Panická porucha

Ahojky,muzete mi napsat co se s vami deje a nebo vase pocity.Chtěla bych porovnat s těmi mými.Vždy mě napadá,že mám všechno.Máte ty pocity také.Díky za odpovědi.

Zdárek, tak jsem si přečetla vaše odkazy.Velice mě zaujalo,jak úplněk ovlivňuje naše pocity.Nikdy jsem to nevnímala,ale od té doby co trpím Těmito stavy,tak má na mě taky veliký vliv.Jsem nervozní a více unavená.Taky se mi více motá hlava,aspoň mám ten pocit.Taky máte pocity motání?Hlavně ráno to je boj,místo aby člověk byl svěží,tak se musím hodně přemlouvat abych to rozchodila.Taky se chystáme na kolo,na jednu stranu se těším a zároveň se bojím.Já se z těch myšlenek picnu.Je to začarovaný kruh.Pajko,tak ty už si žádný antidepresiva jiný nezkoušela? Tak bereš jen anxiliotika.A co dovolená Libore? Jak si ji užíváš?Jezdíte taky někdo na kole?Tak se mějte prima a pište.Ahojky Jana

Ahoj Pajko a Libore,ja vam mockrat dekuju za podporu! Je mi o neco dnes lepe...vyplakala jsem se pritelovi na rameni,dobre se vyspala a dnes je to lepsi,ale stale je to napeti,ten mesicek pitomecek mi dava zabrat! Ach jo. Ja vim,musim brat tak,ze to ke mne patri,ale nechce se mi byt tak prehnane citliva! Moc vam dekuju a zase neco hezkeho mi napisejte,ano? papa

Alino,nemám zkušenosti s úplnkěm a záchvaty.Ale myslím si,že s touto poruchou je člověk daleko vnímavější na jakékoliv podněty. Proto jak radí Pajka nevšímej si toho a zkus myslet na něco pozitivního ( např. ráno jsi vstávala včas, nebo jsi po dlouhé době pozorovala hvězdy, krásně ses oblékla či učesala nalíčila... atd. jsou to sice prkotiny,ale je to vše pozitivní co ostatní vnímají jako samozřejmost)Zaměř se na to jak jsi ty stavy dosud dokázala zvládnot a jak je budeš i nadále takto zvládat. Minulý týden mi taky bylo zle,už jsem myslel že je to zase na začátku a já budu muset začít uplně od 0. Ale chyba,není tomu tak dnes se zase cítím fajn.Bývá období kdy to stagnuje a nechce se to posunou ani o krok,ale pak přijde zas jeden krok na víc a další a další. Určitě to dokážeš!! Libor

Alino, měsíc jdoucí do úplňku mě celý život doslova ničí. Taky výkyvy počasí. Nenechej se tím rozladit a vezmi na vědomí, že to patří k Tobě. V takové dny si dej klidnější režim a zkus se koncetrovat na něco pozitivního, co s tím nesouvisí anebo se prostě vyplakej. Já spím tak, aby na mě Měsíc nesvítil. Je to ale něco, co určitě přejde, např. chybějící noha nedoroste a tak se na to pokus dívat. Když je špatně, tak už může být jenom líp. Pro nás tady je typické, že nás každy úspěch ohromně těší a každý záchvatek vydeptá, ale podstatné je, že je Ti dlouhodobě líp. Tak se na to dívej :)

Ahoj vsichni,pomuze mi dnes nekdo s nejakou povzbudivou vetickou? Bojuju s timto neradekem uz pres rok.Je to lepsi a pelsi,ale dnes to na me padlo...Tedy uz vcera jsem bez nalady,chce se mi porad plakat,citim se unavena,ach jo.Zkousim vsechno mozne,ale vzdycky do toho spadnu.Je mozne,ze by na me mel vliv mesic? Bude uplnek a ja se takto citim temer kazdy mesic a vzdy ke konci mesice. Vubec me ta depka nebavi.V tomto obdobi porad premyslim a honi se mi hlavnou ruzne,spise cerne myslenky.Stava se Vam take treba,ze pri takovemto stavu se vam spatne kouka? Obraz neni tak zaostreny jako normalne.Tak se tesim na nejakou milou odpoved a papa,mejte se....

To byl (doufam) muj problem, je to jiz pres rok co jsem zacala zazivat naprosto obdobne pocity, ktere zde popisujete. Delam v reklame a po 5 letech stresu telo nevydrzelo a zacalo se vranit, vystridala jsem mnoho diagnoz: srdce, stitna zlaza, pater, epilepsie atd., zkratka a dobre nekonecne litani po doktorech, skoncila jsem na psychiatrii, kde jsem tu pravou pmoc nenasla. Vzadla jsem to a stale chodila do prace a snazila se chovat a tvarit jako driv, i kdyz jsem necitila svou dusi ve svem tele, vse jsem pod vlivem Neurolu a Lexaurinu videla mlzne a zapominala. Vsichni se me snazili rozpzylit a pomoci mi, ale nikdo nechapal co se deje. Byla jsem zoufala a pomyslela jsem na nejhorsi. Pak jsem ale dostala od kolegyne kontakt na soukromeho psychiatra, zacala brat Xanax, Anafranil, Seropram a radu dalsich, trvalo mi nez jsem si zvykla a a neustale jsem na nekterych z nich, pouze na udrzovaci kure. Zbavila jsem se strachu z cestovani, z omdleni, ze vseho, ale zaroven citim ze to docela jeste neni pryc, asi ve me vzdy bude strach z teto veci, ktera se stala. Nicmene drzim se reality, pracuji, mam pratele a tiju na plno, i pres to vsechno jsem nasla pritele, ktery je mi neskutecnou oporou a hnacim motorem. Chce to vydrzet a nevzdavat se, zivot je boj :o)

Chci se vás zeptat pociťujete někdo také slabost na hrudi, něco ja když nemáte srdce, anebo vám nepracuje?

Libore, kéž bys měl s tím nadhledem pravdu. Jsem dost ukecaná a dost o tom vím, ale v praxi to jde pomalu, ale já jsem snaživě trpělivá (na stará kolena). A nechápu, proč bys nezvládl větší sportovní výkony. Totiž u paniky je tělo biochemicky nastartováno jako u pračlověka na situaci ohrožení - útěk, boj (adrenalin). Když se sportem vybiješ, tak už tělíčko nemá potřebné rezervy :)Lenko, taky mě tyto léky i ve velkých dávkách neutlumují ani diazepam ne. Je v tom nebezpečí předávkování, ale to si velice hlídám a snažím se jít níž a níž a tabletky si doslova drobím. A taky mívám pocit, že nemám tělo jenom mozek a řeším to různým třením kůže, studenou-horkou vodou apod.

Ahoj všicni, také občas přispívám do téhle diskuze, já mám kombinaci panické poruchy s depresemi a s únavovovým syndromem. Na psychiatrii se už léčím asi 2 roky - i když příznaky jsem měla o hodně dříve, ale nevěděla co to je. A za ty dva roky jsem vyzkoušela spousty léků, opravdu vždycky když se mi do 6 neděl neudělalo lépe hned jsem si vyžádala změnu, jsem v tomhle dost tvrdohlavá a taky jsem měnila lékaře, protože někteří právě proto, že jsem se snažila s nimi "moc spolupracovat což znamená kecat jim do toho" byli ze mě nervózní, to už potom člověk pozná, tak jsem si našla soukromou doktorku a teď beru edronax a xanax. Já mám zase zkušenosti s tím, že mě ty léky vůbec neutlumí, nevím jak je to možné a to beru celkem velké dávky. Mě v životě utlumil jenom diazepam, když mi zemřela maminka a to jsem byla opravdu jak ožralá a nevěděla jsem co se se mnou děje a pak jsem spala 24 hodin vkuse. Teď už je mi celkem lépe, ale je to tím, že jsem v neshopnosti a chodím na masáže a každý týden k té své psychiatričkce. Na masáže chodím z důvodu, že jsem trpěla pocity odzicení, jako, že to nejsou moje ruce, moje nohy, když jsem se dívala do zrcadla, tak jsem si říkala, to jsem já? A na to mi ty relaxační masáže pomáhají. Ale taky všechno platím. Takže opravdu když vám nezaberou nějaké léky žádejte jiné, je jich teď spousta a kyždý jsme jiný a tudíž sneseme něco jiného, podle mého osobního názoru se z těchto nemocí - panika, deprese bez léků nelze dostat. Ahoj Lenka

Zdravím,Pájko nádherně jsi to vylíčila,kéž bych měl taky takový nadhled.Dneska jsem měl taky záchvat a ne jeden. Zkusil jsem se tedy nejdříve schladit vodou a ejhle zabralo to.No a když mi to chytlo venku tak jsem zase udělal trasu o něco ještě delší.Je pravda,že mi fakt hodně pomáhá aktivita (ale běhat nebo dělat rychlejší aktivitu by mě odrovnalo.)Taky pořád myslím na to jestli by mi při braní jiných léků nešlo tohle zvládnout lépe.(hlavně expozice :-)))tak zatím a pišteLibor

Včera jsem byla celý den služebně vo Viedni, tak jsem nemohla psát...Ale jak to tady čtu (konečně zase cvrkot), každý má trochu jiné projevy a trochu jiné metody mu zabírají.K tomu řízení: 10 let jsem jezdila denně do práce a zpět autem, sama jako řidička. Jakmile se mi rozjely záchvaty měla jsem strach, že to na mě přijde během řízení a že strhnu auto, kam nemám. Mívala jsem vedle sebe láhev vody, pila jsem i cestou a jednou, když bylo strašně dusno a začala jsem lehce panikařit, tak jsem to na sebe vylila. Nevadilo mi řídit, když jsem užila lexaurin anebo neurol, už jsem tu psala, že mě neutlumují, ale uklidňují. Teď jsem spolujezdec a vůbec mi to nevadí. Je to asi na důvěře. Když jsem v pohodě anebo je moc třeba, tak jedu i sama a nevadí mi to. Hr.dopravou jsem nejela několik let a auto je pro mě místem bezpečí před okolím. Hromadná doprava mi vadí méně než procházka městem, což mi vadí velice.Taky se obdivuju vám, kteří jste bez tabletek (např.Libor). Myslím, že i když mu spousta věcí vadí, že to prolomí a dobře začal s koníčky.Mně lidi taky vadí, ale ti v práci to o mně ví a pak se vytratí i to napětí a vždycky mám, kam odejít.Supermarkety nevyhledávám. Netrénuju, ale absolvuju. Mám ověřeno, že se mi udělá většinou špatně na určitém místě toho prostoru a jsem přesvědčená, že to má souvislost s mikroklimatem toho místa - míň kyslíku, vyšší teplota atd. Řešívám to i tak, že koupím pytlík něčeho mraženého a tím se ochlazuju a křísím. Ten koš jsem měla chuť tam nechat mockrát, ale vždycky jsem to nějak ustála. Ale nikoho bych do toho nenutila a s tréninkem bych začala, až je člověk venku z nejhoršího a my tady jsme každý v jiné fázi. Když to neabsolvujete, svět se nezboří, zvlášť máte-li někoho, kdo to udělá za vás, ale nepěstujte si tu nemoc! Využijte čas k načerpání sil a sebevědomí a krůček po krůčku to půjde. A nenechte se drtit neúspěchy.Psychoterapie: Mám zkušenost, že psychologové jsou principiálně proti lékům a psychiatři opačně. Pravda bude uprostřed. Ne všechno lze vyřešit bez nich, jsou diagnózy, kde to bez nich nejde a psycholog vidí vždy v lécích vznik závislosti, tedy problém navíc a vedlejší účinky - játra, ledviny atd. Já je beru opravdu dlouho, pravidelné rozbory krve, hlídám si to a testy mám "zdravé". Je fakt, že to zítra může být všechno jinak, ale to u každého. Naučila jsem se tím nestresovat jako dřív a přijala to jako fakt.Ještě k psychoterapii. Jsem z malého města. Nestydím se za své problémy, ale mám omezený výběr kvalitních odborníků a unavuje mě představa jezdit na psychoterapii bůhvíkam. Psychologii jsem studovala na VŠ i psychopatologii, něco znám, něco si přečtu a něco podnikám intuitivně a taky o sobě vím, že nejsem sugestibilní, což je potřeba. Jsem ve střehu a uznávaný psycholog mi při konzultaci, řekl, že "s námi inteligenty je to vždy těžké", když jsem s ním polemizovala a byla na ledacos zvědavá (nelichotilo mi to). Tak jsem to ani nezkoušela. Dělám si takovou autopsychoterapii a pak mám navíc vás, což mi připadá opravdu fantastické... Škoda, že jsem ty stránky nenašla dřív. Jo a náš pes je fenka briarda, taky žádný drobeček, ale je hodňunká a milunká, ale kvůli mé nemoci studuje s dětmi na VŠ (jsou s ní na privátě - vždycky se najde řešení). Tak se mějte :)

Tak ještě jsem neodjela.Jano,Lexaurin už jsem neviděla tak 2 týdny, ale občas si beru ten Dogmatil. Třeba teď - mám ještě nějaké vyřizování, s autem, se psem, do toho jsem ještě v práci - no prostě mi začíná být pěkně blbě. Asi z toho těšení se a časového presu :) Navíc jsem nachlazená, takže srdce mi bije jak o závod, mám zalehlé v uších, po snad 60té jsem na záchodě, brní mě ruce a nohy - klasický začátek. Tak uvidím co se bude dít. Lexaurin nemůžu, protože teď budu řídit, naštěstí ten Dogmatil neztlumuje! tak, ale teď už se fakt loučím, vypínám PC a čauky!!!!! Vzhůru na dovču a... do záchvatku!

Cauky, tak se to tu pěkně rozjelo.Mám podobné problémy s léky jako Libor.Taky jsem měla dost vedlejší účinky a přestala je brát.Brzy jdu k doktorovi,tak nevím jestli mi dá nějaké jiné...Já jsem brala Seropram kapičky a to jen poloviční dávku.Možná taky proto ten účinek nebyl takový jako má být.U těchto léků jde o trpělivost...Soňo, bereš ten lexaurin nebo už jen antidepresiva.To ti zabraly dost brzy,když už máš takový viditelný změny.Jako chození do kina a nákupy sama.Takže žádné vedlejší účinky nemáš?Asi je to hodně individuální.Jak Libore píšeš ,že máš pocity jako ,že je vše jako ve filmu ,neskutečna.Tak to já mívám taky.Je to dost nepříjemný.Mě taky hodně pomohloo koníček.Začala jsem dělat keramiku.Dávám to do obchůdků,určitě z toho nezbohatnu,ale dělám to pro radost a hlavně přemýšlím o něčěm a né o hloupostech,které vyvolají naši .....A co ostatní kam vyrážíte na dovču?Tak ahoj Jana

Libore, Jani, Pajko a všichni moji milí panikáři,teď to bude jen ve zkratce, za chvíli odjíždím na dovču - k Liberci, a týden nebudu mít přístup na net. Mějte se všichni fajn nebo se aspoň snažte, budu na vás myslet!Ahóóóóóóój!

Soňo,já tedy pevnou vůli taky nemám,jinak bych už dávno přestal kouřit :-))Tybletky se prostě jen bráním z důvodu zkušenosti Citalecu a Xanaxu.Víš pro mě to bylo s nima ještě horší než bez nich. Když mi poprvé řekla doktorka v nemocnici o jakou poruchu se jedná,mě se ti tak ulevilo a dva dny mi vůbec nic nebylo. Začal jsem při tom brát citalec a na doporučení navšívil psychiatra. Měl jsem smůlu bylo to krátce před vánocema a tak jsem musel čekat měsíc. Můj dojem z návštěvy byl rozporuplný ta psychiatrička mě právě ještě předepsala než úplně zabere citalec ještě ten Xanax a tak jsem si ho měl brát při silným záchvatu. To jsem taky udělal. Xanax mi hodil do útlumu a chtělo se mi po něm hrozně spát,jenže já se tomu tak bránil,že místo zmírnění stavu jsem ten záchvat ještě zesiloval strachem,že se mi něco stane.Ta psychiatrička měla více klientů,a tak mě objednávala po měsíci. Jenže to jsem nevydržel čekat a tak jsem si našel jinou tu platím hotově a je mi k dispozici každý týden.Přímo mi neřekla,že farma škodí. Ale naznačila,že ze mě práškama nechce udělat doživotního mrzáka.(ježiš tady asi bude silná reakce)Ale opravdu mi to tak řekla. Já jsem to zkusil a nevím jestli je to sugerace,ale zatím to tak nějak zvládám. S tím výrokem dnes samozřejmě nesouhlasím, beru to jako skok do předu.Už delší čas přemýšlím i o změně doktora,nedokážu si však představit měnit doktory několikrát za rok. Musím ji přiznat velký díl práce, posunula mě dost dopředu. Dianoto metro znám a je to děs.když pak vystupuju sotva se držím na nohou jak to semnou hází.Přejde mi to až za hodinu když jsem v práci a věnuji se úplně jiným věcem.zatím Libor

Libore,na psychoterapii chodím, dokonce o půl roku déle než jsem se rozhodla jít na psychiatrii. Abych pravdu řekla, tak do té doby než zabral Citalec jsem měla pocit, že to k ničemu není. Dokonce jsem měla záchvaty z toho, že tam jdu. Ale teď mě psycholožka přivádí ke spoustě souvislostí, které by mě v životě nenapadly. Já jsem ale zas neměla (a nemám, ale třeba budu mít, protože nemám zas až takový pocit, že jsem naprosto zdravá...) potíže s cestováním MHD, protože jezdím autem (to už jsem rozváděla někdy minule), s obchody jsem problém měla - v podstatě 2 měsíce nakupoval manžel, pak jsem teda postupně chodila s ním a nejlepší léčba byla, že jsem šla sama. To jsem prostě nakoupit musela. Těžko je nechat v Tescu jenom tak vozík a utéct pryč :). Byla jsem spocená, bílá jak stěna a utahaná jako bych dělala 12 na šachtě. Na 2. den mě zas bylo strašně fajn z radosti, že jsem Tesco zvládla sama. Další dny zas blbě z toho že mě to zase čeká a že to už určitě "nedám", umřu apod. Začarovaný kruh!!!!Psycholožka se mnou neřeší problém cestování a nakupování, ale spíš to, z čeho ten můj strach vlastně je.Nechceš zkusit nějaké jiné tablety? Možná i změnit lékaře? Víš, já totiž vím, že bez chemie bych to nezvládla. Nedovedu si představit, že bych se "psycholéčila" sama. Nemám tak pevnou vůli, bohužel. A vám, kteří to dokáží upřímně závidím.

Libore,ty potíže s cestováním moc dobře znám. Dojíždím metrem denně do práce skoro přes celou Prahu. A asi sám víš, jak bývá teď přes léto metro narvané. Ještě v zimě jsem měla pocit, že to nezvládnu, a dělalo se mi špatně, jen co jsem vyšla před dům. Myslím ale, že mi v tom hodně pomohly léky (Aurorix). Asi po 4 měsících problémy ustoupily a to narvané metro teď beru jako trénink a nevyhýbám se mu. A když mě panika postihne třeba při nákupu v supermarketu, tak tam schválně zůstávám ještě déle a prostě ten strach provokuji. Tím, že se budeš těm nepříjemným situacím vyhýbat, nic nevyřešíš. Mě na terapii do expozic nenutí, asi taky proto, že tyto situace zvládám někdy lépe a někdy hůře sama. Ale ty se tomu nebraň. Co nejhoršího se Ti může stát???Já jsem si v těch kritických chvílích pomáhala tzv. metodou negativní intence. Prostě jsem si představovala, co nejhoršího se mi v tom metru může stát. Je to drsný způsob, ale fakt funguje. Nakonec jsem vždycky zjistila, že nic strašného mi nehrozí a taky se mi těmi fantaziemi podařilo odvést pozornost od paniky. Jo a někdy jsem se taky těm fantaziím, jak ležím bezvládně na nástupišti a lidi mě překračují, musela v duchu smát.No a teď zas musím makat...

Soňo,ten Citalec jsem užíval rovné 3 měsíce, k tomu jsem myslím bral Torekan proti závratím ten jsem musel taky vysadit. Ježiš docela ti závidím s odvedením pozornosti od sebe pozorování.Já mám také psa no psa je to fenkaLabradorský retvívr nádherný černý 37kg mazlík. Taky jsem se pokoušel zaměřit více na ní a utlumit tak svoje sebe pozorování,ale spíš mi zafungovalo domácí kutilství a psaní.No spisovatel být rozhodně nechci :-))Ale více se u toho zaměstnám a uvolním.Zajímalo by mě jestli chodíš/te někdo na psychoterapii a jak Vám to pomáhá.Mě tam žádájí (nechci použít slovo nutí,protože je to i z mé strany strach) o expozici hlavně se jedná o cestování což je pro mě katastrofa. Všichni jste tady psali jak to bezva zvládáte autem,vzhledem k tomu jak člověk řídí musí tomu věnovat pozornost a přemýšlet nad jízdou, ale otázka by byla,kdyby jste měli jet tak zruba 15 stanic cca 25 minut nějakým dopravním prostředkem. To je pro mě noční můra. Sice po okolí tak 6 stanic 15min zvládnu ,ale dál už ne.Když se potom doplazím domů jsem jak po flámu.Br a ta představa se tomu neustále vystavovat mě hází do bludáku a je to pořád dokola stejné.Tím cestováním myslím sám bez doprovodu nebo nějaké berličky např mobilu.Koukám Pajka to tu včera oživila a dnes je nějak pozadu :-)))Zatím Libor

Ahojte!Taky jsem si myslela, že už všichni vyzdravěli nebo že stránka nefunguje :)Libore, Pajka mě předběhla, taky jsem se chtěla zeptat jestli bereš nějaké tbl. Je to těžké - ale já za sebe můžu tvrdit, že bez tbl bych protrápila celé prázdniny a bůhví jak dlouho, pokud bych neměla dlouhodobou nemocenskou. Mám Citalec 2x denně), vím že už si někde psal, že ti neseděl, ale u mě začal působit až po 4 týdnech a ty 4 týdny byly 3x horší než bez Citalecu. Ale uklidnilo mě, že v prvních příspěvcích pár lidiček psalo, že v začátcích léčby tbl jim taky bylo o dost hůře (je k tomu vhodné fakt brát nějaké "ztlumováky", u mě to byl Lexaurin, dle potřeby). A dokonce na letáku u Citalecu píšou, že u panické poruchy se člověk dostane do optimálního stavu až i po 3 měsících. Když jsem to četla (v akutním stavu PN) tak jsem myslela, že to nepřežiju a že mě "cvakne" až tak, že si něco udělám :) No prostě strach nad strach! Ale - teď e mi fajn (až na malé občasné problémky), chodím nakupovat, nevadí mi kino, lidi apod. Jo a co mě dost pomohlo - to byl Dogmatil. Ten "neoblbuje" a spravil mi žaludek, 3 měsíce jsem trpěla "scvaknutým" žaludkem, tím pádem nechtenstvím. Shodila jsem 5-6 kg a opět STRACH, že mi je bůhvíco! Mě PN nedělá ani tak problémy s dýcháním (málo), ale spíš na zažívání + samozřejmě jiné "příjemnosti".No a Dogmatil + Citalec mě z nejhoršího dostal. Ale - je to asi fakt jak u koho. Držím ti palce!Jano,pesan je sice veselý, hravý, poblázněný, ale bere stále antibiotika, léčím pořád zánět zvukovodu a na těle má 3 boule , z nichž jedna je jak křepelčí vejce. No - vypadá zajímavě, jakoby mu rostla 5. noha! Ale to doufam nějak veterinář pořeší. Dneska jdu s ním na krev a pak uvidíme co bude dále. Už nevypadá jako hodinu před smrtí :). A jak jezevčík změnil mě? Přestala jsem až tak urputně sledovat své tělo a chachacha - začla jsem urputně sledovat Toníkovo (pes) tělo :)mějte se všichni a PIŠTE!