červenání

*semozřejmě že VIDĚL, ta hrubka je šílená, nevím jak se mi to podařilo :)

Tak jsem zůstala docela...Petře, strašně se mi líbí jak jste to napsal, třeba na mě skoro všechno sedí..je to až trochu děsivé :D
"Vždycky jsem si říkal, že se musím snažit 2x víc a být 2x lepší než ti, kteří se nečervenají, protože ti to mají v životě lehčí" - nikdy mě tohle nenapadlo, ale podvědomě to vlastně už několik let dělám! vždycky jsem se snažila něčeho dosáhnout, dotáhnout to někam dál než ti ostatní posměváčci. Nebo jak píšete, že s přáteli v baru, když se člověk uvolní je člověk střed pozornosti a baví lidi :) stává se mi to,někdy si říkám jestli bych neměla jednodušší život jako "alkoholik" ted to přeháním, ale opravdu někdy ani nemusím pít alkohol, ale když sedím s přáteli někde v přítmí hospůdky všechna ta nervozita a strach ze mě nějak opadne...nejhorší to bývá ale na druhý den, a to ani nemusím nic vyvádět :D, ale někdy se stydím, že jsem večer byla asi moc extrovertní..na moje normální poměry. A s tím že pořád uvažujeme nad tím, že nás někdo vyděl jak se červenáme a tím pádem si nás tak navždy zapamatuje máte taky pravdu...asi trochu přeskakuju z jedno na druhé, takže co píšu není moc souvislé..ale vlastně moc děkuju za to jak jste to napsal, potěšilo mě to a zároveň povzbudilo :) hezký den

2iveta: Tak a je to tady, hned si říkáš, věci proč to neudělat. Nikde hlady bys nezemřela. Musíš myslet úplně obráceně, soustřed se jen na ty dobrý věci, co bys mohla zažít, poznat nebo ochutnat. Koho by zajímal nějaký zájezd kdyby si dělal strachy o úplný prkotiny. Kdyžbych měl být konkrétní, tak takováhle třítýdenní terapie může vyjít do 20 tisíc korun. Jeden měsíční průměrný plat za něco, co vám změní úplně život, to je velmi dobrý kšeft. Ale ono je pro někoho přeci jenom lehčí se vyhýbat tomu co způsobuje bolest, radši jí pořád valí před sebou. Musíš si říct buď to teď a nebo nikdy. Ale zdá se mi, že tu někomu vnucuje svoji zkušenost, která mě změnila k lepšímu. Ano už se nečervenám, v práci při jednáních vysupuji seběvědomějí, mám vyšší cíle, zlepšila se mi rozhodně kvalita života. A co víc, plánuju další "svojí terapii". Au revoir!

ahoj, poradím vám skvělou...Tak tomu říkám šrumec.Nato každý nemá,zdechla bych někde hlady.Až budu vyhoštěna z bytu tak si zahraju na bezdomovce a to klesnou mé náklady na nulu a zdechnu alespoň v č.r.Což zkusit adrenal.sport?Nemám zkuš.ale jen mi to napadlo a kdo zaplatí?Je to luxus,pro někoho nadstandard,pro mně sen....DÍKY

ahoj, poradím vám skvělou věc, která skutečně pomáhá, je to neskutečně jednoduchý. Vyražte si sami do cizích krajů, radši mimo západní svět. Do kultury, která je naší velmi daleko. Minimálně na 3 týdny. V čechách si kupte jen letenky, očkování, vísa a to nejnutnější. Zbytek si zařiďte až na místě. Říkám skutečně zbytek, uvidíte, jak se sami osamostatníte, jak i s minimem jazykových znalostí si dokážete uvědomit co sami dokážete. Seženete si vlastní nocleh a dopravu. Poznáte jiné kraje. Důležité je být stále v kontaktu s lidma, ale místníma. Já jsem to zkusil, náklady na život jsem měl nižší než v česku, takže je to i taková laciná terapie, která skutečně funguje, byla to zároveň moje nejlepší dovolená a do čech jsem prijel nesmírne otevreny a zdrave sebevedomy. Zní to strašně jednoduše,vlastně je to strašně jednoduché, akorát si hned ze začátku dodat kuráž a odhodlání.

Pro Ivetu: Děkuji za...To je dobře,když máš s takovým hendykepem dost sebevědomí,ale mně šlo opravdu jen o to žít norm.a bez obav.Jenže ani to se nepovedlo.Hodně mně to ovlivnilo v cestě za přípravou živ.profese,studia a tak jsem pracovala už v 17.ti letech osm hodin denně,ale to si nestěžuju.Více mně mrzí,že i živ. partnera jsem neschopně čapla tak říkajíc:,,Zbyli jsme si."

A odkuď jsi Jani?

Jani,
mě to trápí už dva roky, před rokem jsem si našla chlapa a úspěšně to před ním tajím. Občas se na něco vymluvím, že se mi do společnosti nechce a na plesy nechodím, protože netancuju blabla... Když se mi to stane v jeho přítomnosti-potkám třeba známou a to už normálně červenám- vědomí, že je tam on, jsem docela v poho. Začala jsem si kupovat tabletky Šišáku bajkalského a myslím, že je to trochu lepší. No ale je to život na.. denodeně na to myslím, kdy se mi to zase stane.. Je to děs. Ale nesmíme podlehnout a musíme bojovat!!!

Chm, je mi 25 a myslím, že budu navždy sama...protože on málokdo mě chápe...mezi lidma jsem nervní, ve stresu, bojím se posměchu, že budu rudá...a když na to přijde, tak jsem teda fest a i třeba jen kvůli tomu, že na mě někdo koukne....do společnosti radši nechodím, s rodinou se nebavím, strašný, ani se nemám kde pořádně seznámit a stejně asi pro chlapy jsem nudná, nemám přátele, koníčky, no nechce se mi o tom ani psát....do Itálie? no, kdyby tam na mě někde pořvávali chlapi, tak budu rudnout až na zadku :-))

čau, já závidím všem, co...Jani,kolik je ti let?Vdávala jsem se v 25,ti letech,ale zázemí nemám,nemohu se na manž.spolehnout a ani se o něj opřít,ale na druhou stranu odborníci na manž.tvrdí,co by jste chtěla?Chodí každý den do práce?No tak...?!Jseš určitě mladá a tak zkus vycestovat do zahraničí,třeba do Itálie,tam jsou muži co se rádi seznamují a obklopí tě tím co našim m.chybí a mi to tak potřebujeme-empatií.

Mohu doporučit výbornou knihu od J. Praška Trápí vás nadměrný stud aneb jak překonat sociální fobii. Je tam vysvětleno co soc. fobie je a jak se naučit ji zvládat. Také spousta příkladů od stejně postižených lidí. Člověk se aspoň dozví, že v tom není sám:-)

Pro Ivetu: Děkuji za uznání. Rodiče mám a souhlasím, že prostředí, v jakém vyrůstáme, nás ovlivní na celý život. Moji rodiče mi dali určitě spoustu dobrých věcí do života, ale jejich výchova je taky asi hlavní příčinou, proč se červenám. Naučili mě, co je špatné a co je dobré, a když jsem udělal něco špatného, tak následovalo pokárání ve smyslu „styď se, to se nedělá“. Pokud jsem ale udělal něco dobrého, tak pochvala, kterou jsem očekával a potřeboval, nebyla ve smyslu „ty jsi šikovný, v tomhle pokračuj“, ale spíš ve smyslu „nechlub se tím, nemysli si o sobě“. Toto ve mně prohlubovalo jednak myšlenku, že když udělám něco špatně, tak se musím stydět, a jednak myšlenku, že i když udělám něco dobře, tak se není čím chlubit, nikdo to stejně neocení, nikoho to nezajímá a v podstatě je to také špatně. Tímto se vysvětluje i moje červenání v okamžiku, kdy mě někdo pochválí, protože to pro mě znamenalo „udělal jsem něco dobře, takže se musím stydět, protože je to v podstatě špatně“. V důsledku toho jsem se dostal do stavu, kdy jsem se snažil držet se v průměru, nedělat věci ani špatně, ani úplně excelentně, snažil jsem se prostě nevyčnívat. Můj život by vypadal úplně jinak, kdyby mě rodiče víc chválili, podporovali mě a zvyšovali moje sebevědomí. Proto všem, kdo máte děti doporučuju, abyste je dostatečně, možná i přehnaně chválili, oceňovali a říkali jim, jak jsou šikovné. Když jsem zjistil uvedenou příčinu, tak jsem na tom začal pracovat. Pořád si říkám, že každý dělá chyby, a proto i já mám nárok na to, udělat něco špatně, aniž bych se za to musel stydět. Stejně tak si říkám, že si zasloužím pochvalu, když udělám něco dobře, všichni to ocení a mám se čím chlubit. Je jasné, že je to běh na dlouhou trať, než těmito myšlenkami vytlačím zažité stereotypy z dětství a dospívání a přestanu se červenat nebo červenání řešit, ale nevzdávám to a věřím, že to zvládnu.
Pro Janu: Bojuj a nevzdávej to, myslím si, že každý z nás to může překonat. Zkus najít svoji příčinu červenání a pracovat na tom. Nikdy není pozdě! Někomu pomůže návštěva psychologa, který může tuto příčinu odhalit.

čau, já závidím všem, co to tak berou jako Petr, já už radši nemám přátele, ani rodinu, zkoušela jsem se seznamovat s muži, ale katastrofa - prý jsem moc plachá, uzavřená, moc se kontroluji, ale to vše jen ze strachu, že zase budu rudá jako rajče, to by pak teprve z rande utekl....už nevím, jak dál, je to strašný

Všechny zdravím! Také jsem...Tak jsem zůstala docela zkoprnělá po přečtení tvého názoru a obdivuju tě,opravdu tleskám...to hned tak každý nedokáže,ale asi také patří poklona tvým rod.,určitě ti dali do budoucna alespoń příklad,víš to v jakém prostředí jsi vyrůstal hraje velk.roli.Chci se tě jen zeptat-máš rod.?Díky!

Všechny zdravím! Také jsem na tom stejně jako většina z vás. Prostě se červenám, ať už k tomu mám důvod nebo úplně bezdůvodně. Pár příspěvků dozadu se tu objevilo, že to časem nezmizí a bude nás to trápit snad do konce života. To si nemyslím. Pokud na tom bude člověk dostatečně pracovat, tak se časem buď přestane červenat, anebo mu červenání přestane vadit a nebude nad tím přemýšlet. Sám na sobě vidím, jaké pokroky dělám. Bude mi 30 a červenám se, co si pamatuju, asi od 12. Přesto, že se červenám, vystudoval jsem vysokou a mám zaměstnání, kde jsem v každodenním kontaktu s lidmi. Paradoxně mě červenání donutilo k tomu, abych se víc snažil a někam to dotáhl. Povzbuzovalo mě i to, že ti, kteří se ve škole smáli mému červenání a mysleli si, že jsou něco víc než já, tak nakonec třeba neudělali zkoušky a vyletěli ze školy. A teď jsem to já, kdo se jim může smát. Takže si myslím, že tento problém se dá změnit v přednost, když se na to jde tou správnou cestou. Vždycky jsem si říkal, že se musím snažit 2x víc a být 2x lepší než ti, kteří se nečervenají, protože ti to mají v životě lehčí .Po přečtení příspěvků, co jsou tady, jsem pak dospěl k tomu, že v každém z nás je potenciál žít normální život, bavit se a dokonce bavit třeba celý sál lidí. Určitě jste to také zažili, že když se dostanete do nálady s přáteli nejlépe v přítmí nějakého baru, tak je z vás okamžitě hvězda večera, protože z vás hned všechno spadne, jste v klidu a projevujete tu obrovskou společenskost, kterou každý z nás červenajících má v sobě ukrytou a kterou nemůžeme kvůli červenání v běžném životě projevit. Stejně tak tento stav přichází, když jsme unavení, jak o tom pěkně psala See (okamžitě jsem si vzpomněl na svoji brigádu na pokladně v Makru, kdy jsem na začátku každé směny rudl víc a víc u každého nového zákazníka, a pak na konci směny otupělý únavou jsem klidně flirtoval se zákaznicí nebo řval na celý obchod, že už končíme). Takže je důležité podporovat tohle naše vnitřní sebevědomé já, které je v nás zakryto červenou barvou. Je jasné, že nemůžeme být permanentně v lihu nebo celý den znavení, to by to dopadlo. Je potřeba najít si nějakou pozitivní myšlenku a té se držet. Moje myšlenka je, že když se budu snažit a vybuduju si určité postavení, tak mě ostatní budou respektovat a jen tak někdo si mě nedovolí znevažovat kvůli tomu, že se červenám. A musím ze zkušenosti říct, že to tak opravdu je. Myslím také na to, že lidé zapomínají. Někdo, koho jsem potkal jednou v životě a kdo mě viděl červenat se, si na moje červenání těžko za měsíc vzpomene. Takže stejně jako on, i já co nejrychleji zapomínám, že jsem se před ním červenal, ať už mi ta červenací situace přišla sebehorší. Nemá totiž význam se v tom šťourat, je potřeba jít dál. A někdo, s kým jsem v pravidelném kontaktu také zapomíná, a přestože si to my červenající se často namlouváme, tak na nás nemyslí dnem i nocí a nevykládá na potkání každému, jak jsme se červenali (a když jo, tak je nemocný on a nestojí za to, abychom s ním v nějakém kontaktu byli, navíc jak jsem už psal, všechno to znevažování se mu dvojnásobně vrátí). Tak to je ve zkratce, jak červenání řeším já.

Ahoj, po precteni casti teto...Ilonko,a sam.ostatní sami to nevyřešíte,věřte a najděte si fundovaného psychiatra,nebo lépe dr.ženu jako mně se to podařilo,ale nebylo to hned.Až za 4.leta po mateřské se mi to povedlo-jo ž. je neustálé hledání.A pr. beru-SERTIVAN,jsem z něj nakopnutá jako čert,beru dva d.,ale asi si řeknu o snížení dávky,už to není tak nutné,ale neumím si představit ho ůplně vynechat.Vedlejší ůčinky nejsou tak hrozné,ale kdo ví,že?!Beru jej asi 4.m.Tak přeju vše dobré a hlavně s kamarádkou,či s přítelem jen hezké chvíle!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ahoj, po precteni casti teto diskuse jsem i trochu rada, ze na svete nejsem sama s timto problemem. Taky se cervenam, tak od 20 let s tim mam velke problemy. Kdykoliv s kymkoliv mluvim, zacnu hned rudnout. a samozrejme, jakmile si to uvedomim, rudnu jeste vic. Nevim, cim to muze byt, zrejme nejaky psychicky problem. Nemyslim si, ze bych mela male sebevedomi. Myslim si, ze jsem dostatecne inteligentni a nestydim se za svuj vzhled ci neco podobneho. Jen kdykoliv zacnu s nekym mluvit o nejake problematice, zacnu snad pochybovat o tom, co rikam a znejistim.Natoz kdyz si ze me udela nekdo legraci nebo se vice lidi kolem me zacne bavit na mou adresu. to mam pocit, ze musim pryc. Moc me to obtezuje zivot, mam pocit, ze se nedokazu uvolnene bavit a pracovat napr. na kariere. porad si rikam, ze je to nejake obdobi a ze to prejde. Nastoupila jsem ted do prace, tak jsem myslela, ze jsou to pouze stresy z ni. ale pretrvava to uz 5 let. Prosim poradte nekdo...dekuji

Konečně nějaký pozitivní přístup :) děkujeme moc za tipy ! ;)

joo a ještě jsem Vám chtěla napsat že docela funguje krém avene diroseal creme a když ještě použijete make up tak červenání je skoro pryč. Vždy když cítím ty návaly horka v obličeji a kouknu se do zrcátka tak nic nevidím a uleví se mi. Zkuste to třeba vám to pomůže tak jak to pomohlo mě. Samozřejmě neříkám že se toho zbavíte úplně. To mě mrzí taky ale co dělat musíme se s tím naučit žít a brát to s humorem :D...mějte se hezky :-)

Dobrý den, je jasné že náš problém červenání je způsoben stresem a tak jsem se chtěla zeptat jestli třeba pomůže od stresu vitamin B nebo jestli máte zkušenosti s něčím jiným proti stresu ?? Budu ráda za jakoukoliv odpověd. Prosím kdyžtak odepisujte na můj email [email protected]. Děkuju :-)