schizofrenie!

Máte někdo zkušenosti s výrobky firmy Medynamis (www.medynamis.cz). Jedna jejich spolupracovnice mi tvrdila, že se prostřednictvím těchto preparátů dá vyléčit schizofrenie zhruba za 2-3 měsíce. Po této době lze údajně úplně vysadit veškeré léky. Já si myslím, že jí šlo spíše o vytahování peněz, protože tato léčba by vyšla zhruba na 20.000,- Kč, možná i více. Jest-li máte někdo nějaké zkušenosti s těmito preparáty, napište!!!

To Ti Jano věřím, já , když jsem např. brala 15 mg Zyprexy denně, tak jsem nebyla schopná dělat vůbec nic a celý den jsem jenom spala. I kdybych chtěla sebe víc, tak jsem jen otupěle čuměla.

Jak jsem ke schíze přišla. V rodině jsme byli 4 děti. Mladší bratr asi ve dvou letech onemocněl zápalem mozkových blan a zůstal po této nemoci mentálně postižený - mentálně retardovaný, vyžadující nepřetržitou péči, naprosto nevzdělavatelný a nevychovatelný. K tomu byl hyperaktivní a v podstatě všechno co mu přišlo pod ruky ničil a demoloval. Museli jsme doma stále všechno zamykat - komoru, koupelnu, svoje pokojíky, sklep...všechno prostě ničil a hlavně nás. Rodiče se za každou cenu snažili, aby nemusel jít do ústavu, matka se s tímto osudem stále nemohla vyrovnat, doma byly denodenní hádky a šílené řvaní. Navím přesně co je hysterie, ale to co matka předváděla by se k tomu dalo přirovnat. Nakonec tento bratr stejně musel jít v 15-ti letech do ústavu, to už jsme byli v podstatě všichni na dně. V tu dobu, dá se říci přesně na den, se zhroutil můj starší bratr a skončil v psychiatrické léčebně. Podle mě, kdybych v tu dobu bývala denně doma, tak bych na psychárně skončila už tenkrát. Myslela jsem si, že když mlatší bratr nebude doma, že to u nás bude klidnější. Opak byl pravdou. Najednou jsem zůstala doma sama s o 10 let mladší sestrou a tím, že bráchové nebyli doma, tak naši hlavně mamka řvala jenom na mě - byly to témata jakože zelené rifle mám moc zelené, modré rifle moc široké, černé zase moc úzké. V konečné fázi už to bylo, že při příchodu jsem "ahoj" řekla moc potichu - to na mě pak vydržela řvat celý víkand, když jsem dojela ze školy, příští víkend jsem "ahoj" řekla moc nahlas a zase celý dva dny scéna, další jsem se při pozdravu na ni nepodívala, další týden jsem ahoj údajně neřekla vůbec atd.Takže můj týden vypadal tak, že v pondělí a v úterý jsem se zpamatovávala z návštěvy rodičů, ve středu jsem byla relativně v pohodě a ve čtvrtek už jsem byla hotová z toho, že musím jet v pátek dom, to jsem v podstatě celou noc probrečela. A tak to šlo dál. V tu dobu jsem končila střední školu. Ve škole jsem byla v šílené situaci, hned v prváku si mě vyhlídla jedna spolužačka a celý čtyři roky proti mně celou třídu buntovala, z domu jsem byla tak vyřízená, že jsem neměla vůbec sílu se bránit a tak jsem to tak nechala plynout. Cítila jsem se vté třídě hrozně, ale problém byl v tom, že jsem nechápala, že to všechno dělá ta jedna spolužečka, já jsem stále jen vnímala,že se se mnou nikdo nebaví a všichni přede mnou utíkají a schovávají se. Ale to už je aštěstí minulost. V tu dobu jsem si našla přítele - současného manžela - a v podstatě jsem tuto situaci řešila alkoholem. Když jsem se nenapila, tak jsem nebyla schopná mluvit o ničem. Pak tak nějak čas plynul dál. Pak jsem odmaturovala, doma se to časem začalo přece jenom trochu zklidňovat, i když semtam nějaké to řvaní bylo také. Krize u mně nastala, když se v roce 1998 koupil jeden domek, koupili ho rodiče manžela a hned se začalo tlačit na opravy a hlavně na svatbu. V tu dobu jsem ještě studovala a vůbec jsem si nedovedla představit vdávat se a také jsem za žádnou cenu nechtěla bydlet v tom koupeným domě. Tak jsem se v tom půl roku plácala, až jsem se jednou ráno vzbudila a byla jsem totálně mimo. Týden po tom jsem byla poprvní u psychiatra a následně hospitalizovaná. A teď se z toho snažím dostat.

Souhlasím s tebou, já to měla podobně a vidíš, kam jsme se dostali.Mnoho let nervového trpění se odrazilo na stavu psychiky a v této nemoci.Jenže teď už nic nenaděláš, jen snášet ty blbé pohledy okolí.A dále věřit, že to snad s podporou blízkých nějak půjde. Nejhorší na tom je,že mně to paralyzovalo v povolání. Spolupracovníci si myslí, že se mně nechce dělat.Asi jsme oběti něčeho, za což sami nemůžeme. Rodiče si přece nevybíráš.....

Já jsem přesvědčen,dospěl jsem k závěru,že u mě se jedná o nemoc způsobenou z 80% nevhodnou výchovou v dětství,rodiče se dodně hádali,výchova byla pokud vůbec se o ní dá mluvit dvojznačná.POdle mě se můj otec měl sám léčit a matka měla mít podporu psychologa.Oni uměli jenom kritizovat a říci jak něco zlepšit nebo jinak udělat neuměli.

Myslím, že ta lítost nepomůže. Bylo by dobré brát tu nemocnou mezi lidi. A dále pořádně dohlédnout na braní léků.Odběry se dělají pravidelně. Je třeba s ní komunikovat a nechet ji logicky přemýšlet. Ona sama za ty stavy nemůže.No a ti lidi v těch lázních jsou na tom stejně. Od toho to je - jedou se tam léčit a ten stav se může zlepšovat.Takže doporučuji podporu.

mám dotaz na Marii, mám švagrovou, která trpí touto chorobou, má PID a ztp/p. Onehdá přestala brát léky, pak měla jít na odběr krve a před ním dostala strach, že se pozná to, že je nebrala a tak si jich pár vzala naráz - sesypala se - totálně zmatená bez pojmu o čase, začala mluvit v přítomném čase o osobách dávno zesnulých, že tu byly ...až strašidelné.Do toho všeho zase měla období, kdy přestala jíst - totální vyčerpání - ale zvládli jsme to (rýže+zelenina+tuňák + rooibos čaj). Jsou to děsný stavy. Marie, jak k tomu tvůj (i ty) bratr přišel, já si vždy myslela, že je to zakotvený už v té osobé a pak stačí jen nějaký spouštěcí mechanismus v podobě stresu (úmrtí, ponižování někým, ztráta zaměstnání, choroba...). Jak se vlastně pozná, že jde přímo o schyzofrenii? Byla jsem kdysi v lázních Jeseníky na astma. Léčí se tam i nervové poruchy.Zjistila jsem, že tito lidé se tváří a hlavně mluví o tom jak jsou v pohodě, vyloženě se tím chlubí, je to jejich prvotní téma hovoru - a najednou depka.Já také vidím, že léky strašně švagrovou utlumují, vůbec nic není schopná udělat.Fakt je, že pokud byla v práci (bez léčby), byla na tom líp, tet je doma, nevychází ani ven nemá smysl života,žádný rozhledy, nedá se s ní o ničem bavit - mladý člověk v podobě trosky - jak mi je to líto, když to mám každý den na očích.

Já ano. Ve výchově chyby byly, ale spíš takové, že rodiče se dennodenně hádali.Několik mých předků trpělo depresemi.Prostě rodově máme zakodovány problémy s psychikou.Tu výchovu bych taky viděla jako problém. Ale zvaž fakt, že teď nemocí trpím já a vychovávám svoje 2 děti.Co o mně jednou řeknou ony??? Je to asi těžké posuzovat i odsuzovat. Nevím, ale něco na tom je.

Máte někdo se svojí nemocí problém třeba díky přísné překonzervativnělé výchově ?

To jsi dobrá, Marie, že s touto nemocí dokážeš pracovat. Mně to teda nejde. Ale není to tím, že by se mi nechtělo. Problém vidím v tom, že při braní léků nestíhám vysoké pracovní tempo. Tak se v tom plácám doma s podporou rodiny. Sama nemůžu nikam jet, protože se mi dost často udělá špatně a nemohu se nadechnout. Jsou to PP příznaky. Je toho hodně k této nemoci, bohužel se s tím dost těžko vyrovnávám, spíš je to jakési přežívání.

Já sama se léčím se schizofrenií už 8 let. V rodině s tím naštěstí nemám problémy, protože můj starší bratr touto nemocí onemocněl v 16-ti letech takže, když se to stalo mně tak už naši byli imunní. Manžel mě naštěstí bere také v pohodě, před jeho rodiči o této nemoci vůbec nemluvíme, asi teda něco tuší, protože jsem před němi pronesla také pár nesmyslů, ale prostě o tom vůbec nemluvíme a snažíme se s manželem dělat, že nic. Do práce jsem chodila normálně i s touto nemocí. Z jednoho zaměstnání mě vyhodili, protože tam jedna pacientka, která byla současně se mnou hospitalizovaná, řekla, že se léčím na psychiatrii a já jsem v tu dobu byla ještě ve zkušební době. Potom jsem nastoupila, i přetože mám vysokou školu do zaměstnání v podstatě jako dělnice. Pak jsem naštěstí našla lepší práci - tam jsem samozřejmě o této diagnóze neřekla ani slovo. Představa mět ID tak bych se asi zbláznila. Teď jsem doma s 1,5 roku starou dcerou. Chtěla bych se této nemoci zbavit úlně a taky se úplně zbavit antipsychotik, beru teď podle doktorů minimální dávky, ale i tak se cítím více unavená a ospalá. Stále zkouším různé alternativní způsoby - homeopatii, Reiki, meditace. Největší můj problém v současné době je žít "TADY A TEĎ". Stále se hrabu v minulosti - co bylo, jak bylo, proč bylo. Stále se mi vrací některé nepříjemné vzpomínky, na nějaké "trapasy" v minulosti. Tak se v tom plácám.

Tak vidím, že to máš stejný jako já.Moje matka se se mnou kvůli tomu úplně přestala bavit, prostě mně odepsala.Manžel a jeho rodiče mně chápou.Tam mám důvěru.Diagnozu taky neříkám, jsem totiž doma.Mám napsáno od psychiatra, že mi doporučuje ID. Tak doufám,že mi to projde a budu moci zůstat doma.Zjistila jsem, že to bude jediné možné řešení - teda momentálně, protože to zesměšňování v práci mně dostalo až na úplné dno. Jinak taky hledám různé techniky, jak z toho aspoň trochu ven. Je to moc těžké.

No já mám podporu manželky a rodičů z její strany.Se svými rodiči se nestýkám,oni mě akorát uráželi a pro tuto nemoc nemají pochopení,otec by se sám potřeboval léčit a matka ta by potřebovala určitě psychologa.Také se netajím s tím,že mám psychické problémy, ale jakou mám diagnozu to neříkám.Snažím se rozebírat svoje problémy a hledat nevýhodnější řešení-meditací.

Já to mám napůl.Půlka rodiny to chápe, půlka mně odsuzuje. Takové ty řeči vzchop se, nepoddávej se tomu....Úplně v blízké rodině tu podporu mám. Bojuji jak to jde , ale nic moc.Spousta lidí mě má za blázna, ale zdá se mi, že se v otázce dušev.chorob začíná něco málo dělat. Prostě já se s tím už netajím, nemá to cenu.

Evo souhlasím s Tebou,skutečně podstatné jsou léky,pdychoterapie a podpora okolí.Samozřejmě i já jsem četl ,že zinek podpůrně je vhodný i ryby.Horší je když podpora blízkých lidí z rodiny není.Myslím si ,že člověk se nemůže nemoci podávat ale v rámci možnosti psychoterapie s ní bojovat

Myslím si, že jedinou možnou cestou je užívání léků.Psychoterapie a podpora blízkých. Onemocnění je natolik závažné, že člověka izoluje od společnosti a ta je k nemocnému často velmi krutá.V naší republice jsou práva duševně nemocných málo tolerována a respektována.

Na netu jsem zjistil že proti schiz. by se měly jíst ryby a zinek.

Je tu někdo, kdo prožil nějakou ataku schizoafektivní poruchy???????? Jak to probíhalo??????

Jestli můžeš, napiš mi, prosím,jak dlouho důchod bereš a jak často chodíš ke komisi..... Děkuji.

Ondro,můžeš mi napsat,jak proběhlo to vyřizování toho důchodu?? Mám na mysli tu komisi.Já jsem byla hospitalizována 1x a léčím se asi 10let.Vzhledem k tomu, že jsem úplně přestala zvládat práci, rozhodla jsem se pro důchod.Může mi v tom pomoci i zaměstnavatel?? Díky.A.