Panická porucha

Nedá mi to a musím reagovat na léčbu léky.Ty jsem bral dá se říct na samém začátku léčby (Citalec)spíše mi bylo ještě hůře tak jsem dostal než zabere další lék Xanax ten jsem vzal pouze dvakrát protože na mě měl přesně opačný účinek panika rostla. Po třech měsících Citalecu jsem léčbu farmakamaukončil a místo toho zahájil psychoterapii. Cítím se lépe než na začátku a když na mě přijde panika jako z kraje tak si sice vzpomenu na Xanax a pod. léky, avšak vím, že tento stav jsem již předtím zvládl bez léků, a tak se s tím peru i dál.Psychoterapie je pro mne jako konzultační schůzka a pomoc zároven.zatím Libor

Marty, ty mi mluvíš z duše a dle mě se vyjadřuješ nejodborněji k panické poruše. FAKTA:1.Je to nemoc duše a mozku.2.Vědci nezjistili, proč vzniká.3.Znají ale její fyziologický průběh. Chemii mozku lze změřit a ona u této poruchy vykazuje chemickou nerovnováhu zcela konkrétních chem.látek, které když v léku podáte, tak NEOBLBUJE, ale LÉČÍ.(Kdo vyčítá diabetikovi jeho inzulin?)4.Autogenní trénink (představte si pod tím, co kdo chcete) je ku prospěchu věci.5.Je zaznamenána spousta zcela vyléčených pacientů, je-li možno u tak mladé nemoci vyslovit takový výrok.6.Ti, kteří se nevyléčí, mohou díky lékům žít velice hodnotný život!!! :)7.Já jsem ten případ a nebrečím nad sebou. Rvu se s tím :)))

Milá dalilo,První věc. Prášky v této nemoci nepotlačují nemoc, ale doplňují hladinu serotinu, které je při těchto stavech nedostatek. Nejsou to přášky na chřipku, ale mají usnadnit a pomoc k odstranění problému a ještě nikdo netvrdil že zrovna tyto prášky odstraní problém. Ale zajisté mohou v počáteční fázi pomoc možná i od sebevraždy.(všichni víme jaký je to stav). Také proto správná doktor(ka) po čase ubírá léky a nechává aby se tělo s tím a hlavně "duše" vypořádali už sami. Léky tedy jednoznačně ano i když opatrně.Bod. 2 Příčinu této nemoci nezjistily ani odborníci na slovo vzatý. Takže těžko i mohou existovat léky. Každý má příčinu v něčem jiném a dle toho by se měl chovat a přispůsobovat svůj život.Bod 3. Práce a ani koníček není potlačením na později i u tebe to mohlo možná (já nestanovuji diagnózu)vyvolat pouhé vrácení do míst, kde to po počalo. Ale obojí(práce i koníček) slouží jako ideální přídavek(spolu s léky) k odstranění problému. Né nadarmo se říká že práce je kořením života. Já jsem v současné době prakticky v pohodě a naopak tato nemoc mně naučila nejen pracovat, ale také spát min. 8 hodin denně, ale také si sednout na zahradu s přáteli nebo s rodinou a strávit tak příjemné odpoledne.Bez Paniky,záchvátů a naopak ke spokojenosti.Opravdu toto není nemoc jako alkoholismus, kde s tím praštíte ze dne na den, jelikož jste odhalili příčinu pití. Mozek je velice složitý "přístroj" a chce to spoustu času.Komu s Vás se nerozbušilo srdce, nezpotili se, když jste měly poprvé nastoupit do nového zaměstnání nebo promluvit před spoustou lidí a apod?Mám pocit že tato nemoc se projevuje podobně, jakoby ta nervozita propukla do větších rozměrů a do detailů. Jak ale na to?No upřímně nevím. Asi opravdu každý trochu jinak. Jeden může jíst hrách a jiný zase ne. Vsadím se že za nějakou dobu přijdou s tím, že paniky je několik set druhů a budou na to speciální tabulky, aby si každý našel tu svou.Žijte tak, aby jste se cítily fajn.

Ahoj všichni! Je fajn si číst vaše příspěvky, jde vidět, že se opravdu zajímáte i o druhé, i když je hodně těžké se vypořádat hlavně sám se sebou. Ze zkušenosti ale vím, že je mnohem lehčí dát někomu dobrou radu, ovšem aplikovat ji na sobě už není tak jednoduché. Jsem fakt docela proti užívaní léku na tuto nemoc duše, protože je to spíše potlačování projevů než-li příčiny. Celkem vzato souhlasím se Sergejem, nejdůležitější je začít se mít rád a okolí taky. Je fajn, když začnete něco dělat, ať už je to koníček nebo práce...cokoliv. Ale opět, ze zkušenosti vím, že je to pouze potlačení nemoci na později. Poslední tři roky jsem cestovala po světě, na tréninkové škole, dobrovolník v Africe...perfektní zkušenosti a nevyměnila bych je za nic na světě. Odjela jsem pryč, protože jsem tady neviděla budoucnost a také si rozšířit obzory. Po celou dobu jsem byla docela v pohodě, hlavně na škole, protože jsem neměla čas snad na nic kromě práce, která mě stoprocentně bavila. A tak se stalo, že jsem přesvědčila samu sebe, že záchvaty jsou pryč. Ovšem, jakmile nastalo období ne tak hektické jako předešlé, záchvaty se dostavily samozřejmě znovu a řekla bych, že dokonce v těžší formě. Chtěla jsem pouze naznačit, že je krásné mít pocit, že nemoc zvládáme, ale pozor, abychom ji neopomíjeli. Přeji hodně štěstí

Ahoj Ivo,jak se tak brozdám po netu a hledám info jak pomoci své depresívní mamce, narazím na tohle fórum. Sama nevím,jak bych její trauma pojmenovala,jsou tu prostě deprese založené na nefunkčnosti lidských vztahů v práci.Jsi z Brna a my také. Jestli budeš moci,ozvi se na můj e-mail ondracko"centrum.cz

Marty, Pajko, Jano, Libore a všichni moji panikáři,takže k pejskovi - je to drsnosrstý trpasličí jezevčík Toník. Je výborný, celá rodina jsme z něho mimo. Máme ho od soboty. A jak jsem psala přes víkend - i z té radosti mě bylo dost šoufl. TeĎ jsem s ním na "mateřské" a fakt je ten, že nemám tolik času se zaobírat pořád PANIKOU. Ale změna - od včerejška mám zvednutou dávku Citalecu na 2x denně. A k tomu Dogmatil - ten je údajně na to odporné nechutenství. Po tom CItalecu mám sice celý den pocit napětí a jsem jak pytlem praštěná (celé dopoledne jsem s Tondou prospala) ale snad se to srovná. Má psychiatrička mě uklidnila - 100% se z toho člověk dostane, jenom musí mít trpělivost. Hned mi bylo lépe. Uklidňování mě strašně pomáhá (doktoři mě "milují" :)). Po 2 týdnech braní Citalecu mě vymizely takové ty neustálé bolesti svalů, hlavně ruce a nohy, bolení hlavy na jednom místě atd. Aspoň něco pozitivního :)Vyděsila mě včera akorát jedna věc. Když jsem ráno přišla do čekárny už tam bylo asi 15 lidí (na té psychiatrii je neskutečný frmol), zapsala jsem se, sedla jsem si a čekala a začlo mě být blbě, teď nevím jestli z lidí nebo z toho sezení. No prostě jela jsem domů, tam jsem se vybrečela a za dvě hoďky jsem tam jela znovu. To už jsem byla relativně v poho. No chápete to? Odpoledne jsem zas byla spokojený "zdravý" člověk.Táák - teď jsem se vykecala - jak se vám četlo? :) A hlavně... žádnou paniku!

Sergejův návod je dobrý a na "vnímavé jedince" asi i 100% účinný. Když to tady pročítám, myslím, že dost lidí by si mohlo otevřít úspěšnou psychologickou, příp.psychoterapeutickou poradnu, což ale neznamená, jak správně říká Libor, že si dokáže poradit sám se sebou. Souhlasím s oběma. Naučila jsem pár dětí stylově skákat šipku do vody, ale sama jsem ji v životě neskočila a dobrovolně ani neskočím.Libore, mě to otravuje 35 let v různých podobách a klidových fazových (převažovaly!!!). Pojmenovat ji umím teprve 3-4 roky. V jiné podobě, skrytou za srdeční potíže, ji měla i moje maminka. Teď s napětím čekám, jestli náhodou některé z mých tří dětí... Preventivně je nenápadně sleduju, psychicky otužuju a informuju. A opravdu věřím tomu, že je to určitě nepotká anebo s tím v zárodku zatočíme. Je to lepší než tabuizování. Myslím, že se jedná spíše o poruchu než nemoc a opravdu se s tím dá prožít moc hezký život se vším všudy. A ta drobná omezení, co to je proti jiným chorobám?

Sergeji,rád bych ti poděkoval za tvá moudrá slova ašak na mě to jaksi neplatí ač teoreticky si dokážu všechno vysvětlit, pokaždé,když na mě ty stavy padnou - teorie nepomáhá,všechno jde stranou a jsem uplně out. Ikdyž si pořád říkám nepodlehat, nepomáhá to. Nejvíce mi vadí ježdění dopravními prostředky to je katastrofa. Někdy to ustanu,hlavně když zaměstnám mozek jiným směrem,ale většinou se stane (což je skoro pořád),že mě ten stav vyvede tak z míry,že je mi zle i 2 dny v jednom kuse.Připadám si jako opilej,těžko se mi dýchá a pocituju celkovou slabost.Obdivuju některé jak to dokážete takhle zvládnout já s tím bojuji 1 rok,je to sice lepší než na začátku, za což jsem vděčný, ale celkově mě děsí představa,že to někteří mají třeba 5 a více let. Jak to tak čtu po sobě zpátky tak místo optimismu sem dávám pesimismus za což se omlouvám.mějte se a přeju všem více radostiLibor

Drazi pratele, ve vetsine pripadu panicke poruchy hra dulezitou roli psychika. Jakysi impuls v dusi, nejaky podnet zvenku nebo zevnitr vyvola prehnanou aktivitu sympatikoveho nervoveho systemu, s komplexnimi a neprijemnymi pruvodnimi znaky, ktere ale neohrozujou zivot. Podnet je na mentalni urovni, tady se chybne spracuvava vnimana skutecnost pres smysly cloveka a to ve vedomi, v uvedomovani si skutecnosti. Leky jenom utlumujou sympaticke nervstvi, no chybne vnimana a spracovavana skutecnost pretrvava. S hlubokejsim bytim, s podvedomim porucha nema nic spolecneho. Vsechno se deje na urovni subjektivniho, a teda omylu podlehajiciho vedomi. Podvedomi je klidne, pokojne. Proto tam hledejme reseni, aby sme dostali vnitrni klid z podvedomi do vedomi. Na zaver vam napisu nekolik rad na zvladnuti zachvatu. Zkuste strach akceptovat a nasilu ho nepotlacejte. Reknete si"at...,mne to neublizi". Dychejte nosem klidne, pomaly a zhlboka. Zamerte sve mysleni na neco konkretni a pozitivni. Naucte se uvolnit svaly a relaxovat. V duchu si reknete"me telo mi lze, no ja to prekonam, cas pracuje pro mne". Nenahlite se a neutikejte, zustante v klidu, nebo se jenom pomalu prochazejte. Cim driv utecete ze zdanlive ohrozujici situace do bezpeci, tim hur se tam vratite pozdeji. Velice jeste pomahaji ruzne aerobne telesne cviceni/beh, plavani.../Taky si doprejte dostatek spanku. Neordinujte si leky sami, ani jine prostredky. Az raz pochopite sami na sobe, jaky podvod na vas pripravujou kazdym okamzikem vase smysly, leky navzdy s usmevem zahodite. Hezke leto, mnoho slunicka, vody a zdravi vam preje Sergej.

Ahojky,jsem ráda ,že jsem našla tuto rubriku.2 měsíce užívám Seropram a rivotril.Jak píše Soňa o Citalecu,tak si myslím,že to je stejný jenže jiný výrobce.Já zatím zlepšení moc nepozoruji.Co to tobě dělalo,že píšeš ,že ti je při léčbě hůř.Jinak ten pejsek je bezva nápad.Taky jsem si pořídila boloňáčka(Katynku).Co ty máš za rasu? Mějte se podle svých představ a pište.Kdo má zkušenosti se Seropramem nebo Rivotrilem tak dejte vědět.Za jakou dobu to má začít účinkovat.

Diana,ale plány si buduješ sama. Já si nevyberu jízdu na koni, když ví že to neumím a koní se bojím(uvádím jako příklad). Takže když si vybereš ze života to co máš ráda a co se chceš naučit, není problém že to nezvládněš jen je to otázka času, za který to zvládneš. Těžko vyučený v pomocný škole může jít na konkurs ředitele telecomu, ale je určitě se svým životem spokojený. Má své ambice a také své hranice a pokud něco nezvládneš prostě tam tvoje hranice končí. Každý je dobrý v něčem jiném a nemusí umět všechno a dokazovat to ostatním nebo dokonce se bát že on to nedokáže. Pokud něco nevím nebo neumím, tak to řeknu rovnou a bez obalu a ostatní ať si myslí co chtějí, hlavně že jdu svojí cestou a pokud to druhým vadí jejich problém. Chci tim říct, proč si děláš hlavu s tím zda něco zvládněš nebo ne pokud budeš chtít tak určitě to zvládneš(to je jen otázka vůle se něco naučit) a pokud to je jen kvůli těm druhým, tak se na to víš co? Nestojí ti to za to. žij a nechej žít.Krásný příklad je tento článek ,teď si můžu dělat hlavu zda to píšu dobře a jestli nebude mít proti tomu někdo něco á blbllb; hmmm, a co? tak bude, zeměkoule se bude točit dál a já si půjdu ven na zahradu grilovat(asi tolik mně to ublížilo). Znal jsem kamaráda (v mládí mladém), který se bál jít si koupit točenou zmrzlinu, aby se neztrapnil nebo aby se nezakoktal. No a. Pokud budeš své trapasi a nešikovnost (a kdo není nešikovný) brát z humorem, ještě tě budou lidi rádi vyhledávat, jako prima člověka, který je zábavný a nestrácí smysl pro humor.Mějte se prima.

Já nevím, ale u mě je to spíš strach ze života než strach ze smrti. Jsou to obavy, že neobstojím, že něco nezvládnu, že mi nevyjdou mé plány. Prostě mám pocit, že nezvládám současné hektické životní tempo a neumím v něm fungovat. Řekla bych, že takoví Křováci jsou určitě šťasnější než my a že úzkostmi netrpí...

Takže:Holky, hormonální antikoncepci hoďte do kanálu, protože ta psychicky rozhodí i zdravé lidi, je 100% dokázáno, že způsobuje rakovinu prsu a negativně působí na cévy.Soňo, gratulace ke štěněti, co je to za rasa a pohlaví? Včera byl den blbec, něco asi bylo ve vzduchu, protože i mně bylo už v noci a celý den špatně a dokonce jsem měla po dlouhé době záchvatek se vším všudy. Večer, když jsem zase plavala svých 30x50 m v bazénu, myslela jsem přesně na to, o čem mluví Marty: Strach ze smrti to je. Kdo se s ní smíří, je v podstatě zdráv a nemá se čeho bát. Abnormální pud sebezáchovy nám způsobuje naše obtíže. Myslím, že hluboce věřící lidé nemají tyto problémy, určitě ne v takové míře. Je to přesně ono. Potíže by asi nějaké byly, ale ne s takovým subjektivním průběhem. Panika bez paniky. Klid, smíření.

Čauky lidičky,tak docela souhlasím znázorem Martyho.Ale je fakt těžký se s tím smířit.Je fakt,že smrt patří k životu ale....Já mám teď nemocnou babičku,ale jen myšlenka,že tu jednou nebude je pro mě nepředstavitelná.Možná ta panika co nás tak děsí je ten pocit nepřijmutí smrti.Člověk musí mít velkou sílu brát život se vším ať dobrým či zlým.Soňo,co jste si pořídili za rasu?My máme boloňáčka(Katynku).Pěkná čertice.Jinak k těm práškům.Taky se mi zlepšilo spaní,ale (TO) mě hlavně ráno otravuje život a musím se hodně přemlouvat k jídlu.Jinak s motáním hlavy u těchto prášků nemáte problémy?Hezkou dobrou noc Jana

Soňo, tak ty už máš štěně. A co to je?Myslím že zdrojem našich útrap je strach ze smrti. Pokud se člověk smíří s tím že jednou(za dlouho) umře nemusí mít strach z nějaké paniky. Opravdu budete umírat až někdy kolem 100 let, teď je to jenom Váš pocit a nedokážete se s ním vyrovnat, že by to mohlo přijít. říci si"ano umřu jednou určitě a proč se mám teda teď strachovat ze svého těla?". Musíte si přiznat i v té nejhořší psychické chvilce, že ano můžete jednou umřít, tak proč si to teď budete znepříjemňovat. Vlastně pokud se smíříte s možností smrti, uklidníte se a ani panika nemá šanci. Pokud panika nemá šanci, začnete konečně žít tak, aby jste jednou za x-desítek let opravdu (možná věda jde velmi dopředu)umřeli. U mně to byl každopádně tento strach, který jsem si nedokázal přiznat. Takže pokud to na mně přijde, smířím se s tím a najednou je pryč. A čím rychleji ji dostanete z těla tím méně častěji se bude vracet. Mluvím tu jen se svého pohledu, takže nemusíte se mnou vůbec souhlasit. Ale ať chceme nebo ne, smrt je součástí života a je nutné s ní počítat.

Marty, Pajko a spol.od včerejška máme doma štěně! Celý den byl OK a večer ze samé radosti jsem chytla moje milované TO! Nemohla jsem dýchat apod., z radosti! Je to k zbláznění. Momentálně jsem na návštěvě u rodiny na zahradě, ze sluníčka na mě zase přišlo TO! Tak jsem se pěkně vybrečela manželovi na rameno, vzala Lexaurin a je mi fajn. Je to zvláštní - v ten momemnt kdy mi je pěkně zle, tak mám pocit, že umřu, že musí zavolat záchranku apod., ael jakmile se mi uleví tak mám z toho docela pocit, že to zas až taková hrůza nebyla. :)Po 2týdenním braní Citalecu se mě vylepšil spánek a jsem taková vyrovnanější - ale do 100 % to má ještě hooodně daleko. Ataky chodí pořád, sice v menší míře a četnosti, ale pořád. S úzkostí se budím každé ráno. Tak a teď něco pozitivního - za měsíc to bude určitě lepší, že jo?Přeju vám hezky zbytek víkendu moji milí panikáři!Soňa

Chtěla bych pozdravit všechny panikáře,protože i já k vám patřím a dneska,i když je krásně slunečno,se cítím pod psa.Vůbec si to neumím sama sobě vysvětlit,že moji rodiče jsou tzv.normální ,moje sestra také a zrovna já musím být "chabrus na nervy".Protože podle mého názoru panika jako taková není nemoc,ale příznak neurózy,a tak by se mělo k tomu přistupovat.A neuróza se léčí jednak změnou prostředí,a hlavně klidem,blahodárný vliv má příroda .Rozumem si to člověk sice vysvětlí,ale jen tak se toho nezbaví.A ti" mozkovrti",to je ztráta času,víc pomůže dobrá kámoška,nebo cokoli,co člověka baví.

Seropram je dobrý už po deseti dnech jsem přestal s tabletkama na uklidnění a po dvaceti dnech výraznš ubylo nervozity.Jen nevim jestli podstatnou část neovlivnil autogenni trenink a motlitby.Protože jak se říká stokrat opakované nic se stalo skutkem.Moc vás zdravím a přeji mnoho štěsti v "léčbě" Jedu v tom už podruhé a není to už tak zlé.PS:a Nevysazujte leky když si myslíte že vam je lépe. Johan

Ahoj Olino,Já beru seropram asi už 1/2 roku a z počátku byla akorát ospalost, unavenej a trochu mátožnej, možná budeš mít příznaky co jsou na letáku, což mně doktora tvrdila že není nic nenormálního. A ze začátku by jsi měla brát po malých dávkách(měl by ti to říct doktor(a)), aby si tělo zvyklo. Já bral 1 tabletu denně 7 - 14 dnů a pak dvě. Jinak zvlášt špatně jsem se necítil, kromě té nemoci.Ahojky

Nazdárek,Chtěla bych se zeptat na Vaše zkušenosti s lékem Seropram.Budu ráda za Vaše rady.Moc dík.