Panická porucha

Ahojky, tak už jsem myslela ,že jsi na nás zapoměla Pajko.Libor ten už taky dlouho nenapsal.Tak s tím měsícem to máš úplnou pravdu.To už jsem taky na sobě vypozorovala,že mi je tak nějak všelijak.Neumím to ani popsat.Jsem kažopádně víc unavená a nervozní.Včera jsem měla vůbec krásný den.Byla jsem u známý zalívat kytky,no a oni mají kocoura,který byl s nimi na dovolený a asi zřejmě měl blešky,který tam po něm zůstali a jelikož neměly koho kousat tak snad všechny vybrala naše Káta(Hafan),tak jsem včera celý den uklízela a odblešovala.No hrozný.Soňo a co ten váš rošťák už je v pohodě?Tak pište ,pište je to tu nějaký .....JANA

Kratince jsem se odmlčela, protože jsem byla služebně na cestách. Přijeli jsme asi před hodinkou, od pondělí 2700 km autem. Je to vždycky nervák, člověk může ručit jenom za sebe a západní dálnice jsou opravdu velice frekventované. Tak si ten rozjitřený mozek po cestě uklidňuju čtením vašich psaníček. Ziro, já jsem taky přestala řídit, nevyhledávám to, ale občas jezdím, dokonce i teď jsem projela s dcerou pár kouzelných romantických holandských vesniček a nedělalo mi to problém, byla to vzácná chvilka volna a pohody. A myslím, že pokud si člověk může dopřát ten přepych neřídit, šetří si nervy. Stejně jsem ale vždy ve střehu, jako bych řídila sama. Je to deformace i plus pro toho druhého, když provoz hlídají další oči.Iveto, nemyslím si, že musíš brát léky navždy, snad jen dlouhodobě. Jsi mladá a dost brzy tě správně diagnostikovali. Mám takový dojem, že každý z nás tady měl dispozici k této poruše a záleží jenom na okolnostech, jestli se potká s faktorem, který spustí její projevy anebo ne. U tebe to asi byla psychická zátěž spojená se strachem o zdraví syna. Myslím, že se z toho dostaneš a budeš žít bez léků, ale chce to čas a pod kontrolou vysazovat léky :)Soňo, díky za kompliment, je pro mě radost dělat lidem snazší život.Ke spaní: taky vyspávám o sobotách a nedělích, vzbudím se brzy, čtu si a když ještě usnu, tak se prospím a když ne, tak nad tím nepřemýšlím, ale hlavně něco dělám, peru, vařím, žehlím a zaměstnávám mozek něčím jiným, než přemýšlením o sobě a věcech, které nemohu ovlinit. Skoro každý víkend mám nějakou tu těžkou chvilku, ale každý víkend nakonec pžežiju. Je zvláštní, že počasí na mě má silný vliv, ale ve smyslu změn tlaku. Dokážu se mnohdy špatně cítit za slunného dne, bývám nervozní z té přemíry světla, schovávám se do přítmí slunečních brýlí, vyloženě jsem světloplachá a v některé deštivé dny je mi dokonce výborně. Ročním obdobím, kdy se cítím nejvíc neklidná, je pro mě časné jaro (únor, březen), zvláštní, když jsem se v tu dobu narodila (stejně jako Nikol) a podzim zvládám kupodivu líp. Dnes je zase úplněk a takový týden, vždycky nestojí za nic. Před měsícem jsem psala taky kolem úplňkové půlnoci, no fakt čarodějnice.Tak se mějte hezky a nemlčte :-)

Ahoooj vsichni,jak se mate?Uz jsem se hodne moc dlouho neozvala,ale nebyl vubec cas a pak jsem take chtela vyzkouset si nevsimat nejakeho problemu a zabyvala jsem se na netu jinymi vecmi nez panikou. Snizila jsem leky a uz je to mesic a kus a jsem relativne v pohode!!!Huraaaa! Samozrejme dnes,jelikoz je opet nejaky ten kulatoucky koblizek v noci na obloze se citim trochu unavene a rozechvele,ale to prejde.Jsou tady clanecky ohl.brneni!Jejda,ja mam radost! Rikala jsem si co to muze byt a vy to mate take,slava! Mivam brneni v nohach,resp.zezadu na stehnech.A je to vzdy,kdyz nekam jdu.Tedy prave ne vzdy,casem jsem vypozorovala,ze se to deje,kdyz jsem nervozni.Je to hodne neprijmne,ze jo? Ohldne tech panickych stavu,ktery se treba o me nejakym zpusobem pokouseji,tak zatim nemely uz dlouho ...musim zaklepat....sanci.Vzdycky,kdyz to na me jde,tak si zacnu rikat..."no tak se zblaznis no,padnes,umres,no a co!!!" A ono to pomaha! Pomuze to vetsine nam panikarum,protoze jsme vesmes lidicky,kteri jsou prehnane zodpovedni a chteji vse delat na sto procent a beda,kdybychom to nezvladli! NO a tak to nekdy treba nezvladnem a co???? CO SE STANE??????

Čauky, je fakt,že když je sluníčko tak mám lepší náladu i když teď to na mě neúčinkuje.S tím brněním mívám taky problémy,ale nejhorší je u mě pocit na omdlení.Tak třeba když jsem v krámku tak najednou dostanu takový divný pocit,že spadnu nebo něco takovýho a že musím jít hned pryč.Pak mě to většinou přejde,ale je to dost nepříjemný.No a když se mi panika rozvine více tak mě začne i brnění.Jak bereš ten dogmatil tak ten je taky na uklidnění nebo na co.Taky jsem zjistila,že mi je hůř když jsem sama.Teď manžel chodí dlouho z práce no a holka je u babiček.Když stále něco plánuju a jsme doma všichni tak mi je lépe.Když jsem sama tak se mi do ničeho nechce a jsem jak bludná duše.Pak večer mě to trochu přejde no a jdu spát dost dlouho.Jak už jsem psala tak rána než-li rozchodím tak je pomalu oběd.Fakt mě to štve.Stéle doufám,že bude líp.Přijde mi to takový bludný kruh z kterého se nemůžu vyprostit něco mě stále svazuje.Asi jsou to myšlenky,jak si psala Soňo tak taky ráno dumáš místo spánku....Pak si připadáme unavený.Chce to pozitivní myšlenky a hned je líp a hlavně né nuda ta je nejhorší,ta jen paniku živí.Tak si užívejte sluníčka .Jana

No nazdaaar!To smutné období jsem měla minulý týden, cítila jsem, že se musím vybrečet. Bylo to taky počasím no a o povodních ani nemluvím. "Vyléčil" me (z povodní) manžel, který se jednou rozčílil a TV mi vypnul s tím, že mě zas z toho trauma nebude 4 dny dostávat. Fakt je ten, že teď už poslouchám jenom rádio, tady u nás to letos naštěstí nebylo. Ale jak už jsem psala, mám to v živé paměti z 1997. Je to na šlakem trefení!S tabletkam to mám tak: zkusila jsem vysadit ten Dogmatil, ale po 3 dnech mě začly brnět ruce apod., takže jsem ho zas vzala. Ale už ne 3x denně, ale jenom ráno. Citalec mám 2x denně pořád. No a Lexaurin podle potřeby - tzn. tak 1x týdně. Mě ten záchvatek vždycky chytne tehdy, kdy k tomu vůbec nemám důvod. Zrovna v pátek jsem měla dovolenou, byla jsem objednaná k holiči, taková celodenní pohodička. Když jsem seděla v tom kadeřnictví a čekala až na mě přijde řada, tak jsem si najednou uvědomila, že sedím v suterénu a že jsou zamřížované okna. A už to jelo. Brnění končetin, bolesti kloubů, srdce v krku, tuhnutí za krkem, neustálé chození na záchod apod. A to jsou ty situace kdy si ten Lexaurin vezmu a do 15 min mám pokoj. Takže ani nevím jak by TO dlouho trvalo. Naštěstí mě to nijak neztlumuje, takže nemám problém sednout do auta a jet. A navíc v tom autě vím, že se musím soustředit, takže vlastně přestanu myslet na to, že za chvilku umřu a zhoršovat si to sama :) Někdo tady někde psal, že už ten pocit, že tu tbl má v tašce ho uklidňuje. Teď nevím jestli je to dobře nebo ne, ale tak nějak to cítím. Naštěstí ho teď potřebuju opravdu tak 1x týdně. Uvidím jak na tom budu až bude po létě. Nemám ráda podzim a zimu. Jedna věc mě celkem štve. Kdysi když mi nic nebylo, strašně ráda jsem si o víkendu pospala. Stavála jsem běžně kolem jedenácti, až mě to štvalo, protože jsem prospala půl dne. Teď jsem v 6 vzhůru a nemůžu spát, aniž bych chtěla, pořád nad něčím uvažuju a už neusnu. Pak jsem tak 2 hodiny jak pytlem praštěná a večer cítím, že mi ten spánek chybí. Máš(te) to taky tak? A taky trpíš tím brněním a zatuhlým krkem? AAAAle bude to lepší a lepší a lepší, že jo?Ať žije sluníčko!

Ahoj,tak teď si mě přeběhla s tím psaním.Akorát sem měla připravený psaní k odeslání a měla jsem stejnou otázku,proč si se tak dlouho neozvala a na Libora také jestli bere nějaké léky a nebo bojuje sám.Nějak se mi to neodeslalo a tak píšu znova.Já teď mám nějaké špatné období je mi stále smutno.Možná na mě dopadly ty povodně.Nebude už zase úplněk ,tak to mi je taky divně.Fakt nevím A co SoNo prášky vypadá to,že už ti problémy nedělají.Ospalost a tak.Bereš ještě lexaurin?Marty už se taky dlouho neozval už je asi fit,ale mohl by nám dodat energii....U nás tu máme zase parna a tak mi jeden nevěřil,že byli nějaké povodně.Tak zatím a pište,pišteJana

Ahoj všichni panikáři!Iveta mi píše z duše o přístupu okolí "jsi přecitlivělá a všechno si moc bereš". Problém je v tom, že já si v podstatě nemám CO moc brát :) Pajko, máš pravdu, že poprvé jsem psala někdy v červnu. Opravdu - stav tenkrát a teď se nedá srovnat. Ale - až nedávno jsem se smířila s tím, že 100% to už nikdy nebude. Vždycky když mi je týden výborně tak jsem si jistá, že už jsem v poho a že jsem zdravý člověk. Už jsem z toho vystřízlivěla, mám občas stavy (hlavně když je pod mrakem nebo prší, docela jsem zvědavá jak přežiju do příštího léta) , kterých už se asi nezbavím. Začínám mít dojem, že ta má "milovaná nemoc" mě dost mění. K lepšímu. Naučila jsem se ( a ještě se učím) relaxovat - knížka, procházka, pes... - tyto věci jsou teď pro mě důležitější než třeba to, aby to doma vypadalo jak v katalogu (zatím ještě nepřekračujem hromady odpadků... cha cha), spoustu věcí, které mě dokázaly vytočit do bezvědomí beru s nadhledem, je mi jasné (konečně!), že každému nevyhovím a že všichni mě milovat nebudou... apod. Ale HLAVNĚ - užívám si tak nějak jinak každého dne, vychutnávám si sluníčko, usmívám se, no prostě nějak si (v 31 letech!) uvědomuju život. Zas abych nevypadala jak anděl - dokážu se pěkně naštvat, zakřičet atd - ale s rozdílem - pak si z toho nedělám těžkou hlavu, nic si nevyčítám. Špatně se to popisuje, nejsem žádný filozof. Teď zpětně beru moji panickou poruchu jako výstrahu (ne moc příjemnou), že mám ve všem zpomalit a ubrat a začít se mít ráda. Doufám, že mi tento stav vydrží co nejdéle. A poznatek č. 1 - jsem ráda, že jsem se donutila tenkrát na tu psychiatrii jít. Sama bych to nezvládla. Podle mého je nejlepší léčba tablety + psycholog + tady tato stránka (Pajka - nejlepší psycholožka) :)A pište pište jak se všichni máte! Jano, už ses dlouho neozvala. Libore, už máš toho nového doktora? Marty, jak ty se máš?Ahojte

Ahoj, je mi 36 a už 4 roky mám stejné potíže. Začaly, když jsem vyřešila problémy s postiženým synem ve škole a prožila s ním úspěšnou operaci. Napřed jsem si myslela, že jsem nějak nemocná fyzicky. Bylo mi na omdlení (i jsem omdlela a přitom se počůrala - dovedete si představit ten trapas, plná čekárna lidí a já se tam válela v louži...), na zvracení, průjem, celá jsem se třásla, vibroval mi žaludek a v noci jsem měla pocit, že mi vyskočí srdce z těla. Pak se to začalo stupňovat tím směrem, že jsem začala být děsně nervozní a měla jsem z něčeho nepopsatelného šílený strach. Nebyla jsem schopná ani jít za roh nakopit a stát ve frontě bylo něco, co jsem nemohla dokázat.Nervozita se stupňovala a jednou v noci jsem si myslela, že už šílenstvím začnu výt jako pes, myslela jsem, že do rána nevydržím. Naštěstí mě moje sestra dovedla k psychiatrovi, ten mi nasadil Neurol 1 a mě se ulevilo. Taky proto, že jsem se konečně vyspala (spala jsem po něm jako špalek). Byla to nevýslovná úleva. Pak jsem brala ještě nějaké léky (už bez Neurolu), cítila jsem se dobře a nenapadlo mě nic lepšího, než že jsem z toho venku. Po dvou měsících jsem byla tam, kde na začátku. Takže znovu Neurol, atd. To jsem udělala ještě 2x, vždy asi po roce. Dnes už vím, že bez léků jsem vyřízená a beru je poctivě. Věřím, že bych kvůli této pitomé nemoci mohla přijít i o práci.(Jednou, když jsem měla krizi, nebyla jsem schopná vůbec vnímat šéfa, co mi diktuje. Musela jsem vypadat jako idiot - vytřeštěné oči, dech jako starý bernardýn a zpocené ruce, které se nemohly za žádnou cenu trefit do těch zprávných míst na klávesnici).Myslím si, že tohle nikdo nezvládne bez lékaře, ani nejlepší přítel vám nedokáže pomoci. Snad jen, kdyby to zažil. A stydět se jít k psychiatrovi je blbost. My v tomhle zaostalý národ. Všichni by si měli uvědomit, že psychické nemoci jsou jako každé jiné a nikdo nemůže vědět, koho to potká. Stejně jako cukrovka, nebo vysoký tlak. Je to těžké, protože někdy vás nechtějí pochopit ani nejbližší. Mí rodiče například jsou dodnes přesvědčení, že jsem "přecitlivělá a všechno si moc beru". A můj nynější manžel to samé. Takže chvála a sláva dr.Janků (i když mi vlastně nikdy nevysvětlil, proč se mi tohle vlastně děje. Jen jsem se někde dočetla, že to vzniká úbytkem serotoninu v mozku).

Ahojte,niekedy rozmýš?am, kde sa končí "normálny" (je to vôbec normálne, všeličoho sa báť?!) strach zo života a začína chorobná úzkosť. Asi bude na začiatku problémov aj snaha všetko robiť dokonale, snaha každému vyhovieť, snaha vyhýbať sa problémom.A samostatnosť je dobrá. Moja známa kvôli nejakým podobným problémom, aké tu opisujeme, prestala šoférovať (tiež sa s tým nepriznala, hovorila o všeličom inom, než o psychike či nervoch, alebo nedajbože klimaktériu...). A hoci jej je už lepšie, už sa k šoférovaniu nikdy nevrátila. A to jej ešte nejaký rôčik do päťdesiatky chýba. Ja som sa zaťala a jazdila som aj keď mi bolo najhoršie. Ale nie dlhé cesty a vždy s otvoreným oknom na aute :-) Prekonávať prekážky sa snažím. Len mi chýba ?ahší a veselší poh?ad na svet. A to sa liekmi získať nedá :-(

Jarku, Libor má pravdu s tou berličkou. Fakt je, že když si ten "přepych" člověk může dovolit, sáhne po něm. Přítomnost a pomoc blízkých má svůj význam, když je člověku nejhůř, pomoci vytáhnout ze dna, ale dlouhodobě je to jenom jiný typ závislosti. Já ti radím, ale fakt je, že ten rok a půl, co je mi hodně špatně, mám téměř pořád po boku člověka. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby najednou bylo všechno jinak, ale myslím si, že tělo by se zmobilizovalo a fungovalo by to dál.Je to sporadické, na jednu stranu ti to dělá život snazší, na druhou stranu tě to rozmazluje. Z počátku zkus po krůčkách, úplných kousíčkách: vykročit někam, kam máš strach, nevadí, že to nedokončíš, něco malinkého podniknout sám a člověk se postupně otužuje. A hlavně se nenechávej zaskočit neúspěchy. To, co ti párkrát projde bez problému a začínáš si fandit, jak to pěkně jde, najednou prásk a je to zas. Ale ty už přece víš, že i poprvé se přece nic nestalo...A ještě k tvému dřívějšímu psaní. Ty se musíš kvůli sobě naučit odpočívat. Práce je super na odreagování, ale člověk musí i relaxovat. Nepracuj 12 hodin denně, jestli nemusíš, najdi si něco, co tě baví a zaměstnej mozek a tělo něčím jiným. A velmi dobrý je sport, vybije nastřádané napětí a tělo už na záchvaty nemá sílu :-)

Jarku,Protože se mi motala pořád hlava tak mi obvodák poslal na neurologii,tam mi našla doktorka mírný nález a poslala na CT s vyloučením nádoru na mozku (nemusím nikomu vykládat jak to semnou šilo :-)) Jelikož na CT našli cystoidní útvar ale nevěděli nic přesně, musel jsem se objednat na Magnetickou rezonanci (čekal jsem měsíc) no a mezitím mě posudková poslala do nemocnice (na tu jsem čekal asi 14 dní) Tam mě podrobili různým "testům" 24 h.měření tlaku,krevní testy,oční, rentgeny,echo srdce.... Dostal jsem kapačky. Rezonance potvrdila cystu na mozku, doktoři mě ubezpečili,že je to jen malá kosmetická vada a tím jsem to uzavřel.Vnímání se mi zlepšilo,až po pravidelných jízdách a hlavně pobyt v práci myšlenky na něco jiného. Dnes to mívám občas když je mi zle,ale je to jenom stres jak se tím pořád oblbuju.Víš ze začátku jsem si myslel,no tak se 5x svezeš a ono se to srovná. Prd jak tu již někdo psal je to dlouhodobý proces,ale myslím že se dá zvrátit určitě je to léčitelné.Věřím a budu věřit ikdyž padám nahubu.Když už nevím kudy kam a chci utéct,najednou se zastavím a dokonce to provokuju co myslíš že se stane zmizí to. Je to sice jak voda jednou stranou vyliješ druhou se vrátí,chce to jen vymyslet hráz a nepustit dovnitř.(Celou tu dobu se mnou jezdil někdo z rodiny). Neradím,nikomu pokud by mu bylo zle a žádal "berličku" po boku něko známého na cesty ne to nedělejte!! Já sám jsem začal jezdit sám,někdy se i vrátil,ale nic se mi nestalo.Až když si toho někdo z rodiny všimnul tak se nabídli a já debil to přijal. Řekl bych že se to tím zhoršilo,protože mě to jen možná utvrzuje i v tom, že mi opravdu něco je ale mě nic "není"!!čágo Libor

Pajko moc děkuji za radu.Zksím to jestli budou nějaké změny určitě na píšu a jěště jednou dík a zatím.

Libore chtěl bych se zeptat jak jsi chodil 4 měsíce na různá vyšetření když jsi nemohl prakticky ani chodit.Chodil jsi tam s někým nebo jsi to zvládal sám pokud ano prosím poraď.Dále píšeš že po 1 měsíci docházení se ti zlepšil stav vnímání okolního světa ale prosím tě kde jsi docházel.S tím mám totiž také problémy.A taky jsem se chtěl zeptat jestli to není tajné na ty další negativní nálezy.Píšu ti proto že tvoje povaha jak ji tak krátce popisuješ je velmi totožná s tou mojí.Předem ti moc děkuji za odpověď.

Jarku,po přečtení tvých příspěvků bych reagoval objektivně stejně jako to o mě prohlásila moje psycholožka a to sice jako "klasický příklad z učebnice". Je fajn,že se vystavuješ i sám (jízda autem do práce) některým situacím,ale jak píšeš je toho na tebe moc. Zkus se vystavovat úplně od těch nejmíň nepříjemných až po ty které jsou velkou překážkou. Tím,že jsi nedorazil k doktorovi v určitý termín se svět nezboří a to že to nepochopil taky ne místo výčitek si v tu chvíli třeba představ jak vypadá když jde spát třeba má na sobě noční košili v ruce medvídka a v puse dudlík. Tím že tě nepochopí ale naopak tě hází svými výroky třeba nechtěně protože není znalý věci se svět nehroutí. Ale na druhou stranu chyba je i tak trochu v nás protože se dopředu strašíme co by se mohlo stát,kdyby... A to je velká chyba. Nedávno mi bylo hrozně prášky jsem dosud nebral až po radě Pájky (mám doma nějaký předepsaný Xanax,který jsem nechtěl brát) jsem neodolal a zkusil si rozpůlit 0,25g sice to neberu každý den,ale jen opravdu při stavech kdy už nevím kudykam. A nemysli si taky nedokážu jezdit sám mám taky doprovod. A jsem na sebe tak zato naštvaný,že..Jenže to je ten háček,když to nezačnu zkoušet alespon krůček po kroku tak se v tom budu pořád utvrzovat a bude to ještě horší. Je to učebnicová fráze,ale z vlastní zkušenosti nedokázal jsem být sám nikde (tím doprovodem myslím někoho z rodiny). Tím nejhorším místem byla práce. Dělám v hypermarketu a představa jak to budu zvládat po ukončení neschopenky byla děsná (zvláště když jsem měl skušenost že nevydržím nakupovat v krámě 50x menším i s doprovodem.) No a dnes je vše jinak zvládám to občas je mi zle,ale už to vím jak na to (zaměřím se na činnost,nebo si odpočinu).Hlavně to s prací nepřeháním jako dřív.Neumím sice relaxovat,ale do klidu se snažím dát alespon 1x denně.Chodím hodně ven. Když to příjde tak se pomalu nadechuji nosem a vydechuji také pomalu ústy.Raději budu končit moc kecám co :-))tak se měj a držím palečkyHlavně nerezignuj a více se věnuj svým oblíbeným činnostem fakt to zabíráLibor

Jarku, když ono to v životě nechodí vždycky tak, jak by mělo (viz profesionalita kohokoliv). A naše nemoc je pojmenovaná cca 20 let, možná se to k některým starším MUDr. ani nedostalo, když na sobě nepracují a nedrží krok s vývojem. Když mi bylo opravdu nejhůř, tak jsem brala až 5-6 mg denně, ale několikrát, po půlkách tablety, tj.0,5 mg a k tomu Anxiron 3x1 tabletu. Měl by sis nechat předepsat něco takového. Je to taky anxiolytikum, neutlumuje, není návykové, dobře se snáší. Beru to už rok a půl. Postupně (po roce) jsem snížila dávku na 2xdenně a u Neurolu se pohybuju tak na 2,5-3 mg denně, což je pořád dost, ale žiju, neživořím, jako předtím. Fakt je, že spoustu věcí nemusím: jízda autem (dřív jsem jezdila denně 50 km, dnes mě vozí), supermarkety apod. 90% svého času jsem doma a v práci. Dřív jsem si to kvůli dětem nemohla dovolit a kdyby ta situace nastala, asi bych to zase s pomocí léků zvládla stejně jako jsem to zvládala celý život. Ale ty bys potřeboval zklidnit správným lékem a dostat trochu sebevědomí a naděje. Já tu nemoc mám 35 let a doktorka mi taky na mou otázku odpověděla, že už se toho nezbavím. Chtěla jsem raději slyšet tu sladkou lež, ale co můžeš vědět? Třeba se zmýlila a věda se touto nemocí zabývá historicky velmi krátce. Ty jsi mužský a určitě se ti to podaří, ale např.doktora musíš změnit ty ze sve iniciativy. Zkus třeba na internetu něco najít, nechej si poradit, cesta určitě je! Ale nebuď tak pesimisticky rezignovaný!!!A nezastavuj se na své cestě k normálnímu životu. Věřím, že to bude jenom lepší.

Pajko Xanax 2mg beru deně 4mg někdy i více záleží na tom jak se cítím.Zkoušel jsem to snížit nebo dokonce ho vůbec nebrat alespoň 1den prostě to nejde.Když si ho nevezmu nevylezu ani z domu na zahradu.Mám hrozné mravenčení v hlavě na hrudi a rukou a šílený vnitřní třes.Proto ho beru jak mi ho předepsal psychiatr a v tom případě dělám 12 hod denně abych zapomněl na ty strašné myšlenky a to tak všechno .Jinak sám nezajdu prakticky nikde (nákupy zábava dovolená jízda hromadnými prostředky problémy řídit auto ale to zvládam s Xanaxem jenom pár kilometrů od domu).A to mně nejvíc štve protože někdy mám problém zajet i do práce.Potom když jsem třeba objednaný na kontrolu a nejedu tam protože zrovna nikoho nemůžu sehnat aby jel semnou tak mi pán doktor vynadá proč jsem nepřišel a když mu to řeknu proč tak ho to moc nezajímá akorát to že přišel o 1000Kč.Tak jak vidíš k psychiatrovi chodím,psycholožce jsem taky chodil na autogení trénink moc to nepomáhalo tak mito prostě vysvětlila tak že musím smířit s tím že jsou na světě nevyléčitelné nemoci. A stím kreditem myslím že by ho mněl mít každý doktor který vystuduje obvzlášť psychiatri nebo psychologi.Jinak jak to mám poznat mám snad dát inzerát.

Pajko Xanax 2mg beru deně 4mg někdy i více záleží na tom jak se cítím.Zkoušel jsem to snížit nebo dokonce ho vůbec nebrat alespoň 1den prostě to nejde.Když si ho nevezmu nevylezu ani z domu na zahradu.Mám hrozné mravenčení v hlavě na hrudi a rukou a šílený vnitřní třes.Proto ho beru jak mi ho předepsal psychiatr a v tom případě dělám 12 hod denně abych zapomněl na ty strašné myšlenky a to tak všechno .Jinak sám nezajdu prakticky nikde (nákupy zábava dovolená jízda hromadnými prostředky problémy řídit auto ale to zvládam s Xanaxem jenom pár kilometrů od domu).A to mně nejvíc štve protože někdy mám problém zajet i do práce.Potom když jsem třeba objednaný na kontrolu a nejedu tam protože zrovna nikoho nemůžu sehnat aby jel semnou tak mi pán doktor vynadá proč jsem nepřišel a když mu to řeknu proč tak ho to moc nezajímá akorát to že přišel o 1000Kč.Tak jak vidíš k psychiatrovi chodím,psycholožce jsem taky chodil na autogení trénink moc to nepomáhalo tak mito prostě vysvětlila tak že musím smířit s tím že jsou na světě nevyléčitelné nemoci. A stím kreditem myslím že by ho mněl mít každý doktor který vystuduje obvzlášť psychiatri nebo psychologi.Jinak jak to mám poznat mám snad dát inzerát.

Zira, tys mu spustila vodopád asociací. V mladosti som bola v prirode stále (moj chlapec a neskor muž bol lesák) a nevadí mi dodnes.Jenom bývám nervoznější, když se vzdaluji od nějakého "útočiště", ale většinou to překonám, ale taky přetrpím, někdy opravdu vychutnám (jsem vášnivá houbařka). S tým diviakom si ma naozaj pobavila. Deda mého muže byl taky lesák. Kdysi opravdu potkal divočáka, neměl pušku, hleděli na sebe a pak děda zvedl hůlku, kterou měl vždycky sebou, namířil jako puškou a naimitoval hlasem střelbu. Divočák utekl. Zapametaj si: zvieratá sú vždy vystrašeniejší ako ty! A ten pytlák? Úchyl tě nenapadl? A když vyjdeš do ulic, může ti něco spadnout na hlavu a když nevyjdeš z domu, třeba spadne dům. Mám kámošku z gymplu, je výborná děcká lékářka. Když měla malé děti, bála se chodit do lesa, aby se nedotkly listu, který předtím třeba olízla liška nemocná vzteklinou. To byla patologie, co? A to nemá naší diagnózu...Možná ti teď připadám protivná, ale usmívám se laskavě, sama sobě často tak argumentuju a většinou to pomůže. I co se strachu o děti týká, stačí, když si představíš svoju mladosť a bude ti jasné. Asi ti vadilo, že rodiče o tebe měli přílišnou starost a tys stejně byla v bouřce na hřebeni hor vystavená určitému riziku. Někdy je dobré říct, co má být, má být a problémy začnu řešit, až nastanou, ale většinou vůbec nenastanou.A klimaktérium mně dělá dobře jako každé babě, jenom je to o paniku vylepšenější. Můj gynekolog mi říká, že jsem zatím "v klidu před bouří", tak přemýšlím, pod kterou peřinu si zalezu a jak to dlouho potrvá, až to nastane. Ale podle výše uvedeného: ZAČNU TO ŘEŠIT, AŽ TO PŘIJDE!Když se na tu myšlenkovou platformu dostaneš, jsi poloviční vítěz nad strachy, kterými nic neřešíš, ale užírají tě... :-)

Ahojte všetci,ve?ká voda v týchto dňoch navštívila aj západne časti Slovenska

Zira, naozaj to nebolo lahké. A jak stárnu (zraju), přemýšlím, co je pravda na názoru: "Co tě nezabije, to tě posílí". Někdy si připadám, že jsem spíš opotřebovaná a tak obnaženě zranitelná, zkrátka zocelená se nijak necítím, ale možná je to jenom krize věku... Je to však jenom můj subjektivní pocit a já jsem objektivně zocelená. To je věta, co? Na tvé příhodě se synem je vidět, že vztah máte otevřený a to je moc důležité a snaž se to udržet, sleduj reakce svých dětí na psychické zátěže, třeba zrada kamaráda, nešťastná láska apod., když se nehroutí, ale přiměřeně brzo "otřepou", je to taky znamení, jakou mají psychickou odolnost.