětí týká a "nenapadený" člověk by některým projevům snad ani nevěnoval pozornost. Skutečnost je taková, že můj syn je příliš filosoficky přemýšlivý po mně, od malička klade otázky, na které lidstvo nezná odpověď (stejně jako já, když jsem byla dítě) a vždycky jsem měla strach, aby to zvládal a měl pod kontrolou. Včera šel podruhé na zkoušku (na konci prváku), ale nakonec podruhé to vzdal a ani to nezkusil, přestože se poctivě učil. Oznámil mně jenom, že s tím končí, protože ta škola (doslova si ten obor vytrucoval) mu nestojí za stres a nespavost, která je s tím spojena. Je mi dost jedno, jestli vystuduje nebo ne, vím, že se v životě neztratí, kvalifikaci i praxi už má, ale není mi jedno, jestli je psychicky odolný a zdravý. Uvědomila jsem si velice silně v souvislosti s jeho postojem, že je to přesně to, čeho se rodiče v nejlepším láskyplném úmyslu dopustili na mně. Svobodně jsem rozhodovala, co budu nebo nebudu dělat, byla jsem hodné a chytré dítě, ale skutečnost, že jsem mohla uhýbat situacím a činnostem, které byly nějak propojeny s mými obtížemi, mi v konečném efektu strašně ublížila. Měli mě otužovat, ne násilím, ale cílevědomě, neústupně trvat a neslevit. Myslím, že je to dost zásadní faktor boje proti panice. A já teď musím toho kluka donutit, aby na tu zkoušku šel, protože celý život se skládá ze stresových situací a kam bude chtít uhnout příště? Domluvila jsem mu sezení u psycholožky, taková asi nouzová rychlovka, ale sám si to taky přeje, cítíme všichni, že to potřebuje odborníka. No a uvidíme.A já s tím MUDr.Praškem taky.A všem vám děkuju za podporu :-)