schizofrenie!

Já totiž nikoho takového neznám.Tedy toho, kdo se vyléčil úplně.Znám jen lidi, kteří byli např.1 rok bez léků a pak se to vrátilo, ale bohužel v mnohem větším rozsahu. Čili bez těch léků si vůbec nepomohli. A znám opravdu moc odstrašujících příkladů.Většinou bez těch léků měli stavy ,že někde zabloudili nebo chtěli spáchat sebevraždu. Hodně smutné věci. Proto si myslím, že je to nevyléčitelné. Bohužel!!!Je to můj názor a moje zkušenost...

Jano,když tvrdíš,že se to vyléčit dá,tak patrně víš o někom, kdo se úplně vyléčil a je bez léků alespoň dva roky.

Týno, dá se to vyléčit.

Myslím si, Pavle, že úplně se to nedá vyléčit. Snad jen pozastavit. Určitě je lepší být na lécích a tak s tím fungovat.Bohužel tato nemoc postihuje stále mladší a mladší generaci.

Chtěl bych se zeptat, je někdo, u koho byla schizofrenie zjištěna a plně se uzdravil.Myslím tak ,že chodí do práce a vůbec žádné léky nebere.Uvádí se,že jedna třetina pacientů se úplně uzdraví.

Taky si myslím, že syn potřebuje hodně lásky a pochopení. Určitě vzhledem ke svému mládí má před sebou jasnou perspektivu, kdy Vy sama mu určitě pomůžete v řešení problémů. Není důležité, co si myslí lidi v okolí, ale Vy a on a jen ta jeho blízká rodina. Hodně sil a hodně zdaru v léčení.

Pavlo,taky přeji synovi hodně štěstí v léčbě,i Vám hodně štěstí a pevné nervy.Syn je asi o něčem nezvratně přesvědčen a to zřejmě komplikuje uzdravování.Myslím si ,že z něčeho má strach a nebo stále v mysli rozebírá nějaký blud.Až s ním budete mluvit snažte se mu poukazovat na možnost klidné a krásné perpektivy s tím,že to co ho nyní trápí mu pomůžete vyřešit a pokud si nerozumí s otcem,že jste tady Vy, která ho nedá a bude ho bránit i proti otci.Prostě ,že stojíte pevně při něm ať už se děje nebo dělo předtím cokoliv.Je mladý potřebuje hodně lásky.

Ještě jsem se chtěla zeptat, co to znamená farmakorezistentní pacient? To znamená, že mu zatím žádný výše podaný lék nezabral? Ta porucha krvetvorby by mohla být nebezpečná.Jenže jak jinak mu pomoci? Chtěla jsem Vám poradit. Až skončí v léčebně,požádejte mu o lázně u jeho psychiatra. Můžete jet s ním jako doprovod.Výborné jsou Jeseníky.Ordinují se tam procedury podle diagnozy a dále je tam léčivý iontový vzduch.Můžete se kouknout na Internet. Je tam spousta besed a různých akcí pro ps.nemocné pacienty a hlavně je tam hodně mladých lidí, a proto máte možnost
ideálního odpočinku s léčením, celkem 28 dní. U někt.diagnoz to tam i prodlužují.Pobyt hradí pojišťovna - pacientům.Já bych s ním asi zkusila tohle a pak uvidíte. Jinak vám přeji hodně sil a vašemu synovi vůli a chuť uzdravit se, určitě to má smysl.

Pavlo,ty léky budou asi hodně ošklivé.A taky hodně silné.Držím Vám pěsti,aby se váš syn zlepšoval a taky přemýšlím,kde se asi stala chyba??Vy to asi sama víte.Syn je asi mladý, a proto je nutné, aby se aspoň stabilizoval.Doufám, že doktoři pomůžou. Doba je moderní.

Leponex,to je prodejní název pro klozapin,vlastně první tzv.atypické antipsychotikum.Rezervované pouze pro farmakorezistentní pacienty vzhledem k tomu,že mimo jiné nežádoucí vedlejší účinky může způsobit závažnou poruchu krvetvorby.

Pavlo, máte pravdu. Je to rodinná tragedie.Ale čas to trochu spraví a přebolí to.Lék Leponex neznám, napište, co to je?

Nevím,jestli jsem s tím srovnaná,s tímhle se moc nesrovnáte.Já se můžu dívat svýma očima a pomáhat to snášet,když už okolí bude nepříjemné.Psychické onemocnění je opravdu tragedie.Momentálně ale jsem v situaci,kdy si nepřeji nic jiného,než aby došlo k oné stabilizaci,protože to se nějak stále nedaří.Věřím lékařům,že dělají co mohou,vím,že si také přejí,aby už konečně došlo ke zlepšení ale nemůžu se zbavit pocitu strachu i o synovo fyzické zdraví.Už vystřídal Abilify,Solian,Zyprexu,Serdolect,Haloperidol s Risperdalem a strach z toho,že mu bude jako farmakorezistentnímu nasazen Leponex a ten může mít fatální následky mi nedovolí myslet víc jak den dopředu.Z toho mám strach.Z toho,aby se díky psychickému onemocnění nestal vážně nemocným ještě fyzicky.Zřejmě bych měla psát někam do Linky důvěry,ale třeba je na tom někdo podobně a pomůže mu,když uvidí,že v tom není sám.

Paní Pavlo, myslím, že stav vašeho syna se pouze stabilizuje.Pokud ve vás má oporu, je to fajn.Máte pravdu,že se nedokážete vcítit do toho, co ps.nemocný prožívá. Zdravý člověk se snaží co nejrychleji vrátit do normálu a žít i pracovat bez léků. Jenže nás ps.nemocné ničí lidi kolem nás,často se posmívají a vyřazují nás. Máme to moc těžké.Čili pokud jste s tímhle srovnaná, je to v pohodě.

Snažím se to pochopit a vcítit se,je mi jasné,že i já sama bych se všemi silami snažila vrátit do "normálu" a žít zase jako předtím,bez omezování,léky vysadila.Asi bych si přála mít to za sebou a chtěla bych na to co nejrychleji zapomenout.Jenže tohle je teorie,nedovedu si představit,co psychicky nemocný člověk uvnitř prožívá.Jedno je mi ale jasné,ať už se nachází v jakékoliv fázi,potřebuje nutně tu bezpečnou oporu.Někoho,kdo tady vždycky bude,i když si na něj třeba vylije vztek zoufalství a všechnu bezmoc.Myslím,že od toho ty mámy jsou.Potřebuji aby byl spokojený on a pak budu i já.Taky věřím ve zlepšení synova stavu,jen se to strašně bojím zakřiknout.

Pavlo,děkuji za podporu.Věřím,že se zdravotní stav Vašeho syna také zlepší a budete spokojenější.Ano, měl jsem to snadnější v tom,že jsem měl ukončené vzdělání,založenou rodinu.Psal jsem to proto abych ukazal,že jsem byl v léčbě netrpělivý,když jsem vysazoval léky nepřipustil jsem si,že by se nemoc mohla vrátit.

Pavle,moc Vám držím palečky aby tenhle stav,kdy jste v pohodě,byl už trvalý.Jak jsem tak četla Váš příběh,cesta k němu nebyla jednoduchá a trvala dlouho.Léky,které se nyní praktikují v léčebnách,patří k těm novým,nemají takové vedlejší účinky jako Plegomazin,ale bez nežádoucích účinků nejsou.Ale prostě každému musí najít ten jeho,co mu bude vyhovovat a zároveň účinkovat,není to jednoduché.Vidím to u syna.Trvá to tak dlouho.Chce domů.Píšete o příhodě,o které nechcete hovořit,je mi jasné,že se něco stalo v akutní fázi,můj syn má za sebou něco podobného,prostě něco,z čeho mám strach,aby se neopakovalo.Navíc je lehce zmanipulovatelný a ty správné kamarády,kteří by ho podrželi a do ničeho nezatáhli,rozhodně nemá.Víte,říkám si,že asi Vaše štěstí v neštěstí bylo,že už jste měl založenou rodinu a i zřejmě dostudováno.Prostě už nějaký základ,na kterém bylo možné stavět.

Pavle, Tvůj příběh je zajímavý a poučný.Ale na druhou stranu , přiznejme si, že lidé s ps.problémy to nemají v životě jednoduché. Připadá mi,že se to s námi táhne jako červená nit celým životem. Já strašně závidím lidem, kteří mají psychiku v pohodě.Máš štěstí, že Tě tvůj lék netlumí a žiješ plnohodnotný život.

Pavlo,já jsem byl hospitalizovaný dvakrát.Poprve jsem se snažil co nejdříve se dostat domů.Měli jsme malé děti,vysadil jsem léky a byl jsem asi 2 měsíce doma,sanžil jsem se co nejdříve nastoupit do práce.Povedlo se mně to. V práci ale zůstaly nevyřešené problémy,které jsem neuměl vyřešit,pokračoval stres,který nakonec vyústil v příhodu,o které bych nerad hovořil, ale byl jsem znovu hospitalizován a poněvadž jsem měl zlámané obě nohy,musel jsem podstoupit operace,bylo mně už jedno jak dlouho v nemocnici budu.Je pravda,že kdybych mohl chodit chtěl bych domů.V nemocnici se mnou žádnou léčbu,kromě podávání silných neuroleptik -Plegomazinu- neprováděli.Ale protože jsem nemohl chodit většinou jsem spal.Později doma jsem rovněž většinu času prospal,žena chodila do práce a já jsem byl doma sám.Nevadilo mně to.Rozhodně jsem byl doma raději než v nemocnici.Dostal jsem se do plného invalidního důcodu a byl jsem rok doma.Většinu času jsem prospal.Později jsem začal trénovat vydržet bez spánku a něco dělat přes den.Po roce inv.důchodu jsem si našel práci a začal jsem pracovat.Zpočatku to bylo peklo ale zvládl jsem to.Po 6 letech mně byly sníženy dávky léku,dostaly se mi do rukou různé duchovní knihy a začal jsem je studovat a tak se vlastně posouvat dopředu, ku zdraví.Dnes beru lék Sulpirol,který netlumí a já se cítím naprosto plnohodnotně.

Nevím,jestli jsem dobrá matka,nemyslím si ale že bych byla špatná.Každá rodina má něco,chyby ve výchově udělá kdekdo,někdy si rodiče nerozumí a pak je možné,že dítě,které je víc citově založené a chtělo by mít rádo oba rodiče neví,co s tím,chtělo by mít hezké vztahy s oběma rodiči ale ono to není snadné.Ten,kdo se synovi odmalička věnoval,jsem byla já,s otcem k sobě cestu nikdy nenašli,i když vím,že syn by chtěl,jenže tak to prostě je.Jsou věci,které změnit nemůžete i kdybyste sebevíc chtěli.Že trpím synovým onemocněním a na nic jiného,než jak mu pomoci,nemyslím,je to pravda,dýchala bych za něj a nemoc bych si s ním vyměnila.Byla bych šťastná,kdyby si uvědomil,nebo aspoň dokázal pojmenovat to,co pro něj je tím nejvíc stresujícím,víte,i za cenu,že bych to měla být já.Ovšem v tuhle chvíli jsem já ten jediný opěrný bod,který má,vlastně jsem jediný člověk,se kterým mimo léčebnu komunikuje.Na téhle stránce se zdá,že diskutují lidé,kteří už mají to "nejhorší" za sebou,uvědomili si,o co jde a jak pomalu začít jít svoji vlastní cestou.Když se podíváte zpětně,máte nějakou zkušenost s léčebnou nebo nemocnicí,jste ve fázi,kdy se jakž takž zvládly pozitivní příznaky onemocnění a teď vystoupily ty negativní,nemáte zájem o cokoliv,nemáte vůli se do čehokoliv pustit,z pohledu okolí chodíte jako tělo bez duše,přesně jak jste popsali,že se cítíte díky vysokým dávkám léků jako stroj bez myšlenek...co by pro vás z toho zpětného pohledu bylo lepší..návrat domů,i když nejste schopni se sami o sebe postarat,psychoterapie a rehabilitační péče je špatně dostupná,nebo pobyt na otevřeném oddělení,s tím,že všechny tyhle pomocné aktivity,které by vám umožnily třeba najít zase sebe sama,jsou v místě.Víte,sama za sebe,nechtěla bych být v léčebně,není to pionýrský tábor,ale přece jen,je tam nějaký denní program,jsou tam lidé,se kterými můžete mluvit.Doma by jste byli půl dne sami a jen byste bloudili.Co byste zvolili?Vy,jako nemocní.Ne já,z pohledu matky.Ani lékaři.Co byste zvolil třeba Vy Pavle?

Je hrozné, když se rodiče musejí dívat na své dítě, které jim onemocnělo těžkou psychickou chorobou. Důležitý je moment smíření se s tím. U mně byly také chyby při rodinné výchově a to se podepsal na mé PP nemoci. Rodiče si nevybíráme a musíme jít pořád dál i se svým ps.onemocněním. Cesta je trnitá a složitá, ale za cenu vlastní skromnosti to snad půjde.