Panická porucha

Pro Soňu:Nejhorší je to asi poprvé, to člověk věří, že je konec. Pak je to otázka tréninku, nepodlehnout tomu, zapnout zbývající kapacitu mozku k racionálnímu myšlení a činnostem proti. Soňo, myslím, že všichni tady máme problémy a ataky, ale to, že někomu pomůžeš, je taky terapie a poznání, že to třeba i na tobě funguje je velice nadějné a povzbudivé. Když u mě ta nemoc propukla, neměla ani jméno a pro vás je tak fantastické, že to víte hned v začátku, že se tím věda zabývá, většina z vás zůstane citlivkami, ale bez záchvatů. opravdu zdraví lidé. A máš pravdu, že se člověk začne radovat a vážit si úplných samozřejmostí a je mu i jedno, jestli má nějaké kilo navíc, hlavně, když je chuť a ne ta blokáda, nespavosti, třesy, děsy. Všem:Radujte se každým svým úspěchem a neupadejte na mysli, když to zase přijde. Dá se s tím prožít velmi pěkný život, je to jen otázka pokory a úhlu pohledu. Bezvadný přístup má podle mě i Marty, "zastavit se v životě", žít přítomností a nepochybovat o budoucnosti.Je to tady jako skupinová terapie (nikdy jsem na ní nebyla), ale je to super, že o sobě víme. Mě to pravdu povzbuzuje a ukazuje nové cesty :)

S panickou atakou bojuji již 10 let. Začalo to tím, že jsem nemohla jet v metru, tramvaji. Bušení srdce. Nemožnost úniku. Léčba Prozacem, Xanaxem,na 1 rok to vyšlo, pak to začalo znovu. Teď beru Portal a Orap 3x v týdnu 1 tabletu. V krizových situacích Xanax. Snažím se s tím poprat. Ale vždy mě překvapí neřešitelný problém. Dnes jsem byla na soláriu a měla jsem strašné bušení srdce. Nemohla jsem se uklidnit, i když před tím jsem si vzala Elenium. Po skončení solária jsem si musela dát 2 panáky whisky, abych přežila. Teď už je to dobré. Člověk s tím musí bojovat. Je to dlouhá cesta, ale snad to vyjde.

Já jsem o této rubrice vůbec nevěděl, až teď posledních pár dnů. Takže jsem si celý začátek překousal způsobem "Hele seš magor a asi jediný na světě". Přitom touto nemoci trpí taková spousta lidí, že by se to dalo zařadit mezi chřipky. Možná si za to můžeme sami. Všichni se ženeme za mamonem, stresem a rychlosti takovou jakou je požadováno od okolí a ruku na srdce, kdo si dnes najde chvíly pro sebe a klidu.Je faktem že mně tato nemoc, naučila se trochu uvolnit. Přestěhoval jsem se s rodinou za Prahu(domek) griluju, pracuju na domě a né všechno musí být dnes a hned. Začal jsem tvrdě praktikovat názor, že nic se nepo...a co jde udělat dnes jde zítra také. V klidu si plánuju co udělám a kdy. Chci tím říct že ani já jsem neměl nějaký důvod "chytit" tuto nemoc. Mám rodinu dvě děti, dům, psa dá se říct pohodička. Pravdou je že mně dělali starosti existenční potíže, ale i ty se dnes dají řešit v klidu. Spíš si myslím že je to právě ten stres se kterým všechno dneska realizujeme, pracujeme 16 hodin, potom rodina, osobní starosti, myslím že to chce trošku, né moc, ale trošku zpomalit.Dle mně žijeme jenom jednou a proto si musíme svůj život vychutnat tak jak to jen jde a jak Vám to nejlépe vyhovuje.Mějte se hezky, všichni co na tyto stránky nahlížíte a hledáte tu pomoc či slovo útěchy.

Jéééžiš jak já vám děkuju za rady atd.!Ale - dneska jsem zvládla oběd! Mám totiž pořád sevřený žaludek, takže po 2 týdnech jsem do sebe dostala normální jídlo. A dokonce ve mě i vydrželo :) Je to šílené - zjišťuju, že se raduju i z takových naprosto normálních "prkotin". A to je fajn, že? Můj největší problém je, že se neustále sleduju, samozřejmě, že s menším přísunem stravy jsem zhodila nějaké to kilo (normální ženská by byla jedině ráda!), ale já se 10x denně ptám jestli vypadám zdravě apod. No prostě magor! Ale Marty, Pajko, Naďo a spol. - momentálně mám největší odhodlání bojovat! Díky!Chtěla bych se co nejdříve dostat do vaší pozice - působit silným, zkušeným dojmem a "pomáhat" těm zpanikařeným laikům-začátečníkům (JÁ)! Jééé mluvím jak kniha, že? Až mě to přišlo k smíchu!

Soňo Pajka má pravdu úplně to první a nejdůležitější je nebrat to jako nepřítele a mít z toho strach. Je to jen trochu nepříjemný společník, který jde poslat pryč, jen se naučit jak. Hledej v tom způsob který ti pomáhá(někdo jde na vzduch, jiný pracovat,někdo si lehne, mně na počátku pomohl obyčejný studený obklad na čelo a za zátylek je to velice příjemné a myslet na něco jiného, hlavně se v tom nebabrat.(ani to nemá smysl)Teď jsem četl článek o panice (čistě schodou okolnosí, já to nevyhledávám a ani nerozebírám, prostě se o to nestarám) a tam popisují tyto nemoce jako už běžnou součást života, ale hlavně tam popisuí nové léky, které se vyrábějí a budou brzo vyrábět.(Prý velice kvalitní a zaměřené přímo na tyto neduhy) Možná všichni co mají ještě větší problémy by se mohli poptat u svých doktorů na novinky.

Ano, souhlas. Z vlastní zkušenosti: Začátky jsou hrozně těžké, chce to trpělivost a ono se to fakt pomalu zlepší. Mějte se fajn!!!!!!!

Zase to nemůžu vydržet a nereagovat na vás. S Martym se ztotožňuju i v motivaci, proč sem píšu. Žiju s tím opravdu dlouho, abych mohla poradit i dát naději. Jinak by mi to připadalo nesmyslné. Všimli jste si, že je to tady snad nejnavštěvovanější chat?U Radka se mi líbí, jak testuje nové léky, taky jsem to tak dělala. Ten knedlík v krku mívám, ale jako pocit tlaku od srdce.Soňo, zkus tomu neříkat Hnus, ale třeba: "Tak co, kámoško? Přišlas na návštěvu? No, nikdo tě sice nezval, ale já tě vydržím, mě nedostaneš..." a začni s protiútokem. Něco v tom smyslu. A všimni si, jací jsme tu samí společenští, veselí, v kolektivu oblíbení lidičky. No a ten pes Tě zvládne, neboj. A jak jsem pochopila, nežiješ sama, takže, když budeš indisponována, někdo Tě už zaskočí. Raduj se z přítomnosti a nepřemýšlej katastroficky :)

Ahoj Soňo,Mně to zlobí od podzimu minulého roku.I když začátky byli asi už dřív ve slabší formě(různě špatně). Dopadlo to tak že se volala záchranka(vyšetření žaludku a ve finále do mně bodli nějaký uklidňovák). Druhý den ráno doktor a zase píchnutí a můj doktor mně rovnou poslal k psychiatrovi. Bohužel nemám zkušenosti s těma prášky co bereš, já od začátku mám seropram a na uklidnění Oxazepan. První tři týdny mně bylo všelijak, ale ubezpečuju tě že do restaurace, obchodů, řídit apod. jsme vůbec nedělal,hodně ospalý a stavy se nezlepšovali, až opravdu po těch třech týdnech - pomalu velmi pomalu. Možná nejhorší na tom začátku je že člověk vše moc rozebírá. Jesli přášky zaberou, nezaberou,jestli mu bude špatně a nebo nebude. Hoď tohle všechno za hlavu. Ber přášky jako když máš chřipku a snaž se na takové věci vůbec nemyslet, opravdu je nejlepší pracovat, číst no prostě zaměstnat mozek nějakou činností. Nevím jak víc člověk může pomoc poradit jelikož počítám že každý je trochu jiný a jinak vnímavý. Nesnaž se vše lámat přes koleno začni pomalu.Pokud má chuť jít na oběd jdi, ale pořád si říkej, že jdeš sama od sebe a vždycky můžeš odejít a nebo tam nejít. Prostě je to na tobě. Počítám že jdeš s někým a měla bys do začátku být s takovými přáteli, kteří o tvojí nemocí ví a v každém případě tě podpoří, určitě ti to dodá sebejistotu a můžeš mít obědy pravidelně a pomalu přidávat další věci. Pokaždé zjistíš že se nic nestalo a nestane. Najednou přijde moment kdy si začneš říkat, hele teď měla přijít panika, začne se ti trochu svírat žaludek, jenže uděláš jenom "hmmm" a vše přejde. Pokud bereš prášky již delší dobu a je ti opravdu více hůř, poraď?se s doktorem, třeba najdete lepší. Pokud cítíš že je ti o stupínek líp věř že jsi na dobré cestě a počítej s tím že to jde opravdu ale opravdu pomalu(bohužel). Je to všechno ve vůli a podpoře okolí. Zatím se mějte všichni fajnahoj Marty

Pro Radka:dík za informaci o Buspironu, přesně tak na mě působil. Přestala jsem ho brát. Sice píšou u něho, že zabere po několika dnech až týdnech - ale kdo to má vydržet, že? :)

Marty,díky za uklidnění a opět povzbuzení. Snažím se snažím. Fakt je ten, že móóóžná pozoruji zlepšeníčko. Spím klidněji, a stále častěji se mě podaří ten HNUS od sebe "odehnat". Je to zvláštní - třeba dneska ráno jsem se TĚŠILA do práce, protože se mi vrátila kolegyně po 3 týdnech dovolené. A i z toho TĚŠENÍ mi začlo být zle. Nebyl to sice takový ten úplný HNUS, při kterém mě bolí všechno a myslím, že umřu, ale bylo TO akorát v žaludku. No prostě už tomu nerozumím. Ale jak říkám - určitě je to o něco lepší. Spíše mě UŽ unavuje to SNAŽENÍ :)Po jak dlouhé době ty si měl pocit, že se to lepší? Vlastně - jak dlouho bojuješ s panikařením? Chystám se po dlouhé době na oběd. Poslední 14 dní se nemůžu na jídlo ani podívat..., tak uvidím jestli do sebe něco dostanu. Ahóóóóój

Ahoj všichni.Pro Pajku:Ten pocit v krku je zcela určitě psychckého původu,protože to na chvíli ustupuje po Lexaurinu nebo Neurolu.Jinak jsem nechtěl,aby to vypadalo,že se lituju,chtěl jsem jenom radu.Teď celkem zvládám,když to na mě přichází,říkám si,že se nic neděje,že mi nehrozí vůbec žádné nebezečí a pořád si to říkám dokola.Je mi sice i dále dost mizerně,ale už se to více nezhorší a já to beru jako velmi pozitivní.Pro Soňu:Zkušenost s Buspironem EGIS mám,já osobně jsem ho nemohl brát,protože po jeho požití jsem měl takovou úzkost,že jsem nebyl schopen vylézt s postele a tak poznal,že tohle není lék zrovna pro mne.Samozřejmě je možné,že někdo má jinou zkušenost a lék mu vyhovuje.Já osobně testoval nové léky většinou v pátek večer,abych měl dost času přes víkend si na ně zvyknout nebo se s toho kdyžtak nějak oklepat a v pondělí zase pokud možno zvesela do práce.Tak se mějte všichni co nejlíp a bojujte jak se dá.Pa Radek.

Ahoj Soňo,Jasně že to není jednoduchý. Panebože když si vzpomenu na začátek. Jsou to pocity že nepřežiješ minuty, vše je špatné, já se nemohl ani koukat v televizi na horory(brečel jsem). To ani nevíš jaké mám stále problémy (podnikám) ale dík rodině jsem byl schopen se dostat z nejhoršího. A jak vidíš i z mailů všichni tu jsou(včetně mně) nikdo na to ještě neumřel a počítám že na paniku ani neumře. Někde jsem tu četl že to chce vyjít tomu trochu vstříc a já můžu jen doporučit. V hlavě si řikám "tak už se zase děsím ,fajn a co mi uděláš nic jako vždy, tak si trhni nohou" a jdu dělat co jsem chtěl. Věř mi, že v tu ránu kdy na to zapomeneš myslet to přejde. A je potřeba to takle překonat, protože ti to dodá další sebedůvěru. A jestli se ti zdá že to mám za sebou to nevěř. Přijde to tak rychle a nečekaně, jako včera, ale pravdou je že jsem schopen to ze sebe do 10 minut dostat. Naučil jsem se prostě začít něco dělat. I kdybys měla začít malovat byt. A zase proč se strachuješ o to že psíka nezvládneš, je ti (?? - necituji) a určitě jsi se o sebe a okolí dokázala postarat do teď. Naopak určitě ti pesan pomůže. Je to složitá nemoc a nejdůležitějším lékem je právě tvá mysl a už jen to že tím trpí tolik lidí to musíš začít považovat za běžnou součást dnešního života (dřív měli horší nemoce, tak ani nevím co je lepší), ale každopádně na tohle se neumírá ani nepadají nohy. Prý každá nemoc je 50% jen duševní, tahle 100%. Bohužel je to jen na tobě aby jsi se stím vypořádala(a na tvých blízcích aby tě podpořily). Já tu píšu jen proto abys viděla že to není tak zlé a nechci aby ostatní lidé procházeli tím čím já a nebo aby tím neprocházeli tak dlouho, když to jde ze sebe dostat nebo aspoň zahnat do kouta. Ach jo, zase jsem se rozkecal a mám ještě na netu hodně práce. Zatím přeju všem aby se na tím netrápily a užívali co to jen půjde.Ahojky

Ahoj Marty a Pajko,na pejska se těším (když jsem relativně v pohodě), ale když mě začne být "panicky" tak mám zas obavu, jestli tu "potvůrku" zvládnu, a tak to jde pořád dokola. Vím, že musím být trpělivá. Popravdě - mám pocit, že je to o něco lepší. Uvidím přes víkend - ten je vždycky na mašli. Když jsem si tak pročítala mejly tak jedny (takoví ti zkušení "panikáři, kteří ví JAK NA TO a jsou strašně silní - závidím!) mě uklidňují tím, že mám naději, že se z toho člověk dokáže vyzdravět. No a pak ta druhá půlka, (do které se asi bohužel řadím já), mi připadá ještě více paničtější než ta porucha vlastně je (nechci to vůbec zlehčovat!). A u těch mám pocit, že nepomáhají tablety, různé terapie apod. Teď jsem to asi dost pomotala, ale možná to je k pochopení.Ale musím přiznat, že mě vaše odpovědi uklidňují, rozveselují a pomáhají. Jsem takový panikář-začátečník, protože jsem ve fázi hledání - co mě TO vlastně "spouští". Zatím netuším. Žádné trauma apod. jsem neprožila, pravda - jsem celý život (31) hypochondřík - příklad, mám chřipku a už začnu uvažovat, že je to třeba leukémie... ale že by mě zrovna toto takhle rozhodilo? Jo, jinak jsem na 1. pohled sebevědomá, veselá, společenská, občas i prý humorná - no prostě žádná šedá myška. A teď mám pocit, že se to všechno obrací úplně naopak. No nic, zase jsem ze sebe vysypala tu moji "černotu" ... a že by mi bylo lépe? Trochu jo. Lituju ale vás, že to čtete :))))ahoj ahoj ahoj a zase se někdo ozvěte!

Soňo, ten pes je dobrý nápad. Je to terapie po všech stránkách.Sergej, četls knihu "Miluj svůj život"? Tam to taky je ...Ivčo,můžeš 2 lexauriny 3 mg (ale asi Tě utlumí a budeš ospalá), neurol je chemicky na panickou poruchu lepší a žádný z nich nezabere okamžitě, tak za 10-30 minut, což trvá často i ataka. Každopádně si přečti příbalový leták, tam je to napsáno anebo nejlépe se poraď s odborníkem, nevím, co všechno ještě užíváš (všimla jsem si, že máš i jiné zdrav.problémky) Tak se měj :)

Já neberu denně nic, říkám si, musíš to vydržet, ale někdy to je moc zlé a musím si vzít Lexaurin nebo Neurol. Můžou se vzít třeba 2 Lexauriny, když cítím, že nic nezabírá ? Myslím tím 2x 3mg.

Pro Soňu!Vidíš to je ten příklad. Jedeš v sobotu pro pejska. Hm, já mám dogu.Pokud tě to začne trápit, začni přemýšlet nad tím co musíš všechno udělat pro pejska. Co koupit, co předělat, jaké starosti ti přibudou.Musíš zaměstnávat mozek něčím jiným nežli svojí bolístkou.Sice neberu prášky co ty(já mám seropram),ale všeobecně je a mně bylo také chvíly po začátku špatně. Nespal jsem, Pak jsem chtěl spát pořád, ale přejde to. Hlavně to chce myslet do budoucna nekoukat pořád do sebe. A pesan je velice dobrá věc. Doufám že to bude nějaký "rošták" a ty nebudeš mít vůbec čas přemýšlet na svojí neduhou :-))přeji ti mnoho hezkých dnů a ahoj.

Mila Pajko,my jsme blokovani leta svym prostredim, rodinou, vzdelanim, zvyky,atd. a to vsechno nam urcovalo a narizovalo, jak mame zit, myslet, chovat se a pusobit na sve okoli. Vsichni ty okolnosti do nas vkladali jakysi program, byli jsme naprogramovani na zivot. Byl to zarodek bloku.Vymykanim se z tohto naprogramovani, z tohto nalinkovaneho mysleni, ktere nam jini lide vnutili a tim nam umoznili takhle myslet /"to delej, to je spravne, to nedelej, to neni spravne"/ se postupne v mysli zacali tvorit bloky a usazovat ruzne myslenkove haraburdi, pres ktere my nemuzeme videt skutecnost takovou, jaka opravdu je. A prave nekde na urovni podvedomi, ktere ma v sobe transcendentalni prvek a naseho subjektivniho vedomi rizeneho smyslami a z toho vyplyvajiciho myslenkoveho procesu nastal nekde skrat, podvedomi vidi skutecnost jinak, subjektivni vedomi je plne haraburdi a bloku, taky vnima skutecnost jinak. Pres iluze. Nastava urcity zapas, nase vedomi, nazvime ho ego, nechce pripustit videni skutecnosti, drzi nas jakoby ve vezeni, clovek v podvedomi vi, ze je to lez, klam, no stejne nevidime skutecnost, mame pred sebou tu obrovsku horu egoismu. Zacina to mit pro nas telesne a fyziologicke dusledky.Zacnou se vylucovat latky, ktere v tele zpusobujou neprijemnosti. Telo s necim bojuje. Zacneme se lecit tabletami a psychoterapii, ve skutecnosti je to jenom zebrani vezne o svobodu, ne svoboda samotna. Leta jsme si hromadily haraburdi, leta trva cesta ke svobode. Cesta nespociva v medicinske terapii, ani v psychologickych experimentech, cesta ke svobode vede transcendentalni urovni na zaklade podvedomi. Dnes Ti zelam klidny den, dobry spanek a vzdy pritomne stesti v dusi.Sergej.

Milá Pajko,díky za odpověď, vím, že máš ve všem obrovskou pravdu - ale - to je tak neskutečně těžké! Asi teď vypadám směšně, protože když čtu ty vaše mejlíky tak mám pocit, že jste skoro všichni dávno za vodou a máte klid. Ale pro mě to je něco naprosto nového a jak říkám - kdo nezažil, nepochopí. Jsem asi i hysterická, protože jsem v mém životě byla zvyklá nato, že kdykoliv jsem byla nemocná (ať to byla banální chřipka, nebo angína apod.), dostala jsem léky a v podstatě za krátkou dobu se mi ulevilo. Ovšem teď jsem v šoku, protože při léčbě mě je 3x hůře než když jsem Citalec začla brát. Opravdu je to normální? (jako na potvoru má psychiatrička má dovolenou, tak to nemám s kým probrat..) Přitom vím, že to údajně tak u některých jedinců funguje. Vidíš, všechno vím, vše mi je jasné. Ale panických myšlenek nejsem schopna se zbavit. Jsem v práci - zkouším "hnusy" rozdýchávat (až se mě hlava točí :)), ale je to kruté. A přitom - to je na tom to nejhorší - nemám důvod, nic mě netrápí, nemám se čeho bát! Tak a teď jsem se vykecala a je mi líp. Doufám, že to vydrží aspoň hodinu (vidíš - pesimistický přístup). Psala jsi, že mám dělat to, co mám ráda apod. Možná si pomůžu (určitě!), v sobotu si jedeme pro štěňátko Toníka, takže snad nebudu mít na HNUSY (které se tak snažím milovat :)) čas! Zatím ahoj a všichni kdo to budete číst napište něco hezkého - je to výborná terapie! Ahojky!

Sergej,v mnohem s tebou naprosto souhlasim. Jeste by bylo dobre vedet, jak se co nejrychleji dostat ke svym blokum a zacit ty problemy resit. Myslim, ze jednou z metod je ONE BRAIN. Bohuzel mam statnice z biologie, chemie a psychologie a tim je ovlivnen i muj pohled na lidskou fyziologii (taky jsem precetla nejakou odbornou literaturu na tohle tema) proto si nemyslim, ze je to tak snadne. Jsou chemicke latky, jejichz nedostatek nebo prebytek vyvola i tento zachvat. Zkusenosti, socialni vlivy, dedicnost take hraji svou roli. Kdyby tve reseni bylo absolutne platne, bylo by to na Nobelovku. Sam priznavas problemy. Dulezita je taky ta krehka hranice mezi dusevnim zdravim a nemoci. Strach proziva v zivote kazdy clovek, ve kterem bodu je uz patologicky? Jak muze clovek tvrdit, ze zvirata tohle nezazivaji? Co o nich vime? Nas pes se obcas klepe strachem? Je v norme anebo uz v panice? Prvni zachvat jsem mela jako 13-ti lete dite v idylicke rodine(zena ve mně jeste nebyla zdaleka probuzena), jsou popsany take pripady u mladsich deti. Tak ti nevim, bylo by fajn, kdybys mel pravdu, ale obavam se, ze tak jednoznacne to neni. Kazdopadne dusevni trenink moc pomaha a resi. Preji vsem krasny harmonicky den :-)

Pajko, dík za povzbuzení, toho není nikdy dost. Bohužel Xanax TM SR (mělo by to být přesné označení léku) není plně hrazen jednou z našich větších všeob.pojišťoven, u které jsem pojištěna, takže doplatek činil 89,-Kč.Zdravím