Panická porucha

Tak teď se vše vysvětluje,bylo mi divný ,že před tím byla Andrea 1 v pohodě a už není.....Už se mi rozsvítilo.

čauky, jak tady popisujete,že když na vás jde atak,že je nejlepší ulehnout a jít do klubíčka.To je fakt,ale jak to řešíte třeba když jste na návštěvě nebo venku mezi lidma,tak to už je problém.Jak jste psali o nějakých příručkách o panice,tak nějaké jsou taky na adrese, www.lundbeck.cz.Tak se tam mrkněte,jest-li vás něco nezaujme.Jinak tu knižku jak cestavat.....,jsem si zkusila objednat přes tu vltavu,tak jsem zvědavá jestli příjde.Oni ty knžky se hezky čtou mám vždycky pocit,že je to tak jednoduché realizovat tak jak to radí,ale skutek utek.Andreo,tak chodit sama už ti nevadí,jak si popisovala dřívější stavy,že jsi nemohla ani před barák,tak to už jsi překonala?To já když mám jít někam sama,tak už předem si vytvořím katastrofický scénář a jsem z toho pěkně vyřízená ještě dřív než-li to absolovuji,ale když něco zvládnu tak mám z toho ohromnou radost a říkám si vždyť to nebylo tak hrozný ,ale příště to jde nanovo.....Tak ahoj

ANDREÁM:Právě jsem chtěla napsat, že nám tu nejspíš přibyla další Andrea a Janě už se to plete, protože se ptala na totéž co Andrea1 před týdnem. Tak si tam Andreo2 zalistuj(3.9.)bavili jsme se na to téma. P.S. Zajímavé je, že podobně zareagovaly na cvrkot tady i Jana s Janinou. LIBORE, já jsem na tom obdobně. V naší rodině se vyskytují jedinci, kteří jedou na víc než plný plyn a když tak o tom přemýšlím, každý z nich inklinuje k těmto obtížím. Trpíme přebytkem energie, láskou k bližním, jsme pracovití, výkonní, veselí, úspěšní a: "poseroutky". Ti ostatní jsou pomalí a klidní pohodáři.Na rozdíl od tebe to na mě přichází až po boji, když už o nic nejde a je klid a vlastně není důvod se hroutit. A když jsem v pohodě, tak bych si to taky nevyvolala (ale já jsem si tak užila, že to ani nezkouším), a když jsem nevyspaná (dnes) je den obzvlášť obtížný. Ale ty se fakt moc lepšíš. Zkouším číst tu knížku od MUDr.Praška, ale nějak mi to nejde a podobné by to asi bylo s mojí léčbou. Jsem takový rezistentní jedinec, chybí mi sugestibilita, možná, že dost nevěřím, že mám šanci. Ale skutečnost je, že některá fakta mi pomohou k poznání a vysvětlení některých reakcí a hned se to snáší líp, když víš proč. Jsem teprve na začátku, nepospíchám, i tak o tom dost přemýšlím a nechci, aby mé dny byly jen o práci a nemoci. Tak se měj :-)

Ahoj Andreo, tady Andrea :-) Budu tedy Andrea 1 at se to neplete, protoze jsem se cca pred tydnem pripojila do teto diskuze v podstate s tim samym problemem jako mas ty. Panickou poruchu jsem si uzivala 5 let a nyni, kdyz uz je mi rok fajn a jsem bez prasku me "pouze" trapi to, ze bych uz take rada miminko, ale hrozne se toho bojim. Bojim se aby se mi zachvaty nevratily v tehotenstvi, nebo po nem (coz je dost pravdepodobne). A navic, sice jsem se zbavila jakychkoliv panickych zachvatu, ale za to me ovladly ruzne uzkosti, neustale nutkave myslenky co vsechno hroznyho se muze stat mym blizkym a jaky by to bylo strasny a natoz kdyz opravdu vidim ve zpravach nejake katastrofy, tak jsem z toho v hroznych uzkostech, neustale si vsechno vztahuju na sebe a furt resim co bych asi delala kdyby se to stalo me a je to obcas na zblazneni. Tyhle cerny myslenky neumim zahnat a NECHCI je jednou prenaset na svoje dite a byt na nej panicky uzkostna, nespat a poslouchat jestli dycha a pod...Byla by to ta nejlepsi cesta jak z nej vychovat stejnyho posuka jako jsem ja:-(

Ahojte,Jano,zatím to jde,ale nechci to zakřiknout. Ono jak jsem zjistil stačí jen nepatrný náznak ataku a v tu chvíli záleží,alespon u mne,jak se tomu postavím. Chci jen říci,když to začnu více vnímat a myslet aby se to dál nerozjelo je to v p... Tak mám atak a doslova to musím rozchodit nebo jak psala Pájka skulit se do klubíčka,vždycky to taky nejde (viz. Pájka s radou lehni si :-))Ale na druhou stranu,když je mi jo super jsem to jednou zkusil vyprovokovat jestli se dostaví (pořád jsem na to myslel tak jako při atace) a ono nic , prostě to se mnou ani nehlo.Ty náznaky mívám většinou,když je předemnou nějaký úkol,který by se dá řešit těžce (ve stresu) vždycky ho zatím vyřeším. A potom mě to přepadá,když jdu nevyspalej do všeho hrr hlavně po ránu.Ale to asi dobře znáte.Fajn je mi většinou,když jsem vyspaleja na vše mám čas,nikam se nederu,netlačím a nepospíchám. Pro mě je to dost obtížné, od malička mám nastartovaný motor na 110 a nedokážu brzdit,brzdí mě až moje tělo.Doma se mě snaží tempo brzdit taky od mala, a zatím se jim to nepodařilo.Vím,že musím ubrat plyn,ale většinou mě to trkne,až když mi začíná být zle.Tak brou noc

Ahoj,tak Romča ¨dokázala perfektně popsat naše stavy.Můžu říct,že je to umění,alespoň mě to vždy dělá problémy to popsat.Jinak Andreo já jsem myslela,že už jsi v pohodě a žádné léky už neužíváš?S tím mimčem to je problém,taky to řeším,ale není to lehké rozhodnutí.Jak píšeš tak s lékama to opravdu není to nejlepší.No a léčba s antidepresivami je tak dlouhá a hlavně se nesmí přerušit moc brzy aby se to vše nevrátilo.Je to těžké rozhodování,ale třeba se to zvládnout i bez tbl.,mám pocit,že se to Liborovi začíná dařit....No kdyby jsi zjistila více informací,tak dej vědět.Tak zatím se mějte.

Ahojky, chci jen napsat, že moje pocity začaly, když jsem nastoupila do zaměstnání a měla jsem vystoupit před několika lidmy. Bylo to hrozný. Od tý doby jsem začala mít problémy, bušení srdce, třes,brnění až pálení na prsou, jízda dopravním prostředkem byla nemožná a pocit tlaku v hlavě a hrůzu, že se zbláznim. Už jsem si říkala, jestli takový život má vůbec cenu!Asi po půl roce jsem šla k lékaři a ten mi doporučil návštěvu psychoterapeuta. Bylo mi to divný, protože jsem úplně pohodový člověk(znamení panna)a nikdy jsem problémy neměla..Předepsal mi Seroxat, který jsem brala asi rok.Pak jsem se domluvila, že ho vysadím, protože mi bylo už dobře. Prostě jsem se cítila normálně. Ale teď asi po roce to začalo znovu. Naštěstí ne v takový míře, protože mi strašně pomohlo to, že jsem zjistila, co to je, že neumřu a že to maj i jiný lidi. Beru ho asi 3 neděle a je to zase OK. Akorát mě nebaví ta myšlenka, že se to bude třeba vracet, ach jo. A chci mít díťě, ale bojim se, že to v těhotenství nezvládnu a nebo, kdybych brala nějaký jiný léky, že to miminko bude mít nějaký problémy. Napíše mi prosím na mail nějaká zkušená nebo nastávající maminka s těmito problémy.A kdyby byl nějaký chat a nebo pokec v nějaký hospůdce, taky bych se připojila. Ahojky Andrea

Ahoj všichni.Musím napsat,že Romča píše i za mě.Ani já jsem v noci nemohla spát,v leže se mi točila hlava,když už jsem náhodou usnula,probudil mě nějaký děs.A to jsem málem padala nevyspáním.Vůbec jsem nejedla a díky manželovi ,který mě nenechal jen tak polehávat,jsem se nezbláznila.Ale mě ta první závrať tak vyděsila,že jsem šla hned k doktorovi.Ten mě vyšetřil,trochu se poptal a řekl mi hned,že je to od nervů a že bych se divila,kolik takových lidí k němu chodí.Vzal mi krev a pro můj klid mě poslal k neuroložce,kde mi řekla ,že neurologicky na mě nic nevidí.Dala mi něco na prokrvení mozku a Rivotril.Nejdřív mi to pomohlo,ale po dalším stresu to bylo ještě horší.Tak mi doporučila psychiatra.Ale řekla jsem jí,že než mě nějaký vezme,tak se zblázním.Nakonec mi napsala Citalec a než mi zabral,brala jsem Neurol.V té době mi bylo fakt nejhůř v mém životě.Vůbec si nedovedu představit,že bych to zvládala bez léků.Aby mi dala ten neurol jsem jí řekla sama.A to jsem jenom sledovala hodiny,kdy si ho můžu zase vzít.Neuroložka je zhruba v mém věku (32) a byla celkem vstřícná.Na co jsem se jí zeptala,všechno mi vysvětlila.Když jsem jí později říkala o záchvatech (to už jsem chodila na psychiatrii),říkala,že je to tak rozšířené,že se tím zabývají na seminářích,že to tělo je tak složité,že záchvat může přijít bez jakékoli zjevné příčiny i když je člověk v pohodě.Celý rok jsem jak na sinusoidě,ale s čím dál menšími výchylkami.Teď po dovolené je mi celkem fajn,i když Rivotril jem už párkrát měla.Ale hlavně už vím,o co jde a tak mě to tak nevyděsí a rychleji se to uklidní.Taky mě hodně uklidnilo,když jsem si přečetla,že ostatní mají podobné příznaky a už nemám strach,že mi je něco horšího.Ahoj.

Ahojte lidi.Tak koukám, že se tato rodina nějak rozmnožuje. Chtěla jsem vám všem poděkovat za to, že jste, protože díky tomuto chatu jsem se konečně odhodlala objednat k psychiatričce. Mám hrozný strach. Tak mi prosím pozítří všichni držte palečky. Jen doufám že tato doktorka nebude z těch, které jste tady někteří popisovali. Teď si nejvíc přeju, až už to mám všechno za sebou, abych už mohla znovu začít žít jako "normální" člověk a být šťastná a spokojená. Totéž ze srdce přeji i vám všem.Mějte se

Nazdááár rodino!Tady se to tak dobře čte! Romčo, jako bys o těch potížích psala za mě. Po tabletách to už tak ale není. Huráááá! A taky si vážím každé blbosti, doslova a do písmene vážím si života. Začla jsem se chechtat u toho jak z tebe lezou "moje" slova. Když mě bylo hodně zle před tbl (já dobu dělím na dobu před tbl a na dobu po tbl, dobré ne?), tak jsem se litovala, ale teď když už ty úplně umírací stavy nemám tak u toho taky strašně kurvuju. Takže to mě pobavilo, že se nemusím "stydět" za slovník jenom já.Chtěla jsem si objednat přes kliniku v Bohnicích - Panicka porucha a jak ji postupne prekonavat -, ale teď mi přišel mejl, že příručka už je rozebrána. Smůla. Iveto, vztah nevlastní otec - nevlastní syn je mi důvěrně známý. Moje rodinka je složena z mého syna z 1. manželství, z nyněšího (už posledního!) manžela a jeho dcery. Tak to máme ještě o něco pestřejší. A myslím si, že z 80 % má velký vliv na můj psychický stav právě toto. Styl moje dítě tvoje dítě. Navíc můj manžel má patent na rozum a na výchovu a já taky, takže ještě se sešli dva tvrdohlavci! Jo a dítka jsou navíc v silně pubertálním věku. Někdy je to docela nářez :). A klasicky - pokud se doma chytnem tak je to vždycky kvůli dětem. Takže - chápu o čem je řeč.Jinak mě je poslední dobou nic moc. Nějak nemůžu překousnout, že léto už je skoro pryč. Pravidelně každý den ve 3.30 se budím, takže jestli někdo taky nespíte tak vězte, že nejste sami že já v tu dobu zase kurvuju. Piju večer nějaký bylinkový čaj na nervy a spánek, ale ten prostě funguje jenom do 3.30. Kdybych se aspoň cítila tak, že bych vstala a začla něco dělat. Ale ne, připadám si jak praštěná pytlem a převaluju se a pořád nad něčím uvažuju, teda spíše TO uvažuje samo! No takže jsem si ulevila - a je mi líp. Čauky!

Ahoj,teda tady to ale frčí. Musím to zaklepat,ale jsem ted už delší dobu v pohodě,žádné silné ataky atd..Pořád se mi to daří udržet bez léků.Jen nevím jestli i přesto nemám zkusit se objednat na terapii. Částečně,ale cítím,že můj současný stav je dán taky tím,že tamta terapie již z mé strany byla ukončena, protože vše bylo vyčerpáno.Romčo tak jak to popisuješ tak jsem to přesně taky měl.Je vidět,že to už taky bereš trochu s nadhledem a to je fajn :-))mějte se Libor

Nyní, co se tu hovoří na téma kvalitní lékaři, binec ve zdravotnictví, kasírování nemocných, pojišťovny apod. je ten správný moment, abych vám napsala jednu story z mého okolí. Moje kolegyně otěhotněla a šla si ten fakt potvrdit. Dnes už každý(i mužský) ví, že existuje něco jako Babytest. Ten si však neudělala, chtěla to mít potvrzeno rozborem krve. Její doktorka se jí už ve dveřích ptala: "A test jste si dělala?" "Ne, šla jsem rovnou sem." "Tak nám přineste moč" a poslala ji na WC. Udělala jí obyčejný papírkový test na moč. Pozitivní, což jak známo není stopro. Před vyšetřením se jí zeptala: "Mám vás vyšetřit železem nebo sklem?" Kolegyně (v šoku) zaváhala a chtěla normálně. Když nám to vyprávěla, všechny, taky v šoku, jsme si představily zkorodovaný kus železa a u skla střepy, ale ne jako štěstí, ale nějaké sado-maso. Ta baba jí ani nebyla schopna na úrovni nabídnout standartní kovový nástroj anebo nadstandartní jednorázový plast. Projela jí po břiše ultrazvukem, pochopitelně nic při 4 týdnech neviděla a když odcházela, tak ji obrala o 70,- Kč za ten test , který vlastně ani nechtěla a mohla si ho za levnější peníz se stejně nejistou garancí udělat v klidu domova. Rozbor krve je hrazen pojišťovnou. Pak tu účtenku nejspíš hodila do koše, protože kdo takový účet dává do daňových přiznání? Další pacientku obrala taky rafinovaně a o větší sumu. Všechny nás to fakt pobavilo, ale můžu vám říct, že já při mojí povaze bych jí ty penize prostě nedala. Neplatím, co si vysloveně nepřeju anebo nejsem předem upozorněna. Taky jsem si spočítala, že kdyby měla za den 20 pacientek, což je hodně málo a každou v průměru obrala o 50,- Kč, což je taky hodně málo, tak má min. 20.000,- Kč měsíčně bokem, což je chabý odhad. A ty papírky měla od nějakého dealera za pár korun. Konzultovala jsem to s lidmi z oboru a údajně je to věc obvyklá a frekventovaná. Musím říct, že co se gynekologa týká, jsem v korektních rukou, vlastně ani jinde jsem se s tím nepotkala. Mají štěstí, dovedu být velmi, velmi nepříjemná, když cítím, že je někdo vypočítavý a parazituje na druhých. Dovedu být taky velmi, velmi příjemná, když cítím, že je někdo v nouzi a potřebujeto... Tak se nenechejte "okrádat", když to není nutné a v klídku přejděte jinam, kde s vámi budou jednat jako s člověkem a ne bezednou peněženkou.Na druhou stranu s vědomím, že to chci a že je to tak dobře stojí za kvalitu a odbornou péči zaplatit. Člověk by měl dokázat rozeznat tu hranici, což nemusí být vždycky snadné. Z příspěvků, které píšete, lze vycítit, kdo si platí a kdo ne, i jak je spokojen. Nerada bych, aby mé blabolky někdo pochopil, co je grátis je dobré, placené je kasírování. Jsou odborníci, kteří mají hodnotu, aby jim člověk zaplatil a od jiných by měl utíkat, kdyby mu zaplatili, že u nich zůstane. Myslím, že moji "panikáři" mi rozumí :-)P.S. A má kolegyně už půjde příště jinam, tam nikdy více...

Romčo, ty jsi dílo, s tebou je asi život aji správna sranda. Tak nám napiš, jak ti kastaněty nezabrnkaly na nervy :-)

Iveto, jsem na tom podobně. Nemám ty obrovské záchvaty, jak říkám: "nepanikařím z paniky", ale fakt je, že to člověku zůstává jako noční můra. I s tím synem tě dokážu pochopit. Můj je dyslektik, ale věř mi, že pochopení se neodvíjí od vlastní - nevlastní otec. Každopádně takové děti potřebují podporu, získat sebevědomí, co nejvíc pozitivní odezvy. Zkus to se svým mužem neřešit, když se neshodnete a ničí tě to. Tedy , jestli je to možné. A měj se fajn :-)

Lidi, vy jste fakt super parta. Je to hrozně milý, když člověk slyší slova, který ho povzbudí. Andreo a Pajko, popravdě s recidivou jsem smířená, stává se to u dost velkého procenta lidí, ale důležité je, že budeme vědět od čeho to máme. Budeme vědět, že nemáme žádnou děsivou nemoc. Výzkum v této oblasti jde velmi rychle kupředu, léků je čím dál víc a tak čím dál víc lidí se bude uzdravovat. Ve finále nám všem třeba píchnou jednu injekci a budeme v pohodě :). Pajko děkuji ti za Tvůj kompliment ohledně mého slohu, od tebe to beru jako poklonu, protože jsem četla tvé příspěvky a ty jsou opravdu znamenité. Jani, co se týče toho Zoloftu, psychiatr mi říkal, že hodně lidí ho těžce snáší. Patří sice do stejné skupiny léků, ale jak jsem koukala na leták obsahuje nějakou jinou účinnou látku. Určitě do toho seropramu jdi, prý je výborný. Já jsem to uválčit silou vůle zkoušela dlouho a akorát mě neúspěchy zahrabávaly do čím dál větší deprese. Zkoušela jsem třeba metody, že nebudu brečet, ale pokaždé, když se se mnou všechno zhoupne, zatočí hlava, bude mi mizerně,tak promiňte ten výraz, řeknu kurva. Když jsem tento výraz použila po páté za hodinu, tak jsem toho radši nechala.Zítra letím služebně na 3 dny do Barcelony, tak doufám, že poprvé za oněch odporných 17 měsíců si to trochu užiju. Všechno zlé je na něco dobré. Když člověka potká něco takového jako nás, naučí se vážit drobností, je šťastnej, když dojde na zastávku bez větších obtíží, když si nakoupí. Myslím, že nás to všechny, kdo se uzdravíme, a určitě za čas snad z toho vybředneme všichni, naučí líp a plněji žít. Protože kdo přežije tohle, přehodnotí všechny priority a to co mu dřív připadalo jako děsný problém, dnes hází s úsměvem za hlavu a soustředí se na to co je v životě opravdu důležité.Určitě Vám napíšu příští pondělí. Držte se a neztrácejte naději. Jste doopravdy moc fajn.

Jarku, to snad ani nemůžu chtít, když tak jedině něco na revanš. Nebojím se dát ti svou adresu, ale počkáme, zatím jsem to poptala na Vltavě. Ozvu se ti, díky, díky, díky... :-)Kdybych se chtěla nechat hospitalizovat, patřila bych asi do Kroměříže, ale nešla bych tam. Být tebou, udělala bych maximum pro tu Prahu anebo alespoň pro Brno. Dneska už přece není "totalita", která nařizovala, za své peníze, které člověk odvádí na pojistném, si přece má možnost vybrat! Soňa, je tuším z Ostravska, možná zná někoho vstřícnějšího z téhle branže? Já jsem Slovácko, "Ej, ztepilý šohaji v čížmách vy, ej děvčata v suknici rudé..." :-)

Romčo, já musím říct jen, že chápu a obdivuju tě současně, protože mám pocit, že snad takovou hrůzu neznám a to znám dost. Máš talent výstižně a s nadhledem vylíčit naše potíže a já ti přeju, aby bylo už jenom líp (recidivy bohužel bývají, tak se případně nenechej zaskočit a znechutit, to nás mamka příroda jen zkouší) Těším se, že napíšeš zase, jak je ti líp. :-)

Ahojky, tak se nám to tu rozrůstá...Je opravdu zvláštní,že každý rreagujeme úplně jinak na léky.Přitom podobné problémy¨,ale léky sedí každému jinak.Někomu zoloft pomáhá a Romča ho vyhodila a to samé jsem udělala i já.Taky mi po něm bylo,no hrůza.Je zvláštní,že od psychiky dokáže b¨ýt člověku tak zle.Jako to motání,pocity,že brzy spadne a různé tlaky po těle.Je to až k neuvěření.Romčo to máš kliku,že ti lék zabral tak brzy.Čím to je ,že zoloft ti nevyhovoval a seroxat ano když jsou oba ze stejné skupiny,ale bude to asi látkou,který tyto léky obsahují.Já mám brát seropram,ale ještě jsem se nerozhodla,Stále to zkouším bez léků,ale myslím,že to jen oddaluji a stejně do toho budu muset jít,protože plno věcí stále nezvládám,docela se ztotožňuji s pocity jako měla Romča.S těmi závratěmi a pocity slabosti.Někdy to jde,ale když je menší problém tak je to tu zas.Včera jsem byla s holhou na kole jen kousek od domova,ale ten pocit jaký jsem měla.No nic moc.Tak vidím,že bez té chemie je to opravdu těžké zvládat.Tak čaukyJana

To mi přijde až úplně neuvěřitelné, jak strašně stejné mají všichni příznaky. Přes to, že Vám ten pocit přijde naprosto osobní, strašněj, prožitkově nikomu nepopsatelnej a pak si to člověk čte a nezbývá než kývat hlavou jak to všechno do detailu známe. Například "selhávání dýchacího reflexu", to kdybych řekla komukoliv kdo panickou poruchu nemá, vůbec by netušil o co jde a já i ostatní přesně ví o čem je řec, přesto, že je to neexistující záležitost a pochybuji, že někdy někomu dýchací reflex selhal:-)Romčo hrozně ti držím palce, přesně si pamatuji jaké to bylo, když se mi po prvé po dvou letech začalo dělat dobře a vše se jakoby vracelo k normálu. Bohužel první co jsem tehdy udělala, bylo, že jsem vyházela všechny prášky a myslela si, že už to bez nich v pohodě zvládnu. Opak byl pravdou a po půl roce jsem na tom byla hůř než kdykoliv před tím. Jenomže to jsem byla jenom nedoléčená, trochu jsem to uspěchala, takže příště už jsem poslouchala na slovo a řídila se radami doktora jak svatým písmem a výsledek se dostavil :-)

Ahoj lidi, našla jsem náhodou tento diskuzní kroužek a nedá mi také nepřispět. Myslím si, že doopravdy pomáhá přečíst si že v tom pekle není člověk sám. Před třemi týdny mě diagnostikovali s generalizovanou panickou poruchou. Všichni jste zasvěcení, takže víte o co jde. Jednoduše je vám blbě kudy chodíte. Moje utrpení trvalo 17 měsíců, každý den, každou hodinu. Jediné místo kde mi bylo dobře bylo v posteli. Ale tam se život žít nedá. Takže každý ráno jsem si nahodila na záda ten pomyslný 50 kilový baťoh a tahala se sním až do večera, kdy jsem si ho sundala a padla do postele. A každé ráno ho znovu nahodit a znovu a znovu. Co mi bylo?Začalo to nevinně. Šli jsme s přítelem na večeři. Jen co jsme dosedli, rozjela se mi od nohou do těla slabost, vyrazil mi studený pot na krku a na čele, začalo se mi dělat zle od žaludku a jediné co mě napadlo bylo: To je konec, teď bude určitě po mě. Okamžitě jsem musela vypadnout z té hospody, jinak jsem měla pocit, že mě to zabije. Jeli jsme domů a od té doby začalo to "pravé ořechové". Nemohla jsem vůbec spát, ne že by se mi nechtělo, strašně se mi chtělo ! Ale usněte, když pokaždé když přecházíte z fáze bdění do spánku se vám zatočí hlava, nebo dostanete svalový tik, nebo se musíte zprudka nadechnout a máte pocit, že vám selhává dýchací reflex. Zkoušela jsem spát v různých polohách, i v sedě, ve stoje teda ne :) Nepomáhalo nic. Takže jsem usínala ve čtyři ráno úplným vyčerpáním, tiky netiky, závratě nezávratě. Po týdnu se to celkem uklidnilo, ale celý den jsem cítila mírné poruchy rovnováhy, točení hlavy, prostě celkový diskomfort. Poté jsem šla na operaci se štítnou žlázou. Druhý den po operaci byla většina pacientů v pohodě, jen já jsem se ploužila jak lemra. Motáky takové, že jsem myslela, že nedolezu ani pro jídlo. Nejraději bych se nechala prohlásit za nechodícího pacienta, aby mi těch deset metrů jídlo přinesli. Z nemocnice mě pomalu musel přítel vynést.Pak jsem byla 5 týdnů doma, každý den se mi dělalo líp a líp. Ale když jsem byla sama, tak jsem se dost bála. Po pěti týdnech jsem usoudila, že jsem fit a vyrazila do práce. Tak to jsem se přepočítala, motala jsem se už po cestě do práce, po 20-ti minutovém čučení do monitoru počítače mě postihovala disbalance, takže ještě donedávna jsem se na židli neustále houpala doprava doleva, abych kompenzvala zdánlivý pohyb obrazu. No pohled pro bohy. Kdykoliv jsem šla do obchodu, najel mi tlak do hlavy do obličeje, ztuhly mi nohy a okamžitě jsem měla pocit, že sebou seknu. Takže rychle vzít to nejnutnější a prchat ven. Čekání ve frontě ? Tragédie. Návštěva restaurace ? Tak to jsem zkusila cca 3x. Okamžitě tlaky, slabost a zase disbalance. Takže jsem se na židli kolíbala jak kachna. Dovolená v zahraničí? Neexistuje. Tam přece tutovka umřu. Na služební cesty jsem bohužel musela. Ale už na letišti bych někomu dala 100 dolarů, ať letí místo mě. Pochopitelně jsem na žádné ze služebek neumřela, ale bylo mi pekelně. Jít k někomu na návštěvu? Neexistuje. Když přišla návštěva ke mě, po pěti minutách jsem měla pocit, že nejlíp by bylo, kdyby odešla. Tlak v zátylku a v obličeji a za očima, motání hlavy. Takže můj život jel jen podle jednoho scenáře: práce-postel-práce-postel. Kolikrát jsem si říkala už na to kašlu, jdu na nemocenskou. Kdo to má vydržet. Ale podvědomě jsem cítila, že to nic nevyřeší, pokud se nepřijde na příčinu. V práci taky horor. Nejdřív jsem přestala chodit na obědy, abych nemusela být mezi lidmi, pak i do kantýny, takže kolegové mi museli nosit snídani. Já už jsem pak měla strach i jít v práci na záchod, že se mi tam udělá blbě a najednou mě s kalhotama dole, ležet u záchodový mísy. Jakmile jsem někoho potkala na chodbě okamžitě se se mnou začlo všechnou houpat a já měla pocit, že šlapu do prázdna. Myslela jsem, že už to nezvládnu, že se z toho určitě už brzo zcvoknu. Pak začal kolotoč s lékaři. Prošla jsem veškerými možnými vyšetřeními, pojezdila jsem ve všech tunelech, které existují a nic. Pak mého přítele napadlo, jestli to nemůže být psychického rázu. To mi přišlo jako pěkná blbost, protože, přece člověku nemůže být tak blbě jen od psychiky. Nicméně jsem zašla za psychiatrem, ten ve mě moc důvěry nebudil, hlavně jeho ordinace, vypadalo to tam jak v cikánském doupěti a napsal mi Zoloft. Zoloft byla teda síla. Po pěti dnech jsem ho vyhodila. To že mi bylo blbě od žaludku to mi ani tak nevadilo, ale to že čtvrtý den v noci jsem měla takové závratě, že jsem šla na záchod po čtyřech, protože jsem nevěděla, kde je strop a kde podlaha, to mi teda vadilo dost. Už jsem k němu nešla a trpěla dál. Brala jsem Neurol 2 x 0.25 denně a měla jsem pocit, že mi po něm líp. Ale pořád jsem se nedokázala přesvědčit, že problém je v hlavě. Až před třemi týdny jsen se naštvala, šla jsem k jinému psychiatrovi, ten mi napsal Seroxat a světe zboř se, mě je každý den líp a líp ! Prvních 5 dní mi sice bylo šoufl od žaludku, ale pak to přešlo, stejně tak únava a malátnost. Přestávám se motat, na židli už se nekolíbám, chodím do obchodů, jezdím na kole, prostě super. V sobotu, když jsem mace řekla, že bysme mohli zajít do videopůjčovny, tak to s ní skoro seklo. Protože videopůjčovna donedávna patřila k místům kam já zásadně nechodím, vždyť mi tam je přece blbě. Už konečně začínám věřit, že můj život se obrácí k lepšímu a já zase začínám žít. Přeju tento pocit všem, protože vím, jak strašné utrpení to je a kolik síly to člověka stojí přežít každý den. Všem Vám moc fandím a díky, že píšete na tyto stránkyR.