Panická porucha

Andrea1, to že si skoro rok bez liekov, je už vlastne víťazstvo. Nad tým, či sa Ti to niekedy nevráti, je zbytočné uvažovať. Tie baby, čo som o nich písala, nevydržali bez antidepresív a bez recidívy možno ani týždeň. Od jednej z nich som tiež počula nadávať na Zoloft. Oba tieto prípady boli v strednom, resp. v staršom veku. Je to síce blbosť, ale niekedy rozmýš?am, či nejaká forma problémov nezostane aj mne...Myslím, že ten, komu nie je ABSOLÚTNE mizerne, sa ani nezačne liečiť antidepresívami, ani nebude s liekmi experimentovať. Aspoň mňa by k niečomu takému musel život doslova dokopať. Pri mojich úvahách o braní liekov som myslela aj na Teba, Pajka. Myslím, že keby Ťa boli problémy prvý raz chytili nie v mladosti, ale teraz, liečila by si sa s Tvojími skúsenosťami a preh?adom úplne ináč. Takisto ja by som si určite v mladosti nevedela s tým poradiť. Ako starnem, negatívne sugescie takmer neprijímam. Ale bývala som dobrý hypochonder. Neviem, ako to nazvať, keď som v si v mojich sedemnástich rokoch začala namýš?ať, že mám rakovinu len preto, že na ňu náhle zomrela naša rodinná priate?ka. Nie, nepriznala som sa s tým nikomu: ani mame, ani sestre ani žiadnej kamoške. Ale držalo ma to možno aj dva roky (!!?) Mne fakt ve?mi pomohli moje deti - len tým, že sa mi narodili. Odvtedy som úplne iná. Keby sa mi s takýmto zaážitkom pochválilo niektoré z mojich detí alebo kamoška, pošlem ich psychiatrovi :-) Ja som pravdaže vtedy nebola nikde, časom mi to prešlo. Asi mám nie jedného anjelika strážneho, ale hneď troch, pracujúcich na zmeny :-)

Ahoj lidi,tak jsem si vzala týden dovolené a vy jste to tu zatím pěkně rozjeli!Už jsem sem ani nechtěla psát, protože jsem z nejhoršího venku a v poslední době je mi fakt skvěle, ale třeba to povzbudí někoho dalšího.Několik měsíců jsem bez panik, už brzo budu úplně bez léků,, za necelý měsíc měním práci a zbavím se svého stresujícího šéfa a do toho se v posledních měsících můj vztah s přítelem tak upevnil, že snad konečně dojde i na tu rodinu.Samozřejmě terapie bude pokračovat, protože mám stále spoustu problémů nevyřešených. Například mi terapeutka tvrdí, že můj šéf měl na mě takové požadavky pokud jde o práci, že mě v podstatě zneužíval a já jsem si to nechala líbit a pak se hroutila. A to jsem ještě měla pocit, že jsem nemožná, když to všechno nezvládnu. Chtěla bych napsat všem, kteří váhají s léčbou: čím dříve se léčit začnete, tím dříve z toho budete venku. Léky pomáhají, ale nejdůležitější ze všeho je dobrá TERAPIE, která může trvat i několik let. Zažívám tyto problémy po deseti letech podruhé a asi proto, že jsem se z toho poprvé dostala velice rychle (během 6 měsíců, pak 5 let skupinová terapie a 9 let naprostý pokoj od úzkostí), jsem teď vůbec nezapochybovala, že by to mohlo být jinak. Hned jak jsem začala mít v zimě problémy a cítila, že to sama nezvládnu, tak jsem vyhledala odbornou pomoc. Léčím se od konce ledna a dnes můžu napsat, že jsem teď v podstatě O.K. A tak si říkám, proč se trápit a odmítat léky, když s jejich pomocí se můžu zbavit problémů velmi velmi rychle. A já nemám čas se v tom plácat, protože chci miminko a potřebuji být zdravá.Narozdíl od ostatních jsem nezaznamenala prakticky žádné vedlejší účinky při braní antidepresiv ani abstinenční příznaky při vysazení. Ještě se tu někdo ptal, jestli člověk nezačne mít strach při vysazení léků, že se problémy vrátí: 1) je dobré dávky snižovat postupně, aby to nebyl tak velký šok, 2) v té době už mi bylo tak dobře a byla jsem si sebou tak jistá, že mě to vůbec nenapadlo.Ještě pro Lucku: vím, že strašně bolí, když to rodiče nejsou schopni pochopit. Taky jsem se s tím dlouho vyrovnávala. I když mi rodiče nenadávali, měli o mě starost a běhali se mnou po doktorech, stejně nikdy nebyli schopni pochopit, o co se jedná. Tak se mě třeba otec po několika měsících léčby zeptal, jestli mi ještě hrabe:) Dnes už jim to nevyčítám a už se ani nesnažím nic vysvětlovat.Jsou 300 km ode mě - na Moravě, vídáme se jednou za pár měsíců a už pro mě není tak důležité, aby to všechno věděli a chápali. Naštěstí mám kolem sebe dost přátel, na které se můžu obrátit, když je zle. Ale nepřála bych Vám vidět mé účty za telefon!Jo a ještě poslední věc: stále mě překvapuje, kolik nás panikářů je. Byli doby, kdy jsem si myslela, že mám tyto problémy jen já. Škoda jen, že tyto stránky nefungovaly už před deseti lety. Díky nim jsem se sešla z jednou z Vás i osobně a byla to fajn zkušenost. Vždyť kdo může panikáři porozumět lépe než zase panikář?Mějte se hezky.

Ahoj lidi,zdravím Vás po víkendu,u mě dobrý .Lucko,to je fajn,že jsi začala s léčbou.Romčo,já beru Citalec,ten taky vychytává serotonin a podle potřeby Rivotril.Že je Neurol svinstvo a ještě k tomu rychle a silně návykové,mi říkala neuroložka hned (i když trošku slušněji).O Citalecu mi říkala,že taky odpomáhá (časem ) od strachu a úzkosti.Pajko,připojuji se znova k ostatním : zkus i něco jiného.Já chodím na psychoterapii k celkem dobré psycholožce,možná by Ti taky nějaká pomohla.Všichni nejsou špatní.A na to,že Ti někdo řekl,že Ti už není pomoci,se fakt vykašli.Nesmíš jim všechno věřit.A i kdyby to tenkrát byla pravda,dneska už to může být jinak.Vždyť ani ty léky,co my tady bereme,tenkrát nebyly.Jinak momentálně čtu knížku od dr.Praška o tom stresu a myslím,že by se něco takového mělo učit i ve škole.Aspoň mě by to ušetřilo hodně trápení.Ještě by se mi hodila ta o asertivitě,co o ní píše.Jak se člověk má naučit říkat ne.Libore,napiš,čím vším se odreagováváš.Nebo děláš jenom to cvičení od Praška? Taky se na to chystám,ale zatím si v tom jenom čtu.Jinak já si nemůžu vynachválit rotoped a jógu.Ta perfektně uklidňuje a uvolňuje dýchání.Ale teď,když je mi dobře ,bohužel zapomínám cvičitJo,podle toho,co jsem zatím četla a slyšela,by ty antidepresiva neměly být návykové(nemyslím Neurol apod.).Spíš jde o to,že člověk neudělal nic pro to,aby se mu ten serotonin vyráběl v dostatečném množství i bez léků.To mám potvrzené i od doktorky.

No musím se vám přiznat, že mě vždycky fakt až někdy i k slzám dojme, jak mě hodnotíte. Člověk sám to tak necítí a nevnímá. Teď už sem chodím jenom si poplakat :( KECÁM samozřejmě, tak strašný to není, ale fakt mám často na krajíčku :-)Lucko, jsem móóó? ráda, že na to nejsi sama. Je to fakt důležité někoho mít! A neudělalas chybu s tím Praškem? Vždyť 5 týdnů to je do konce října, je to jak intenzivní jazykový kurs. O co šlo, stálo by Tě to místo anebo co je ve věci? Je to asi velmi rychlý způsob, možná nejrychlejší, jak se těch strachů a zachvatů zbavit.Když je nemoc v akutní fázi, tak se člověk bojí usnout, spát, probudit, vstát, ležet, jít, dýchat, sedět, mluvit, pracovat, lenošit, smát, plakat, hýbat, nehýbat, jíst, nejíst, milovat, nemilovat, žít i nežít. Takže neměj strach ze strachu :-), protože panická porucha je jeden velikánský strach a ty už vykročilas směrem od něho a jeden strach po druhém si krůček po krůčku vygumuješ z duše, až budeš zase spokojená nebojácná zdravá Lucka. Takže dnes večer, až si lehneš do postele, tak zavřeš oči, vychutnáš si tu chvilku klidu (podmaluj to klidnou hudbou, vůní levandule např.) a budeš snít o tom, jaké to bude svobodně slastné, až se uzdravíš. Představuj si konkrétní věci, činnosti, lidi, místa, jenom pozitivní a vychutnávej labužnicky každý hezký přítomný okamžik, který tě potká...

Zira,s tím vysazením léků (lexaurin) to vůbec nebylo jednoduché, protože se samozřejmě můj stav zhoršil tím, že byl na víc umocněn abstinenčními příznaky po 4-letém užívání. Stálo mě to 3-týdenní nemocenskou a nemám na tuto dobu jediný hezký zážitek. Jediné proč jsem to vydržela bylo to, že jsem prostě musela. MUDr.Praško mi potřeboval nasadit dlouhodobá antidepresiva a jelikož byly tou dobou klinicky testovány, potřeboval abych byla "čistá". Bylo mi sice hrozně, ale na druhou stranu jsem i trochu rezignovala a upínala se jen na tyhle léky co jsem měla dostat.Prostě jsem neměla na výběr, buď jsem se u něj chtěla léčit nebo ne a jelikož jsem do té doby proseděla ne málo hodin v různých psychiatrických ordinacích (včetně třeba hypnóz:-) už jsem prostě šla do všeho!), tak jsem jeho léčbu viděla už jako mojí poslední šanci.Po vysazení těchto antidepresiv, které jsem brala necelý půl rok jsem neměla jediný abstinenční příznak a obavy jestli se mi to celé nevrátí, až vysadím, ty vyléčil až čas.Vím, že stále nemám zdaleka vyhráno a recidivy jsou u PP velice časté, ale těhle 11 měsíců bez prášků a v pohodě, ty za to stojej!!!

Pajko, procitam si tuhle diskuzi - chtela bych si to precist cely, ale je toho strasne moc. Tenhle tyden tady nemam sefa, tak se muzu flakat. Strasne se mi libi Tvoje prispevky a abych pravdu rekla, tak Te obdivuju, kolik jsi toho dokazala. Jsi machr. :) Ja na to vsechno nastesti uplne sama nejsem. Rika se, ze v nouzi poznas pritele a ja mam pocit, ze jsem poznala, kdo je opravdu muj pritel. Na jednu stranu jsem rada, ze me tohle potkalo (asi to tak melo byt) a ja jsem poznala, komu muzu opravdu verit a na koho se muzu opravdu spolehnout. Nejvetsi oporou je pro me muj pritel, se kterym jsem se v lete rozesla, protoze jsem si myslela, ze tohle vsechno mam kvuli nemu. Pak jsem se k nemu ale vratila a ted jsem strasne stastna, ze ho mam. Dodava mi silu a nadeji, ze to dokazu. Taky me nezklamaly me 2 nejlepsi kamaradky - napsala jsem jim, co mi je a pisu si s nima o svych pocitech. Pisou mi, ze me maji radi takovou jaka jsem a kdykoli budu potrebovat, tak mi pomuzou. Kdyz jsme domluvene, ze nekam pujdeme a ja jim reknu, ze se na to necitim, tak to chapou. Ted me prijemne prekvapila jeste jedna kamaradka, od ktere bych to necekala. :) Mela jsem i jine kamaradky, ale ty by mi na to rekly jenom "Hm". Pak mam taky vybornou kolegyni, se kterou se v praci take mohu bavit o svych problemech. :) Vcera jsem se to dokonce odvazila rict mame. Zareagovala docela v pohode, akorat v noci nespala, protoze o tom porad musela premyslet - proste ma o me starost, ale to je asi normalni, ne? :) Doufam, ze i Vy vsichni mate kolem sebe takovy lidi, o ktery se muzete oprit a ktery Vas hned neodsoudi, kdyz mate nejaky problemy.Dneska jsem se chtela objednat na psychoterapii - doporucili mi primo Mudr. Paska - tak jsem mu volala, ale on uz ma bohuzel plno. Doporucil mi, ze bych mohla chodit na intenzivni sezeni. Je to kazdy den od osmi do tri na pet tydnu. Pry bych dostala neschopenku. Jenze na 5 tydnu?!!! No, tak jsem radsi kontaktovala jinou psychoterapeutku - ta je z Karlina a tenhle tyden se teprve stehuje do kancelare, ale do konce tydne by se mela ozvat, tak se s ni snad nejak domluvim.Uz jsem se docela rozepsala, ale chtela jsem se jeste zeptat, jestli se Vam taky stava, ze mate vecer strach jit spat? Ja to mam jenom obcas - bojim se usnout a pak mam strach, ze se druhy den budu citit blbe....a pak se tak samozrejme citim.Prave ted je venku fakt strasne. :( Kupodivu nemam ani depresivni naladu. :)

Soňo, to znám. Když to nebylo nic moc, tak už jsem přemýšlela, že mám Alzheimera. Pravidelně jsem ráno chodila pro oblečení do ledničky, když jsem si udělala čaj, záhy jsem zjistila, že tam mám dvě lžičky a mluvila jsem asi tak jak ty, jo myslím, že to byla taky svahilština. Super jazyk...:-)

Ahojte!Ty symptomy jsou výborné! Romčo, já mám poslední dobou pocit, že debilním úplně. Mluvím jakoby svahilštinou (akorát s tím, že mi nikdo nerozumí ani "svahilci"), když píšu tak mi vypadávají písmenka a o krátkodobých výpadcích už ani nemluvě -jsem na tom lépe - mám je už dlouhodobé. Tak vám teď nevím, cítím se relativně výborně, ale mám takový pocit, že cvokatím. Otázka co je lepší, že? Mějte se! A všechny vás zdravím!

Hm, tak ta zima s tvrdým Y se mi povedla. Holt na tom s tou koncentrací, ještě nejsem tak dobře. Možná taky debilním...:-). Prosím omluvte drobné chybky, člověk vždy píše ve spěchu a na kontroly není dost času

Přátelé tak jsem trochu surfovala na internetu a našla dobrou stránku, sice v angličtině, kde jsou vypsány hlavní příznaky PP. Nikdo asi nemá všecchny, ale většinu ano. Nechť tento výčet pomůže těm, kteří si ještě nejsou 100% zda PP mají:Symptomy PP------------SRDEČNÍ SYMPTOMY- rychlý srdeční puls- bušení srdce- "chybějící" údery srdce- "dunění" srdceDÝCHACÍ SYMPTOMY- dýchycí problémy- hyperventilace- pocit zúžení hrdla- pocit dušeníBOLESTI a TENZE- bolest na hrudníku- bolesti hlavy- bolesti ve spodníc části páteře- bolesti svalů- bolesti čelistí- ischias- zaťaté pěstiZAŽÍVACÍ POTÍŽE- nevolnost- zvracení- pumpování v žaludku- pálení v žaludku- trávicí potížeDISOCIAČNÍ SYMPTOMY- pocit oddělení od těla- pocit, že vy nebo okolí není reálné- pocit, že se díváte přes bílou nebo šedivou mlhu- přecitlivělost na světlo a hluk- stacionární objekty se zdají, že se hýbou- pocit upadnutí do prázdna- točení hlavyDALŠÍ SYMPTOMY- špendlíky, jehličky- návaly horka a zymy- třes- zvýšené pocení- zpocené ruce- závratě- návaly do obličeje- častá potřeba močení- průjmy- problémy se spaním- noční pocení- ukvapenost- pocit slabosti v levé ruceDŮSLEDKY--------- nedostatek koncentrace- extrémní vyčerpání- citové otupění/ztráta libida- krátkodobé výpadky pamětiHLAVNÍ OBAVY------------- strach ze smrti- strach z infarktu- strach ze zešílení- strach ze ztráty kontroly- strach ze zesměšnění seTak to je tak v kostce vše

Pajka, presne také dva prípady poznám, že niekto keď začne brať lieky (antidepresíva), potom ich nevie prestať brať, hoci z lekárskeho h?adiska je preliečený a lieky by brať nemusel. Tí ?udia, ktorým sa to stalo, sa lečili v Bratislave, asi nie u zlých lekárov. Pochopenie problému a vzdorovanie hrá dôležitú rolu, v začiatkoch choroby a pri ?ahších poruchách možno aj rozhodujúcu. Takže nevzdajte sa, Lucka, ja sa s tým tiež nikomu nechválim (hoci by som sa mohla nielen virtuálnym kamarátom, teda Vám), a tuším aj to ma drží:-)

Andrea1, Tvoj príspevok ma zaujal. Predovšetkým to, že lieky majú pomôcť získať nad záchvatmi prevahu. Čiže, nebáť sa. Ako si ale zvládla moment vysadenia liekov? Nemala si pocit, že teraz neberiem lieky tak mi zasa bude zle? Prepokladám, že tento pocit by mohol záchvaty vrátiť späť.Hltanie liekov pri čo len náznaku nevo?nosti nie je riešenie, to máš pravdu.Ja som sa prvého záchvatu z?akla, myslela som, či som nedostala infarkt. Na to, že je to niečo iné, ma priviedla ešte pred lekárskou konzultáciou skutočnosť, že na druhý deň mi prišlo zle na tom istom mieste (vonku na ulici). Vtedy som si povedala, že je to nejaká blbosť (vtedy som o existencii paniky nemala ani potuchy)a prestala som sa tak ve?mi báť. No a keď mi lekárka povedala, že to je z klimaktéria (hormóny som vtedy brala!), tak som sa uk?udnila ešte viac. A úplne ma dal do poriadku tento chat, ktorý som sledovala od začiatku (spolu so sebapozorovaním). Neviem, kde by som získala takéto podrobné informácie, ako tu. Mnohí lekári sa tvária, že prive?a informácií z tejto oblasti pacientovi škodí. A mne, naopak, pomohli.

Nevím, jestli jsem nějak mimo kondici, ale příspěvky, které tu teď čtu, jsou o mně v tom špatném smyslu (Andrea 1: Já jsem ten typ, co bez léku ani tu popelnici, lehce přeháním). Závislačka na Neurolu asi. Mám z toho trochu zmatek v hlavě, protože na druhou stranu můj stav je krok za krokem lepší a Praškova kniha mi mnohé problémy racionálně objasňuje i dává návody, jak si poradit.Kniha, o které tu byla už taky řeč od Kukumberga: "Panická porucha", není tak vyhraněná k dlouhodobé, příp.celoživotní léčbě, nezamítá a neodmítá ji. Doslova říká, že někteří pacienti se bojí či odmítají těchto léků vzdát a respektuje to jako fakt, který je akceptovalný, i když ne ideální, zkrátka k žití, když to játra, ledviny atd.vydrží. Tak nevím...Mám radost, že je Lucce líp. Takové sezení nemůže nikomu a nikdy ublížit a ty jsi na to, Lucko, bohužel sama, máš trošku těžší než my s chápavými blízkými, tak sem hodně piš. Je strašně důležité mít někoho, kdo Tě vyslechne a pochopí...

Lenko, nejsou antidepresiva jako antidepresiva. Neurol je sice antidepresivum/anxiolytikum, ale na bazi benzodiazepinu, pouze tedy k kradkodobemu uvolneni. Pro dlouhodobou lecbu se nehodi. K lecbe PP by se vzdy mel uzivat v kombinaci s antidepresivem, ktere vyrovnava hladinu serotoninu tuším na neuronových buněčných membránách. Tzv. SSRI antidepresiva na principu zpetneho vychytávání serotoninu. To pomůže. Ale Neurol sám o sobě nemá šanci. Možná v nějakých maxidávkách, Já jsem to pouze s Neurolem zkoušela dlouhou dobu a problém to vyřešit nepomohlo.

Ahojte. Libor, ja som tu bola asi prvý človek, ktorého by kvôli provokačnému príspevku mohli ostatní poslať do p....e, a napodiv, nič sa nestalo. Myslím, že Ty sa tiež nemusíš báť :-)Niečo na tej sugescii bude, aj Lucke je hneď lepšie, keď sa poradila s lekárom. Hoci, myslím že u mňa to tiež nebude celkom tak, že by mi zaberal aj celaskon. Mne mala zaberať hormonálna liečba, ale nezaberala. Preto som ju vysadila a nebolo to vôbec jednoduché. U mňa sa to strieda: v lete sa cítim dobre, na jeseň sa to zhoršuje, až do zimy a od jari zlepšuje. Mala by som to urobiť ako medveď - uložiť sa na zimný spánok :-)V poslednom čase mi bolo blbo 2 krát - raz v autobuse a raz večer, keď som vyšla z osvetlenej izby bytu do tmavej chodby. Ale trvalo to len moment, vlastne ma len tak striaslo. A nemám chuť na dlhšie trvajúce nákupy v supermarkete, vždy mi je tam teplo a ťažko.Pajka, myslím že na tomto chate mnohé rubriky súvisia, tak, ako problémy duše sú prepojené a majú určite nejaké príčiny. Tak to bude aj s rodinnými problémami. Každý niekde žijeme a niečo riešime, pritom robíme aj chyby. Myslím si, že všetko zlé je aj na niečo dobré.Keď mi je nanič, tak si vždy prečítam nejaký povzbudzujúci príbeh. Ak si čítate aj rubriku Depresie, tam som našla (okrem iného) dva povzbudzujúce príspevky (od Standu - 13.9. a od Diany -8.8). Želám Vám pekný deň, čertíci a čertice! (Pajka, dovolila som si citovať Tvoj milý výrok)

Naprosto souhlasím s Andreou 1. To byl trefný příspěvek.

Ahoj všichni,Libore k těm práškům: je určité procento lidí, u kterých je zaznamemána léčba PP na placebu, takže je vidět, že někdy víra tvá tě opravdu uzdraví. Nevím ale jak rozvinutou PP měli a na jak dlouho jim to pomohlo. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem se začala léčit (nemyslím tím své předchozí polykání lexaurinů a xanaxů, z něhož jsem se horko těžko dostávala),tak v rámci toho, že se jednalo o klinické testování nového léku, obsahovalo balení i placebo, což jsem samozřejmě nevěděla, ale poznala jsem to. Bylo mi furt stejně mizerně, i když už jsem něco polykala. Opravdu léčebná antidepresiva se berou v pravidelných intervalech, (třeba i jenom jednou denně)a to pak už to není o té berličce do tramvaje, že když na mě něco poleze, že polknu piluli a bude líp. Prostě polkneša ráno po snídani a pak už jsem u sebe žádné léky nemáš. Přes to by se mohlo zdát, že pak všechno člověk zvládá jen díky těm práškům, ale to není tak docela pravda. Ony akorát pomohou ty stavy zvládat líp a postupně je zvládat úplně, čímž se jich přestaneš bát a o to jde. Jakmile získáš nad záchvaty převahu, tak prostě nepřijdou. Souhlasím ale s tím, že léky typu lexaurin, které pro klid duše stále nosíš u sebe a sem tam, máš-li pocit, že na tebe něco leze, tak polkneš prášek a ono bude líp, tak tohle bych viděla jako léčbu nic moc. Stále máš při sobě pomůcku - berličku, takže v podstatě jakobys nic nezvládal sám, ale zvládaly to za tebe prášky. Jednoho dne zjistíš, že bez nich nedojdeš ani s košem a to asi není moc o léčbě.

No super Lucko, to je skvělý, že jsi tam šla. To víš, že ti bude líp. Nezapomeň, že fungovat to má až za 10-20 dní, tak se neděs, že prvních pár dní se nic moc dít nebude. Ale třeba budeš mít to štěstí jak já a zabere to ještě dřív. A kdyby ti bylo šoufl, tak si z toho nic nedělej, je to úplně normální a záhy to přejde. Když jsem to vydržela já, stará srababa, tak už to vydrží každej. Doufám, že už nám brzy napíšeš, že je to lepší...Co se týče víkendu, bezva, žádnej zásadní problém.

Ahojky, tak jsem poslechla Vase rady a vcera jsem navstivila psychiatra. Puvodne jsem nechtela, ale v sobotu vecer jsem zase mela nejaky ten zachvat, tak jsem tam vcera sla a vubec toho nelituju. Hezky jsem si popovidala, dostala jsem doporuceni na psychoterapeutky a dostala jsem Seropram v kapkach. Ten mam brat 2 dny 1 kapku, dalsi 2 dny 2 kapky... az na deset kapek. Pry mam panickou poruchu a k tomu od toho cervna jeste deprese. Abych pravdu rekla, tak je mi hned lip. :) Na dnesek jsem se taky hezky vyspala, takze je hned vsechno lepsi. Jenom cekam, co se mnou ty kapky udelaji. Snad to ale bude lepsi. Doufam. :) Co Vy, jak jste stravili vikend?

Ahojte všichni, takže k těm lékům. Rozhodně si nemyslím, že se jedná o sugesci. Abych popravdě řekla, když jsem dostala Seroxat, moc jsem tomu po zkušenosti se Zoloftem nevěřila. Stejně mi někde vzadu v hlavě červík pochybností namlouval, že to stejně není od psychiky, ale mám určitě nějakou děsně hnusnou, neléčitelnou nemoc. A jestli je léčitelná, tak se mi budou muset povrtat skalpelem v mozku. Takže k léčbě Seroxatem jsem přistupovala dost skepticky a s nedůvěrou. Také jsem počítala s tím, že jestli to zabere tak ne dřív než za 10 dní. Takže o nějaké euforii ze zázračné léčby se nejednalo. Věděla jsem, že když si ten lék vezmu, tak se v nejbližší době nic zásadního na mém stavu nezmění, takže heslo "věř a víra tvá tě uzdraví" se na moje psychické rozpoložení nedalo aplikovat. Čtyři dny mi bylo mírně zle od žaludku, to mi taky moc nepřidalo. 5-tý den jsem šla do práce a najednou jsem si uvědomila, že něco je jiné, že je mi nějak jinak. Líp. Ale stále jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Říkala jsem si to může být výkyv, takových jsem už zažila. Kdy se mi najednou udělalo líp, já se nadchla, že už to zmizí a za týden buch ho, a bylo to zpátky. Až po 14-ti dnech zlepšování, jsem začala věřit, že je to těmi léky. Najednou začal mizet příznak po příznaku a teď už mám minimum problémů, které se každým dnem zmírňují. Takže můj závěr je, o sugesci se nejedná. Ty léky doopravdy pomáhají.Pajko, nevěřím tomu, že ti pomoci není. Pokud se jedná o panickou poruchu, tak pomoc vždy existuje. A vzhledem k tomu, že ty máš stejné příznaky jako jsem měla já, tak si myslím, že by ti mělo pomoct, to co mě. Máš možná pocit, že takovou hrůzu jako já jsi nezažila, ale je to možná tím, že jsem příznaky podala tak sugestivně. Ale možná kdybychom si popovídaly, zjistily bychom, že ty jsi na tom úplně stejně děsivě, jak jsem byla já. Takže rozhodně si nemyslím, že by tě tato nemoc šetřila víc než nás ostatní. Obdivuju jak dlouho jsi s tím vydržela žít, to já už bych skočila z okna. Pajko, uzdravíš se, a na kecy typu "Vám už není pomoci" se vykašli. Vždyť Ty ses nikdy pořádně neléčila, akorát tě utlumovali anxiolytiky. Ale tato cesta k uzdravení nevede. Ta pomáhá přežívat. Hele, za návštěvu u dobrého psychiatra nic nedáš. Pokecáš s ním a buď do toho půjdeš nebo ne. Čím dřív to uděláš tím líp. Jsi v super létech a máš toho ještě strašně moc před sebou. Přece si tímhle shitem nenecháš zkazit druhou polovinu života. A vem to taky tak, nikdo z nás nemládne a to čemu jsme schopni čelit teď tak v 70ti už asi schopni čelit nebudeme. A jak říká Bridget Jones, až umřeme najdou nás až za 3 týdny ohlodané od vlčáka. Protože budeme doma zalezlé důchodkyně, které nevycházejí z bytu a pouze se donekonečna probírají fotkami z mládí.Neztrácej už ani den, vždyť jak říkám s kvalifikovaným lékařem, ne psychologem, si můžeš jen pokecat...Pajko !