existuje posmrtný život?

Myslím, že jsi na to zhruba...My jsme a tvoříme ten vesmír

Je ale otázka, zda ta "moje" skrytá dimenze s vševědomím existuje zvlášť v každém vesmíru multiverza, anebo celým multiverzem prostupuje. Ale to už jsou opravdu velké spekulace. Ovšem na nějaký filosofický traktát říznutý sci-fi by to nebylo špatné :-)

Myslím, že jsi na to zhruba...Jo, přesně, myslím tím neosobní (vše)vědomí. Fakt se to docela podobá různým východním naukám... Jsou to tvoje vjemy, ale jen, když žiješ. Po smrti se ta výlučnost ruší a stáváš se zas součástí nerozlišitelné jednoty. Ale za života se ten "odštěpek" z toho fraktálu díky genetické šabloně stává součástí dočasné individuality, jseš to prostě "ty". Takže zrovna tady nevidím nějaký velký rozpor.

Vypadá to tedy, že jsem...Myslím, že jsi na to zhruba kápnul... Míchá se ti tam sice spousta protichůdných myšlenek, protože je to opravdu složitý téma, ale je to přibližně ten směr, ke kterýmu se poslední dobou (opatrně) přikláním taky.

Vědomí nebo duše se zdá být diskrétní jednotkou, nedetekovatelnou, nepoznatelnou. Můžeš si vyslovit hypotézu, že jeho identita je tvořena nějakou genetickou informací, nebo snad nějakou časoprostorovou kontinuitou, nebo kdoví čím jiným. Ale nemáš jak to ověřit, neexistuje na to žádnej detektor. To jenom napovídá, že takové rozlišování je iluzorní.

Možný důsledek: Celý vesmír je jedno vědomí. Jsem jenom já :-) Ty z mýho pohledu neexistuješ, jsi jen jakousi součástí mé mysli :) Teď stačí učinit eště ten jeden krok a říct, že všechno a všichni jsou součástí jediné univerzální neosobní mysli, takže neexistuju ani já. A jsme přibližně u buddhismu, jak to popisuješ. Okleštěnýho od etickýho harampádí. Ale zase tu vznikají problémy... Jasně svou existenci pociťuju. Pokud bych nemohl věřit ve svoje bytí, tak už nemůžu věřit v nic. Kde by se braly ty vjemy a myšlenky, který právě teď pociťuju? Jakej by měly význam, kdyby ne ten, že jsou to MOJE vjemy a myšlenky?

Dle tohoto konceptu se takto pojaté vědomí může zhmotnit v jakékoliv bytosti, mimo Adolfa a Grety třeba v nějakém slizovitém týpkovi jménem Chfň, to je úplně jedno. A už končím, zase jsem rozjetej :-D

Po smrti, zakončující život jakožto dočasný zážitek z jedinečnosti v mnohosti, se tedy bytost (znovu?) stává nerozlišitelnou součástí veliké jednoty.

Vypadá to tedy, že jsem konečně došel k nějakému závěru: nejen, že se jednotlivá vědomí mimo tělo zřejmě vůbec neliší, ale tvoří dokonce jeden celek! Vědomí může být taky skrytou, v nějaké jiné dimenzi zabudovanou vlastností vesmíru. Nebo je vědomí dokonce další rozměr, vedle času (dle jedné teorie má vesmír mnoho dalších, skrytých a "zavinutých" rozměrů, tedy 3 prostorové + čas a cca dalších 6 nebo 7)? Ale zas píšu, kdo ví...

No to bych chtěl vědět,...Odlišovat tvé kopie a varianty by tu nemělo smysl, v každé té soustavě bys byl jedinečný. Ty další vesmíry se k tobě nevztahují, světlo od nich k nám nemůže nikdy doletět. Pokud do tohohle nějak napasuju přesuny vědomí do různých forem, vyjde mi, že se s tímto vědomím, ale i s kterýmkoliv jiným můžeš narodit v paralelním vesmíru jako třeba Hitler nebo Greta Garbo. Jedinečnost vědomí je možná jedna velká iluze...vychází mi z toho všeho, že ve finále existuje jediné obří mimotělní holografické fraktální vědomí, od kterého se můžou libovolně trhat části (část je v hologramu či fraktálu identická s celkem) a připojovat se do "vybraných" forem (těl s DNA) utvářejících jeho aktuální jedinečnost v daném světě/vesmíru. Vědomí je tedy mimo tělo jediné, až v těle je dočasně individualizováno. Takže taková gigantická kosmická recyklace.

No to bych chtěl vědět,...Identická dvojčata mají takřka stejnou DNA, ale ve velmi drobných detailech se přesto liší, bylo by nutné prohledat celý genom. Formálně to budeš taky ty, to hlavní, co tě tvoří, utváří tvou jedinečnost (ale ne jedinost) nejsou částice, ale informace, tzn. můžeš existovat v nekonečně mnoha kopiích, časově posunutých, protože začínáš pokaždé od embryonálního stadia. Tvé životní osudy už se ovšem lišit budou, kvůli změně prostředí. To tvou jedinečnost vlastně utváří taky. Geneticky a formálně bys byl ve všech případech stejný, nerozlišitelný, ale vlivem prostředí by se tvé klony (porovnávané ve stejném věku) lišily. Viděl bys tedy, jak by ses choval, pokud by ses narodil třeba o dvacet let později tam a tam.

Zajímavé stránky: astronuklfyzika.cz/AntropPrincip.htm

No to bych chtěl vědět,...Ty vado, já fakt nevím...teď mám zas pocit, že neexistuje vůbec nic :-D Teď večer už mám nějak zacyklované myšlení, asi budu pokračovat někdy zítra, až mě napadne nějaký alespoň relativně uspokojivý a relevantní příspěvek...ale třeba se mi to dneska v makovici ještě šprajcne, uvidím :-D

Ten rozdíl mezi lidmi je...No to bych chtěl vědět, jak poznáš, jaká mutace rozhoduje o tom, že já jsem já a ne někdo jiný, čili zda já existuju nebo neexistuju. Co třeba identická dvojčata? Nebo kdyby někdo vytvořil mojí přesnou kopii, tak to budu taky já?

Něco je v nepořádku s tímhle intuitivním chápáním osobní identity. Jak chceš skrz možný světy (paralelní vesmíry) posuzovat, kdo jsem já a kdo nejsem já? Je mnoho možností, jak může existovat moje tělo. Pomocí smyslů prostě není poznat, který tělo patří které duši, nebo jestli dané tělo vůbec patří nějaké duši.

A jak říkám: pokud existuje nekonečné množství vesmírů, ve kterých existuji já, tak podle čeho si vybírám ten, ve kterém OPRAVDU existuji? A jak se ke mně vztahují ty ostatní vesmíry, ve kterých údajně taky existuji, když je vnímám stejně málo jako ty, ve kterých neexistuji?

A co je snad nejdůležitější: vychází mi, že podle týhle teorie existuju věčně. V každým čase se najde nějakej vesmír, ve kterým já existuju. Z toho vyplývá, že v každým čase existuju. Akorát ta existence bude asi dost chudá na množství forem, pokud je nějak vázaná na mou genetickou informaci. Pokud není vázaná na mou genetickou informaci, tak je dost těžký říct, na co je vůbec vázaná.

Myslim, že alternativní vesmíry v tomto podání moc nevysvětlujou, jak by moje existence mohla být časově omezená, nesmírně nahodilá, ale přesto reálná.

Ohledně zákonitosti...Ten rozdíl mezi lidmi je dán hlavně drobnou variabilitou a mutacemi DNA. Jo a tvoje vědomí může existovat i v mnoha stejných verzích, možná jich je nekonečně mnoho :-) Paralelní vesmíry se nemohou nijak ovlivňovat (možná přes hypotetické červí díry atd?), jen dál "pučet" a rozvětvovat se. Jako když se udělá klon, pochází z mateřské buňky, ale dál už je na ní zcela nezávislý. Jako je evoluce života a živočichů, tak je možná i evoluce samotných vesmírů? Ale to už asi zacházím moc daleko. No, prostě na sebe nemáš copyright a vlastně nemůžeš říct, že tvoje nynější konkrétní existence/vědomí není jednou z těch "pirátských" a je to zrovna ta "originální", jestli je vůbec možné to nějak takhle určovat :-) Možná jsi chtěl vidět nějakou lepší odpověď, ale tohle mě teď zrovna napadlo. Často čtu, že pokud je vesmír nekonečný, tak už jen z toho důvodu je prakticky nemožné, abys i v rámci našeho vesmíru neexistoval alespoň v jedné identické kopii. Zkrátka počet částic je omezený, tím pádem i jejich nakonfigurování, tím pádem se v nekonečném, neohraničeném prostoru musí někde složit do stejné podoby.

Ohledně zákonitosti evoluce... nemám moc problém s hypotézou, že za určitých podmínek se časem zákonitě vyvinou složitější formy existence. Mám ale problém s tím, že by se zákonitě vyvinul konkrétní Pepa nebo Franta nebo Marek. Přesněji řečeno, konkrétní vědomí. Mezi vědomíma totiž moc nefunguje nějaká podobnost. Buď jsi to ty, nebo někdo jinej - nic mezi tím.

Jo, je to náhoda, ale...No vidíš, nenapadlo mě aplikovat tuhle teorii na existenci vědomí... Ale dá se to vůbec použít jako argument pro jeho náhodný vznik? Cítím tam několik háčků.

Například by mě zajímalo, jak máš to multiverzum uspořádaný. Vypadá to, že podle času, zkrátka jakejsi proud s mnoha kapkami vody. Potom ale by moje vědomí mělo V KAŽDÝM OKAMŽIKU existovat v nějakým světě. Protože v každým okamžiku mám nějakou šanci na existenci. Např. od tý doby, co jsem se narodil, je určitá šance, že budu žít dýl a dýl...

Dále to vypadá, že předpokládáš, že kdykoli existuju v nějakým světě, tak existuju. Jenže jak si mám např. představit, že existuju ve více světech zároveň? A jak rozlišit některej ze světů, v nichž existuju, od některýho ze světů, v nichž neexistuju?

Jo, je to náhoda, ale...Sorry, už trochu píšu jako prase, písmenka v okně jsou malá, leč mé výplody někdy dosti dlouhé...

Kdybychom přijali...Jo, je to náhoda, ale zákonitá, je to prostě jedna z milionů možností, které mohly nastat :-) Je zajímavé, jak se z nějakých prabuněk a bakterií mohlo vyvinout něco tak komplexního jako je vědomí. Ale zase když něco zapouzdříš do (relativně) uzavřeného a omezeného systému, tak se něco takového za dostatečně dlouhou dobu možná zákonitě vytvoří. Ti, co v to nevěří, se uchylují k nějakému božímu Stvořiteli/Konstruktérovi/Programátorovi. Zastánci teorie multiverza zase hovoří o tom, že v každém momentě, ve kterém může nstat alespoň jedna další varianta, se vesmír rozštěpí a vše se odehraje v paralelních vesmírech. Takže je možné, že ze všech spermií tvého otce někdy někde vznikli tví sourozenci, ale i nekonečně verzí tebe samotného :-) Stejně tak vznikly vesmíry, ve kterých ke vzniku života a vědomí nedošlo. Takže náhody jako takové nejsou, jen se pro každý vesmír uskutečňuje jedna varianta. Ale zas podotákým, kdo ví...

Kdybychom přijali...a proto náhoda je nesmysl

Kdybychom přijali představu, že vědomí je produktem mozku, že naše duše je tu jen na určitej časovej úsek, pak musíme souhlasit, že existence každého z nás je výsledkem náhody. Kdyby se můj otec vystříkal do mé matky jindy, nebo kdyby moje spermie nevyhrála vajíčko, tak neexistuju. (Nebo snad jo?) To je ale sakra velká náhoda. Když zvážíme, že stejnou náhodou byl podmíněn vznik mého otce, mé matky, a vlastně všech mých lidských předků, je to exponenciální náhoda - tak velká, že už hraničí s nemožností...

"existuje posmrtný...jakej strach ze smrti, když člověk neví o sobě?! Radši už sem nic nepíš ty íkvé tykve!