Panická porucha

Pajko, konečně mě to došlo. Na čas mě vůbec nenapadlo se podívat, promiň. Tak to opravdu většinou spinkám ve tři ráno. Mám depku, chce se mě brečet. Můj přítel se kterým nechci být mě pořád volá a nosí kytky a vyhrožuje, že jestli se nevrátím, tak se zblázní. Ať mě nechá být, ale nechci ho ranit, je mi ho líto. Pomoc.

Ivčo, podívej se v kolik Klára píše příspěvky. V tu dobu Ty si hajáš ako bábetko (pokud nejsi na diskotéce) a já občas taky nespím ako tá bosorka.Pro Petra: Mně Anxiron zabral pořádně tak asi za 2-3 měsíce. Já bych si ten den pojistila Neurolem, aspoň malou dávkou. Mně účinkuje a nejsem po něm utlumená, ale uklidněná. Chtělo by to zkusit 0,25 mg, co to s Tebou udělá. Každopádně je to chemicky aplrazolam, což je látka proti panice (=Neurol a Xanax ma našem trhu). Já, když jsem na tom byla nejhůř jsem brala i 5 mg za den, teď jsem na polovině kromě dnů, kdy je hůř. Všem krásný víkend :-)

Já mám právě potřebu spánku skoro pořád. Nespavostí teda vůbec netrpím, mohla bych spát i 12 hod. denně. Někdy se mě podaří i všechno zaspat. Tak co o víkendu ? Pajko, proč se ptáš Kláry na nespavost a na noční ? Jako, že to potom při panice nezvládne, tak z toho vyplývá, že chodí na noční ? Já i když jsem hodně vyspalá, tak mě to přepadne.

Ahoj Všem!Díky za podporu všem co mi přejí úspešné dokončení Vysoké školy a kdo mi věří,že na paniku u státnic nedojde.Díky Pajce a Ivči a všem kdo se vyjádřil k mému (našemu) problému.Přiznám se že teď beru Anxiron,a doufám že za 14 dní mi zabere a díky něku k té panice nedojde.Jinak nevim.Čeká mě nejtěžší období.Sand to vyjde.Všem přeju štěstí a ať se z toho ataku dostaneme.Ahojjj

Kláro, promiň, trpíš nespavostí anebo chodíš na noční? Jestli to první, tak je mi Tě líto a jestli to druhé, tak Tě obdivuji, já už bych to dnes asi těžko zvládala. A jsem zvyklá dělat někdy i 12-14 hodin denně! Když už jsem u toho: Jak jste na tom se spánkem? Já mívám problémy s nespavostí a má na to vliv taky Měsíc a hormony. A co ostatní?

To je ono co rikal Ivca, ted jsem silna a vsechno zvladam v pohode, ale co pak?To je velky problem pak i ty sebemensi problemy se zdaji jako neprekonatelny..

Teď si říkám, jasně já ataku zvládnu, když na mě přijde a zkusím ji sledovat z dálky jak říká Sergej, ale umíte si v tý chvíli poručit ? Samozřejmě, že se budu snažit, ale teď jsem silná a při atace ? Prožívám to co teď Naďa už umí zvládnout a to, že mě všichni v práci většinou tak s..., ale vnitřně, říct to nikomu samozřejmě nedokážu a tak mě to užírá a stahuje mě to na hrudi. Zkusím to, Naďo jako ty, říct si, no a co tak mě štvou a mě to vůbec nevadí. Ach jo, musím končit, jedu trhat jahůdky a večer si je dám s cukrem a s jogurtem. Mňam.

Zdravim vsechny! Da mi to hodne vypeti si sednout a psat. Je to poprve co se svym problemem zabyvam takhle otevrene mezi uplne cizimi lidmi. Ne ze bych byla uzavrena, ale preferuji opravdu blizke pratele. Vzhledem k tomu, ze jsem si myslela, ze me pocity jsou ciste subjektivni a nikdo nemuze citit to co ja, jsem taky nikdy tyto stavy neresila. Snazila jsem se stavy totalni uzkosti, kdy mam pocit, ze umiram, nemuzu dychat (vyslovene si musim kontrolovat kazdicke nadechnuti) a poruznu se pridavaji i jine jevy, vyresit cele sama. Myslela jsem si az do velmi nedavne doby, ze kdyz vim o co jde, ze je to jenom panika a nic se mi nestane, tak to s postupem casu prekonam. Ale nedari se mi to. Chtela jsem se Vas zeptat o radu. Chci jit k psychologovi, ale nevim jak si vybrat. Nechci se pouze zbavit tech stavu, ale hlavne zjistit jejich pricinu. Jsem rozhodne proti tomu, abych brala nejake leky. Chci si pouze promluvit s nekym, kdo bude mit zajem poslouchat a zaroven bude umet poradit. Dekuji za jakekoliv rady nebo doporuceni a preji hodne uspechu!Ziji v Praze..

Co napsal Sergej ve mně vyvolává smíšené pocity. Někdy v záchvatu se mi taky zdá, že se na sebe dívám zvenčí, ale je to celkem nepříjemný, s vyšinutím mysli související pocit. Když pozorně čtu, co napsal a znám uvolňující vliv alkoholu na panické ataky, vidím ho, jak sedí nad sklenkou vínka v té své hospůdce a pak se lze smát nebo spíš vysmívat. Ze skutečnosti, že sem píše, řekla bych, že zase tak úplně není nad věcí. (Ráda bych se mýlila). Ty myšlenky jsou dobré, realizovat je, je ale těžší. Jestli to řeší alkoholem, pak on vytlouká klín klínem. Každý z nás se může dostat k tomu, že svou nemoc přijme jako součást svého já, ale těžko ji bude láskyplně opečovávat, asi jako když se máme rádi včetně estetických a jiných nedostatků, akceptujeme je jako součást sebe, někdo jako jedinečnou odlišnost od druhých, ale milovat např. kratší nohu, křivý nos, hysterii apod.? Možná je to hloupé, lepší přirovnání mě nenapadají. Prostě jsem Sergejovi uvěřila to vínko, ale ne tu lásku k atakám.Promiňte mi tu skepsi a pěkný slunečný den :-)

Strašně zajímavé. Velmi mě Sergeji Tvůj článek zaujal. Zkouším to jako Ty, ale vždy se mi to ještě nedaří. Zrovna tak se zkouším dívat na věci a lidi, kteří mě rozčilují a říkám si : No tak se rozčiluj, když Tě to baví a snažím se to nepřipustit si to k tělu. Strašně mi to pomáhá. Zjistila jsem jak mě to dříve ničilo. Dělat si pořád hlavu z toho abych se všemi byla za dobře a nikomu nic neřekla (co si opravdu myslím). A když se někdo na mě zlobil z jeho pohledu oprávněně a z mého pohledu neoprávněně zase: dělala jsem si z toho hroznou hlavu. A teď si říkám: To je přece pohled na věc toho člověka takový a můj zase takový a s tím se nedá nic dělat a už se s tím nenechávám vytáčet. A pak nemám vlastně paniku jako dřív. Rovněž když se děje něco negativního: Říkám si : Copak z toho umřu, copak mi někdo umírá, copak je konec světa? Není!!!!!!!! No tak vše ostatní jsou jen malichernosti. A lidi ONO TO FUNGUJE!!Ale chce to soustavně si opakovat: Vždyť o nic nejde: Jde přeci v podstatě o malichernost. A tak pořád dokola - denně několikrát a funguje to. Prostě se naučit vnímat věci více z nadhledu. Je to zprvu strašně těžké, ale pomalinku to jde. Zkuste to také. Přeji všem hezký den. Mějte se fajn.

Petře,z vlastní zkušenosti můžu říct, že se státnic nemusíš bát. Určitě to zvládneš a uvidíš, že na paniku vůbec nebudeš mít čas.Kromě dražé z třezalky, které nejsou vhodné v případě užívání hormonální antikoncepce u dívek, se mi osvědčil i výtažek z rostliny Kava Kava, který působí proti úzkostem a depresi. Prodává se pod názvem Revital Kava Kava.V mnohém souhlasím i se Sergejem. Až na to, že naše potíže jsou opravdu nemocí, a to dokonce závažnou podle odborné literatury.Faktem však je, že na základě postojů, které si v sobě od dětství vytváříme, vnímáme realitu zkresleně a podle toho na ní reagujeme.Všimli jste si, jak velký vliv mají vnější okolnosti na naši náladu a prožívání? A všimli jste si, jak často prožíváme nepřiměřené emoce (i ty pozitivní)?V tom je prostě potíž. Trápíme se v momentech, kdy bychom vůbec nemuseli a snadno se necháme něčím rozhodit...V tomhle samozřejmě léky nepomůžou, i když můžou lecos usnadnit.

Petře,třezalku si taky kupuju, posiluje nervy. Anxiron beru více jako rok taky 3x denně, ale teď jsem si sama poručila, že přejdu na 2 a klaplo to. Zabral mi asi až za 3 měsíce. Pomáhá mi Neurol, ale nejsem po něm otupělá.Neboj se státnic! Jak vyplývá z příspěvků, klid je náš nepřítel a státnice jsou akce jako hrom, na záchvat nebude mít mozek čas a psychika prostor a potom budeš asi v euforii, žes to dokázal. Mám to taky za sebou. Držím Ti pěsti :-)

Drazi pratele, precetl jsem hodne vasich prispevku. Jedni jsou lepsi, druzi horsi, co se tyka problemu nasi nemoci. Neco podobneho mam nekdy i ja. Ovsem ja tomu nemoc nerikam. Neni to nemoc. Je to jenom nase iluze. Iluze o skutecnosti, kterou nam nase smysly klamne interpretujou. Je to jenom nase vedomi, ktere je oklamano smyslami. Pak vidime skutecnost prevracene a na to reaguje nase fyzicke telo- bud emotivne, nebo casto i s organickymi nasledkami. Je to jisty druh sugesce. Nejzhoubneji pusobi ztotozneni se s myslenkami, uvereni tomu, co nam smysly predkladaji. Verte, ze skutecnost uz jenom o 1 cm od naseho tela je uplne jina. Kdyz jsem se raz dival z jednoho mosta dolu na reku, ktera pod nim tekla, napadlo mne, nebo spis mne osvitila urcita intuice, ze i ja mohu pozorovat takhle svoje myslenky z povzdali,jako kdyz reka tece, ze ve mne je urcity hlubokejsi princip nebo byti, ktere dokaze pozorovat vse ve mne, co se odehrava, a ze myslenky- TO NEJSEM JA!!! Kdo jsem tedy ja?!!! Myslenky? Emoce? Panika? NE!!! To nejsem ja!!! Ja jsem ten, kdo to vsechno pozoruje!! Kdo se ve mne boji? Komu se tresou ruce? Kdo nemuze dychat? Ja to ale nejsem! Telo! Ano, vse to dela jenom moje telo, moje myslenky, moje smysly, ktere JA muzu pozorovat. Ale to vsechno nejsem JA! Ja nejsem telo, smysly, emoce, myslenky. JA to vsechno muzu pozorovat! Muzu pozorovat strach, muzu pozorovat "zachvat", jako kdyz se divam dolu z mosta na reku, jako tece, jako na mraky, ktere plujou po obloze, ale nejsou oblohou! Tak i ja se divam na myslenky, jak tecou/ale nejsem myslenkou!/, myslenky, ktere plujou po obloze /JA jsem ta obloha!/,emoce, city, ci buhvico, ale JA TO NEJSEM! Kdo jsem JA? Kdo je ten pozorovatel ve mne, co to vsechno pozoruje? Neco za mojimi smyslami, za mojimi myslenkami, neco hluboko ve mne vsechno pozoruje, to TICHO, ktere v sobe nosim za tim vsim, to jsem JA SAM, moje prave JA! A to, co ma strach, co mysli, co se stotoznuje s myslenkami, je jenom moje ego, oklamane smyslami, skreslene vidici skutecnost kolem sebe, davajice mozku mylne informace a mozek na obranu vysila do tela chemicke latky, ktere nam vyvolavaji strach, paniku, pocit dusnosti atd. To vse je ten hluboky omyl v nas. Dnes jsem pritomny ve skutecnosti, v pritomny chvili, beru skutecnost takovou, jaka je, nepridavam ji nic ze sveho ega/dobra, spatna, takova nebo takova/, cim bych vyvolaval v sobe zbytecne citove odezvy/ kdyz napr. vidime neco pred sebou a nemyslime o tom, nevyvolava to v nas nijake emoce. Ale kdyz to, co je pred nami,oznacime nalepkou - hezky, spatny, velky, maly..., vyvolava to v organizmu citovou odezvu - sympatie, ci antipatie.Ale to, co vidime pred sebou, neni ani hezke, ani spatne, ani velke, ani male,je to JENOM TAKOVE JAKE TO JE./ Ja nemusim byt v myslenkach ani v minulosti/uz stejne neexistuje/, ani v budoucnosti/jeste neexistuje/ a vse si tvorim/budoucnost i minulost/ v pritomne chvili. Nic totiz neexistuje,krome pritomnosti. Proto odmitam uzivat jakekoliv leky/vino je nejlepsi lek/, tim bych se prilis stotoznoval s myslenkami. Ja ich muzu pozorovat z povzdali, jako reku, co jsem uz vyse spomenul, a tim se rozpusti ve mne jakykoliv strach, panika, ci jine sugestivni poruchy/resp. poruchy vznikle jakymsi druhem podvedome nebo vedome sugesce/,takhle muzu pozorovat/i s humorem a se smichem/ i emoce,ci jine "vady". Jinak se clovek diva na rozbourenou reku z brehu, jinak kdyz do te reky skoci a necha se unaset proudem vody. Muze i utonout. To same s myslenkami. My je muzeme pozorovat jakoby "z brehu" a bezpecne jich mit pod kontrolou, nebo se s nimi muzeme stotoznit/skocit do rozbourene reky svych vlastnich myslenek/ a ony v nas vyvolaji to, cemu se rika "zachvat paniky". Pak nam psycholog poradi zase jenom myslenky, tzn. "myslete na neco jineho" kuprikladu. Zahnat myslenky myslenkama, se vsema se stotoznovat, vybijet klin klinem! Kdyz to nepomuze /a bodejt by pomohlo!/, tak tablety, honem, rychle! Tyhle rano, tyhle vecer a nashledanou! No a jeste tyhle v nouzi! /Kdyz se prilis stotoznite se svojima myslenkama, se svym egem/. Dnes sedavam obcas v jedne prazske hospudce, mivam panickou poruchu a smeju se ji,pozoruju ji a mam z toho hezke divadelni predstaveni sam pro sebe, srandu, jakou mi nemuze zprostredkovat nejlepsi humoristicky casopis ani divadlo.Neberu nemoc vubec vazne, no neodmitam ji. Je moji pritelkyni a bez ni by muj den byl velmi smutnej. S pozdravem vam vsem, drazi moji, a s myslenkami na vas vas Sergej.

Ahoj všichni,můžu Vám říct,že po přečtení těchto příspěvků jsem po dlouhé době ožil.Myslel jsem si,že jsem blázen.Jak to začalo? Nejsem moc dobrý plavec a v loni na dovolené v Chorvatsku jsem se začal topit.Ne, jen tak.Plaval jsem zpátky a začal jsem přemýšlet nad tím co by se stalo kdyby......a už to bylo,rozbušilo se mi srdce,špatně se mi dýchalo a celej jsem se rozklepal.Tehdy jsem poprvé začal volat o POMOC.Nebýt pantoflí z měkkého PVC,které mě doslova nadnášely,už jsem tu asi nebyl.Když mě vytáhli ven tak to přešlo.Vše se ten den vrátilo do normálu.Když jsem druhý den se vrátil do moře.nastalo to znovu.Po několika měsících,už v ČR,jsem jel s autem do myčky.Zavřeli se vrata a vyhrnuly se na mě válce,stejná situace.Bušení srdce,špatné dýchání,pocit že umřu.A pak už to šlo jako po másle,situaci jsem si sám dokázal vyvolat doma když jsem byl sám,ve škole,v práci,zkrátka nejlíp mi bylo doma v posteli ve společnosti nějaké osoby.Postihlo mě hodně psychických stresů,umrtí v rodině,rozchod,pracuji a studuji.Bylo toho hodně.Jednoho dne jsem se sebral a šel na Kritické centrum v Brně Bohunicích.Po vyprávění tohoto příběhu se mě ptali co od nich očekávám.Zkrátka kdybych před tím myslel na sebevraždu,tak po odchodu odsud ji určitě spáchám.Měl jsem strach jít k psychiatrovi,ale nakonec jsem to překonal.Koupil jsem si od KNEIPPU třezalku,je to přírodní a není to nějakej oblbovák.Je to celkem dobrý.Můj stav se projevil i na EKG a na Holterově pozorování (24 hodin EKG).Jako rychlovku jsem bral Lexaurin,jenže je to oblbovák,chce se mi po tom spát a já se musím učit na státnice.Doktorka mi chce nasadit Efektin,ale já chci počkat až po zkouškách.Teď beru 3x denně Anxiron,který doufám,že zabere,protože mám strach,že si stejný pocit vyvolám u zkoušek.Zkrátka,vždycky jsem měl pocit,že chřipka se dá léčit stejně jako angína a za pár dní nepoznáte,že jste byly nemocní.Ale u tohoto???Nejde mi do hlavy,že se z těchto problémů-panické poruchy můžu dostat.Po přečtení některých příspěvků jsem trochu změnil názor,protože i největšímu darebákovi nepřeju tyto problémy.Všem Vám díky a hodně štěstí !!!!A hlavně už žádnou paniku:-)))))

Pajko, však od tý doby nepiju kafe. Tuhle jsem si dala colu a zase. Já už jsem o tom taky četla, že to kofein podporuje. A co obsahuje oxid uhličitý ? Co ještě nemůžu ?

Ivčo, zjisti si, jak ta naše mrška má ráda kofein. Kofein a oxid uhličitý jsou její žrádlo a pak řádí. Jasný?Diano, nejsi sobec, ale měj se dál ráda, ať si kdo chce, co chce myslí. Kolik lidí kolem Tebe jsou fakt egoisti dokonalí. Tak si nedělej výčitky. Člověk se fakt musí naučit i říkat ne, někdy je to strašně těžké.Myslím, že je potřeba, abychom se přijali a měli rádi včetně té mršky. Pravda je, že každý má něco. To naše je velmi nepříjemné, ale co my víme o pocitech jiných diagnóz? A nakonec i okolí nás má, takové veselé altruistické lidičky, rádo. :-)

Já jsem měla první záchvat po dlouhém období stresu, v práci, rodině, úmrtí babičky, s dítětem a k tomu můj zdravotní problém a pak jsem si v noci četla zdravotní knihu o tom co mi je a co z toho může být a tak jsem si představila to nejhorší a najednou pocit na omdlení, motání hlavy, zvracení,klepala jsem se, hučení v uších, myslela jsem , že se zblázním, že zmizím, že umřu, no prostě skvělý pocítky no vždyť to asi znáte. A hlavně jsem nevěla co to je, ale zdálo se mi, že to je psychické. Pak to pomalu asi za hodinku odeznělo. Byla jsem strašně vyčerpaná. Byla jsem na interně a tam nic. Tak jsem si řekla, že je to psychické a šla jsem k psycholožce a psychiatričče a tam jsem to vše popsala včetně těch příznaků a starostí a diagnóza byla jasná. Nejhorší byly první tři týdny. Pak mi asi zabrali léky a terapie a je mi stále lépe. Už to mám dva roky. Nedá se to sice srovnat, ale ještě nejsem OK. Vše dělám jako zdravý člověk. Zjistila jsem, že si toho na sebe nesmím tolik nakládat a můsím trochu starosti vypouštět, jinak je tu ta mrška zase zpět. No prostě ještě to úplně neumím, ale snažím se zápasit. I když mám někdy pocit , že už nemůžu, tak si pak říkám, sama sobě: hele přešlo to už tolikrát tak to zase přejde tak nevyšiluj!!! a je mi lépe. A hlavně vím, že z toho neumřu (jen mě to tak masí). Říkám si každý má nějakou nemoc, tak já zrovna tuhle pitomou mrchu. No a tak pořád dokola a ještě úporně zaměstnám myšlenky něčím jiným. Mějte se dobře.

Víte, že já si už ani na první ataku nepamatuju. Ale hrozně mě připadá, že vím jaký to je umřít. Někdy mám takový pocity jako bych to někdy zažila. Možná v minulým životě. Nedokážu si to vysvětlit, je to hnusný pocit, jen zavřít oči a je to. Fuj. Možná ta první ataka byla, když mě mamka se ségrou ze srandy zavírali do odklápěcí postele, ale to jsem byla malá. Ale pamatuju si ten hnusný pocit, že jsem jako v rakvi a mám málo vzduchu. Já jsem tam vždycky šílela. Oni se v tom snad vyžívali. No a potom nic, občas bušení srdce asi v 16 letech, to jsem šla i na EKG a tam nic akorát, že mám srdeční neurozu. A potom velká ataka na dovolený, bylo mi asi 20 (divný,že? myslím ta dovolená, člověk je v pohodě) po 3 ledových kávách v Řecku, dovedete si představit co to bylo za sílu. Možná to nebyla ataka, ale klepala jsem se jako ratlík a ne a ne to přestat, vzala jsem si diazepam, který jsem nosila u sebe kvůli tomu bušení a potom jsem usnula a bylo to lepší. Jenže já nezačala panikařit a bát se, že umřu za to teď. Potom celkem nic až po operaci před dvěma lety, 22 let mi bylo a od tý doby se to táhne. Včera jsem byla na vyšetření štítné žlázy a tam mi doktorka řekla, že jak beru kortikoidy na astma, tak že můžou mít vliv na psychiku. Musím končit, už mě tady otravujou spolupracovnice. Pa

Ja jsem znameni panna,ale horoskopy na me moc nesedi.S tou sobeckosti to mam to same.Ale vzdyt to vubec neni pravda!!Me vsechno zacalo po rozchodu s moji prvni velkou laskou.Prvni ataku jsem mela na jedne pracovni schuzce, strach,nemohla jsem se soustredit, myslela jsem si, ze nepromluvim, tocila se mi hlava..Pak me odvedli hned k doktorovi, ja dostala injekci a bylo lip.Nejhorsi to bylo ale v aute, kdyz jsem vecer v listopadu sema jela k babicce.Zacaly me brnet ruce,pak nohy.Neslo se tomu ubranit.A hlavne jsem vubec nevedela,co mi vlastne je.Je zvlastni, ze za urcite obdobi se mi priznaky ataky trochu zmeni.Ty,ktere uz znam a jsem na ne pripravena, tak ty pomalu mizi a v zapeti se objevi nova, kterou neznam a litam v tom znovu.No, a tak to jde stale dokola.

Já jsem znamením Býk, ale ta znamení bych rozhodně nepřeceňovala. Stejně je to zvláštní, mně taky terapeutka říká, že myslím spíš na ostatní než na sebe. Asi to tak je, ale v poslední době jsem několikrát slyšela ze svého okolí kritiku, že jsem netolerantní a sobecká. Tak jak se mám vlastně chovat? Kdykoliv si chci něco prosadit, a to není zrovna moc často, tak jsem za to kritizována, že myslím jen na sebe.