Pocit bezmoci živí rakovinu
Na University of Pennsylvania v laboratoři dr. Martina Seligmana naočkovali krysy takovým množstvím rakovinných buněk, aby u poloviny z nich vznikl zhoubný nádor. Při tomto experimentu byly krysy rozděleny do tří skupin. V první, kontrolní skupině dostala zvířata injekci nádorových buněk, ale jinak se s nimi nemanipulovalo. Ve druhé skupině dostávaly krysy mírné elektrické šoky, kterým se mohly naučit vyhnout, když stiskly páčku ve své kleci. Zvířata ve třetí skupině také dostávala šoky, ale nebyl jim poskytnut žádný únikový mechanismus.
Výsledky, publikované v časopise Science, byly jasné: měsíc po naočkování rakoviny 63 % krys, které dostávaly šoky, ale naučily se některým z nich vyhnout tím, že zmáčkly páčku, nádor zvládlo. Krysy v této skupině přežívaly častěji než zvířata v kontrolní skupině (která nedostávala šoky), kde přežilo 50 % zvířat. Ovšem rakovinu se podařilo překonat jen 23 % zvířat, která dostávala šoky bez možnosti úniku. Bezmoc v jejich situaci - zdá se - urychlila růst nádoru.
Poučení z této studie je zásadní: není to sám stres - „elektrické šoky“, které život nevyhnutelně uštědřuje - co podporuje růst rakoviny; ale pocit zvládání situace či naopak bezmoci, co má na reakci těla na nemoc největší vliv.
Pokud pocit bezmoci a zoufalství podporuje růst rakoviny, bude ho stav klidu naopak zpomalovat? Některé výjimečné případy ukazují, že by to tak mohlo být.
V australském Melbourne Ian Gawler, mladý veterinář, který právě dokončil své vzdělání, zjistil, že jeho nohu napadl nebezpečný osteosarkom (rakovina kostí). Podstoupil amputaci, pak následoval rok běžných léčebných postupů, přesto se nepodařilo růst nádoru zastavit. Rakovina se mu rozšířila do kyčle a hrudního koše, kde vytvořila viditelné deformity. Jeho onkolog očekával, že přežije pár týdnů, možná méně než měsíc. Ian neměl co ztratit, a tak se s plnou podporou své ženy pustil do intenzivního praktikování meditace. Chtěl si ve dnech, které mu zbývají, užít klidu, který objevil díky cvičení jógy. Jeho lékař dr. Meares byl do meditace zasvěcen v Indii, kde se setkal s velkými mystiky. Velmi na něj zapůsobilo, jakého klidu se jeho mladému pacientovi podařilo dosáhnout. Domníval se, že se jedná o typickou vyrovnanost umírajících v posledních dnech života. Jenomže po několika týdnech tohoto režimu to k překvapení všech začalo vypadat, že se Ianovi daří lépe! Po několika měsících intenzivní meditace (třikrát denně hodinu!) a přísné diety Ian znovu nabyl síly. Strašlivé deformity kostí, které poznamenaly jeho hrudník, začaly mizet. A za několik měsíců byly pryč. Dr. Meares se Iana ptal, jak si vysvětluje své neobyčejné uzdravení. „Myslím, že je to tím, jak žijeme, jak prožíváme svůj život,“ odpověděl Ian a měl na mysli svou ženu a sebe. Jako by tento pacient byl v každém okamžiku života naplněn klidem, který zakoušel během svých intenzivních meditací, jak to vysvětlil dr. Meares. Dnes, o třicet let později, je Ian Gawler stále naživu. Od svého uzdravení zasvětil většinu času práci se skupinami pacientů s rakovinou, kterým pomáhá začlenit meditaci a další zdravé návyky do života.
Ukázka z knihy Jak čelit rakovině (Portál 2010)
- Odpovědět
Pošli odkaz