Jak se o sebe postaráte, když zestárnete?
Já bych rozhodně nechtěla...Tak nejak to chci taky. Klidne o nejaky cas driv.
Před lety bylo naprosto běžné, že lidé umírali v rodině. Jenže to umírání tehdy bylo otázkou hodin nebo dní, dnes to lékaři dokáží "prodloužit" na roky.
Já bych si přál odejít doma uprostřed své rodiny. A rychle...
Z pocitu deprese a smutku z blížícího se odchodu mé maminky (mně je 62, jí 85) jsem začala číst (dala mi dcera - osvícená) Tibetskou knihu o životě a smrti. Je tam vše tak úžasně vysvětleno! Doporučila bych tuto knihu jako povinnou četbu - pro dospělé samozřejmě. Napsal ji člověk (Sogjal Rinpočhe), který vyrůstal u mnichů v Tibetu a poznal tisíciletou tamní moudrost, po vystudování přišel "na Západ" a konfrontuje zde své dřívější duchovní poznatky s naším "západním" světem. V součastosti přednáší na předních světových univerzitách. Kdyby si každý, nebo alespoň každý druhý, tuto knihu přečetl a "něco si z ní vzal", bylo by líp na světě. Kniha odpovídá též na spoustu "pro nás ze Západu" téměř nezodpověditelných otázek, a sice právě ohledně bytí a smrti.
Já bych rozhodně nechtěla být dětem koulí na krku. Raději bych byla, kdyby mi zařídily samostatný pokoj s rychlým internetem a varnou konvicí. Ono to již nebude trvat dlouho vzhledem k mému zdravotnímu stavu...
Děsí mne představa být bezmocný a závislý na cizí pomoci. V okamžiku, kdy nedokážu ani dojít si sám na záchod, chci, aby to neviděla rodina...
Pokud bych dokonce ztrácel sám sebe a svou rodinu a stával se něčím, co Alzheimer postupně vymazává a krade, chci umřít včas... Jenže jak to zařídit?
Až jednou budu umírat, rozhodně nebuu chtít, aby u toho byly moje děti.
Chtěl bych, aby si mě pamatovaly zaživa, a ne jako umírajícího. Byť bych asi chtěl vidět, nebudu sobec.
A to já bych nechtěl umírat v okruhu svých blízkých. Vždy, když mi bylo nejhůře, jsem raději někam zalezl, byl tam sám a počkal, až to nejhorší přejde.
S těžkými chvílemi je to tak, že každý jsme jiný. Já se s nimi nejlépe vyrovnám sám o samotě, jiný zase v okruhu svých blízkých. A myslím, že s umíráním to bude stejné. Jestli budu umírat pomalu, ale budu vědět, že umírám, rozloučím se s nimi měsíc předem a řeknu jim, že naše desítky let trvající kontakty tímto dnem končí, za všechno hezké jim děkuji, občasné stinné stránky jim odpouštím, požádám je o odpuštění za to, co jsem snad já pokazil, a řeknu jim, že se vidíme naposled oni za měsíc nebo za dva už pouze dostanou zprávu, že jsem umřel... Ale když někomu vyhovuje být při tom s blízkými, tak proč ne? Když jinému vyhovuje pravý opak, tak též proč ne?
Smrt je nezvratným koncem života.A člověk je na ni připraven. Ale asi je lepší zavřít navždy oči doma mezi svými nejbližšími, než zemřít v cizím prostředí nějakého ústavního zařízení.
Vidíte všichni, jak je...pracovala jsem v nejmenovaném podniku,za jeho zdí byl hřbitov.Mockrát jsme si s kolegy dělali srandu,důchodu se nedožijeme.Budem tady makat až do smrti a pak nás rovnou hodí přes zed na hřbitov.Tenkrát jsme se tomu smáli,ale ted to s dělníkama opravdu tak dopadne.Věk odchodu do důchodu se pořád zvyšuje ale práce pro starší není.Takže jen přibývá lidí na pracáku.
Tak já vždycky říkám, že doufám, že umřu včas. Prostě dokud mi hlava a ruce slouží, postarám se o sebe, pak už tu být dál nechci. Třeba do té doby uzákoní euthanazii. :-)
Anebo budem chodit umírat do zahraničí, kde nám ji udělají.
Když mi bylo asi 35, jednou jsem prohlásila, že chci umřít mladá a krásná. Načež jak to slyšel pubertální syn, tak prohlásil:
"Tak to jsi, maminko, měla umřít před dvaceti lety."
:-)
Jsou to miláčci, no.
Ale vážně, nečekám, že by se o mě děti staraly. Nemůžu po nich chtít, aby přestaly chodit do práce a byly doma se starou nemohoucí matkou. To bychom umřeli hlady všichni(příspěvek na péči nepokryje potřeby dvou dospělých lidí, kteří by z něho museli žít), a o vlivu na psychiku ani nemluvím. Tohle není dobrá situace pro nikoho, a pro tu střední generaci, na kterou jsou kladeny nároky v péči jak o děti, tak o rodiče,to úplně nejméně.
Už rodiče nemám, ale když byla maminka už sama a byla nemohoucí, chodily jsme k ní po práci večer se sestrou, střídaly jsme se. To jsme mohly jenom proto, že bydlíme všichni blízko. Trvalo to několik let, pak maminka umřela, a to měla těsně po šedesátce. Kdyby tady byla ještě deset let, stav se zhoršoval, nebylo by to dlouhodobě udržitelné. Tak to prostě je.
souhlasím.
to vystihuje nejlépe: Zemský RÁJ TO NA POHLED. Ale žít tady je PEKLO.
O mě se postrá stát. Až nebudu moci pracovat, tak mně nasere.
Vidíte všichni, jak je krásná naše země?Horníci půjdou do důchodu osm let po smrti. To nemá chybu. Vivat Topol a Nečas!!!
Vy mladí, poděkujte rodičům, kteří poskakovali v 89 s klíčema po náměstích jak nadržená banda opičáků. Nemáte kde bydlet, každý den se zdražuje a do důchodu půjdete v 90 letech. Rodiče se vám teda postarali o krásnou budoucnost.
Matka vychová 10 dětí, deset dětí se nepostará o jednu mámu...
.před časem kámošova maminka, který bylo cca 87 let, přestala chodit úplně a zradily jí i ruce ......předtím leta chodila o fran holích .....převezli jí do nemocnice a zařádali o pečovatelák.....babička byla psychicky úplně v pohodě , akorát slabá, krmili jí, jinak se bavila normálně .....pečovatelák v nedohlednu .....tahle babička vychovala tři děti a má cca 5 vnoučat a pravnoučata....to dělá cca 8 aktivních dospělých lidí ....nikdo z nich nebyl schopnej si jí vzít domů, měli práci a tak......znáte to .....pořád se čekalo na pečovatelák, až babička po třech měsících radši umřela v nemocnici .....tak tohle nás miláčkové čeká :))))
Brrrr, tahle diskuze ale nabrala grády...
Starobince jsou plné lidí, co se o sebe dobře starali... Teď můžou sklízet plody svého snažení - budou umírat o pár let déle...
Až budu chcípat, prosím jen o dost hlubokou a odlehlou díru, aby mě v tom okamžiku nikdo z famílie neviděl v situaci, kdy ztrácím veškerý vliv na běh věcí a možnost obrany. Koukat do pokryteckých xichtů a vnímat jejich koncentrovanou přetvářku a ehm truchlení... to rozhodně nechci...
- Odpovědět
Pošli odkaz