Cipralex

To je hrozné,no jo ten život s námi mává pěkně,taky si říkám,co jsem komu udělala

Pampeliško,
to máš uplnou pravdu, já pořád myslím na to, jak někoho neurazit, neublížit, neříct něco nevhodného, nedotkout se někoho a když už se něco takového náhodou stane, tak mám tendenci strašně se omlouvat a vysvětlovat. Také mi přijde, že by se měl člověk rozdat pro druhé, že si to tak doba žádá, ale myslet na sebe - to až na posledním místě. Přitom by to mělo být naopak, aby člověk mohl mít rád druhé lidi, měl by vycházet od lásky sám k sobě.

Pampeliško,
já nechtěla...Amálko, rozumím, cos tím chtěla říct, žes chtěla jen vyjádřit pochopení. Mě zas napadlo, že jsem svého muže vykreslila příliš černě, tak jsem cítila potřebu to trochu vyvážit.

Vidíš, pořád se bojíme, jestli někomu druhému neublížíme, až by se člověk málem bál něco napsat, že? Myslím, že je to jedna z našich obtíží, která nám tu cestu komplikují. příliš myslíme na druhé. Tak nás to přece učili, ne?
Ale jakoby se zapomnělo milovat především sám sebe. Člověk aby se málem styděl to napsat. Jaksi se to "nenosí", mít se rád...
In je když na sebe kašlem, že? :-(

Pampeliško,
já nechtěla napsat, že si myslím, že je tvůj manžel zlý a jestli to tak vyznělo, tak se omlouvám, já jen chtěla vyjádřit lítost nad tím, že ti nerozumí v tvých stavech a říct ti, že ani mně okolí zcela nerozumí. Jenomže na druhou stranu chápu, že je těžké se do nás vcítit, protože navenek toho zas není tolik vidět - zlomenou nohu, tu si představí každý, ale bolavou dušičku ne. Nevím, jak bych se já zachovala k depkaři, kdybych si tím sama neprošla, takže zas tolik vyčítat nemůžu. Ty jo,ty jsi byla na záchytce? Tam je to prý strašné, to mi je tě líto. A ted už jsi s pitím vpohodě? A s tím, jestli kdyby ses začala léčit dříve si nic hlavně nevyčítej, protože věci jsou podle mě tak, jak mají být. Já se na psychiatrii dostala už dřív než před těmi 5ti lety a dokonce jsme už i tehdy dostala AD, ale protože jsem si je po chvíli sama vysadila, tak se ais za nějakou dobu poté odstartovaly všechny ty psychické problémy. Také si říkám, kdybych tehdy poslechla doktora, nemusela se to rozjet do extrémů, ale na druhou stranu si říkám, že by to třeba stejně bylo stejné, tak si nic nevyčítám.

megi,
tlevize tam bývají ve společenské místnosti, resp. jsem snad ještě nezažila léčebnu, kde by televize nebyla. Máš nějaký oblíbený pořad, bez kterého by ses tam neobešla? :-)

a byva tam televize ? :-))

megi,
budíček bývá jak...Megi, Amálka to popisuje moc hezky, vůbec bych se toho nebála. Horší než teď to nebude.
Taky bych být tebou nic neodvolávala. Víš jak to je, když sedíš u zubaře v čekárně, i zub tě přestane bolet... "-)

Pampeliško,
to mě mrzí,...Amálko,
on manžel není zlej, ale tohle nepochopí asi nikdo, kdo ví, jak bych se chovala já na jeho místě.
Neříkal mi v nemoci ošklivé věci, že by mi nadával. Jen prostě občasné poznámky a jeho "divení se" typu "už zase?" mě zabolelo vždy. To mě naučilo chovat se navenek O.K.
Kolikrát ani teď málem nerozeznám, jestli jsem fakt v poho, nebo se o tom jen snažím přesvědčit sebe i ostatní.
Věkem jsem určitě starší, než ty, mám už velké děti obě. Kdy začaly problémy? těžko říct. Někdy před třicítkou jsem si uvědomila, že možná piju i víc, než je nutné, plíživě se to zvyšovalo, ve 34 letech pak nastal zlom, začala jsem se léčit, rozjelo se všechno možné, ale už asi dva roky předtím jsem silně pociťovala, že není něco v pořádku.
Úzkosti, deprese. Než jsem se dostala k psychiatrovi (objednací doba dva měsíce), skončila jsem na psychiatrické pohotovosti a pak na záchytce.
Od té doby se léčím. Bude mi 40. Nevím, jestli by něco bylo jinak, kdybych se léčila včas. Asi ano.

záleží na tobě,jak se cítíš a jestli jsi tam už někdy skončila a pomohlo ti to.Já mám také kámošku na antidepresívech,ta má zase mániodeprese,bere léky strašně dlouho a přesto se stane,že tam skončí a pak je jí lépe.Ted je třeba špatná,že co bere léky,tak od příštího měsíce si je má hradit a to 2 tis.měsíčně,ona si to dovolit nemůže,tak prý ji asi doktorka napíše jiné,tak má zase strach,jestli jí budou sedět.Držím ti pěstičky,ale pokud víš,že to není tak zlé,tak bych tam asi nešla.Nevím,tomuhle nerozumím,tak ti nechci špatně radit.

megi,
budíček bývá jak kdy, třeba na PCP jsme ho měli tak, abych v 7 hodin mohli jít běhat po parku, na jiných odděleních byl většinou kolem 7.30, pak bývá ta rozcvička snídaně, pak vizita a pak terapeutický porgram - arteterapie, muzikoterapie, relaxace, asertivita, cvičení, skupiny s terapeutem, dle zvyklostí oddělení, ... . Opodledne bývají volné bycházky po areálu, někdy i mimo něj.
Lidé jsou tam opravdu různí, já za těch svých mnoho hospitalizací poznala pěkných pár pacientů, ale vesměs byli všchini fajn, dalo se snimi vyjít a s některými jsme dodnes kamarádi. Samozřejmě někdy také problémy byl, ale to bylo třeba na uzavřeném oddělení, kde byly už fakt případy, které na otevřeném snad nepotkáš. Držím ti moc palce, at narazíš na fajn lidi a at se ti tam nakonec líbí.

ja mam depresivně uzkostnou poruchu ale přechodně sem vysadila prašky a zase nasadila a celí se mě to rozkolísalo a když sem byla u DR tak sem ji tam samozřejmě brečela a ona se mě zeptala jestli tam nechcu jit a ja že to zkusim ale tet my je od utery dobře

je to tak.

a proč tam vlastně musíš jít,co máš za zdr.problémy? Já bych se toho asi také bála,nikdy nevíš,co můžeš od těch lidí čekat,záleží,jak na tom jsou a co vlastně mají za diagnozu.No asi tam musíš,jinak by tě tam doktor neposílal.Jinak přátele bych si tam nehledala,kamarádka tam byla hospitalizovaná několikrát,našla si kámošku,kterou pak i pozvala domů,ta jí tam snědla platýčko stilnoxu,no hrůza,ještě jí nutila,aby zašla k lékařce a nechala si je napsát-byla ráda,že se jí zbavila.Ale jinak říkala,že tam jí bylo mezi těmi lidmi dobře.

vubec nevim jak to tam chodí budiček stavani co budem dělat atd

jo přesně toho se bojím třeba že na pokoji bude ja nevim viš nevim jak se mam k těm lidem chovat když budou v depresi atd prostě nevím viš asi mě chapeš jak to myslím

megi,
lidí bych se tam vůbec nebála, na psychiatrii bývají vesměs fajn lidičky, zejména na otevřených odděleních jsme vždy měli skvělou partu, vzájemně jsme si pomáhali a podporovali se. Nebo ty máš starch, jakože aby na tom nebyli hůře a netáhli tě ještě víc dolů, nebo čeho se konkrétně bojíš?

Pampeliško,
to mě mrzí, že nemáš v manželovi oporu. Vety typu: "Zas ležíš, jsi líná mazej něco dělat, ... " dobře znám a vždy mě to zamrzelo, protože mi bylo opravdu špatně a tohle člověku moc podpory nedodá. Já už sama měla i tak výčitky a do toho tohle. A některé věci říkám také jen terapeutce, protože doma se mi smějí, zlehčují to, ... . A ty už máš syna v pubertě? Já myslela, že jsme stejně staré, podle toho, jak píšeš, ale tak to ti asi bude víc. A před jakou dobou že ti ty problémy začaly? Kolik ti tehdy bylo, jestli se můžu zeptat? Mně to začalo před 5ti lety, když mi bylo 22.

ja mam hlavně strach kdo tam semnou bude atd mam spiš strach s těch pacientu no ..aby mě to spiš neuškodilo když sem relativně dobra

megi,
to je fajn, že je ti lépe, ale když už máš tu PL dohodnutou, tak já bych tam šla, budeš v novém prostředí, odpočineš si, načerpáš nové síly. Jak dlouho tam můžeš minimálně být, nevím, třeba týden, jestli jen do pátku, to si nejsem jistá, to by zas nemělo moc efekt, natož, jestli ti tam mají nasazovat nové léky třeba a chtěli by tě sledovat. Ale tak zavolej tomu primářovi, který tě tam posílá a porad se s tím, zda nastoupit, nebo ne. Odvolat to také není nakonec blbé, oni tam mají určitě zájemmců dost v pořadníku, tak by poslelai někoho jiného. Držím palce, at se správně rozhodneš.

Tak holky mě už je od utery dobře žadne ranní pesima žadne palení na hrudi a to mam zitra nastoupit do PL nevim co mam dělat je mě to blbý odvolat myslíte že by mě tam třeba nechali jen do patku ??