Panická porucha

Drazi moji pratele, jak mi je tezko nekdy u srdce, kdyz ctu vase prispevky a vidim se presne na vasem miste a chapu vas, protoze i ja mam nekdy tyhle pocity. Verte mi, ze tahle psychicka porucha vyplyva ze spatneho vnimani skutecnosti a ve velkych psychickych blocich, ktere se v nas usadili. Bohuzel tablety a jine formy psychiatrickeho nebo psychologickeho leceni muzou docasne potlacit vnejsi formy telesnych projevu ve forme "ataku", nebo jine "paniky", ale obavam se drazi pratele, ze neleci podstatu "nemoce", jenom ji prodluzuji tim, ze ji zatlacujou nekde do podvedomi. My pak jsme spokojeni, jak je nam dobre, ale je to klam, je to iluze. My musime odstranit vnitrni bloky, vnitrni"usazeniny" v psychice, v dusi, a to je krok dopredu. Pak "zachvaty" casem odezneji same, zeslabnou a stratej se. Dnes uz nemuzu vyvolat nijakej zachvat za zadnych okolnosti, i kdybych chtel. Proste to nejde. Zvlastni je, ze deti a zvirata, i lidi urciteho poznani skutecnosti tyhle stavy neznaji. Cim to je? Je to v poznani skutecnosti. Deti a zvirata se totiz ve sve mysli neblokujou, nezijou minulosti a o budoucnost se taky nestaraji. Zijou jenom v pritomnym okamziku a ten rozpousti veskere bloky v mysli. Doporucuji praktikovat jednu metodu, kterou opisuje Anthony de Mello ve sve knizce "SADHANA" - cesta k Bohu, nebo doporucuji knizku "Sila pritomneho okamziku" od Eckharta. No a existuje jeste spousta knizek z buddhisticke, krestanske i jine literatury na tema meditace, zivotniho postoje, zvlast sugestivni je modlitba k Bohu vlastnimi slovami. Neslysel jsem, aby touhle nemoci trpeli knezi, mnisi, lekari, a vsichni, kteri maji vyrovnany postoj a lasku ke skutecnosti a berou veci takove, jake prave jsou. Touhle nemoci netrpi a ni deti a zviratka, jak jsem jiz vyse popsal, kteri nezijou vcera ani zitra, zijou prave dnes. Prominte mi, budu uprimnej, ale musim to napsat. Obavam se, ze touhle "nemoci" trpime my, kteri sme zablokovani, mame v sobe nenavist, zavist, zarlivost, nebo jine bloky, byt i skryte v podvedomi, o kterych nase vedomi nevi, jenom v podvedomi to mame skryte a nenapadne nas to uzira jako duchovni rakovina, nebo spis dusevni rakovina a vyvolava to v nas takove stavy, jako kdyz vdychneme neco do hrtanu a vyvola to v nas fyziologicky kasel, tak i v dusi mame takove nanosy bloku, ktere v nas vyvolavaji dusevni"kasel" ve forme paniky, u nekoho zase ve forme depresi, u jineho ve forme schizofrenie, atd. Ze sve zkusenosti doporucuji lasku k sobe, lasku k bliznimu, lasku k Bohu, k prirode, a ke vsemu viditelnemu a neviditelnemu byti. Pohladme alespon pohledem, ale s laskou svoje ruce, nohy, cele telo, emoce, svoje chyby a nedostatky, milujme blizniho, jeho chyby, hrichy, protoze ich delame z nevedomosti, rozdavejme se naplno, nic si neponechavejme, vrati se nam to tisicnasobne - Vesmir si dobro i zlo pamatuje, nelitujme nijake dobro pro sebe i blizniho. A co se tyce tech zlejch vlastnosti, ktere mame v sobe, a ktere nas dusej, co jsem vyse vyjmenoval, neberte to prosim vas osobne. Nemyslel jsem to konkretne na nikoho z vas, co pisete, nebo piseme do tehle rubriky. Myslel jsem to vseobecne, ale zahrnuju do toho i sebe, i mne dusej nektere z techto spatnych vlastosti a dusevnich hnuti, no uvedomuju jsi to, rikam si: zavist - to nejsem Ja, to jsou jenom moje emoce, nebo dusevni stavy. Tim to odezneje, rozpusti se to a ja pak navodim opacni stav - velkorysost, prejicnost, a hlavne lasku. Ta je na vsecko lekem. A zas kdyz zjistim u sebe neco jinyho, udelam s tim rovnaky proces a tak denne prozivam vetsi vyhry ve svem zivote a na sobe, jako kdybych vylezl na Mount Everest. Mam z toho vetsi radost. Protoze vetsi hora nez Mount Everest a jeste vetsi namaha na jeji zdolani - to je clovek, ktery prekonava sam sebe. Preji vam hodne lasky, hodne sily a radosti a taky sobe k prekonani vlastniho Mount Everestu. Sergej.

Soňo,dovedu si představit, jak jsi zoufalá. Když si ty příspěvky přečteš, zjistíš, že klid je "nepřítel" většiny z nás. Ve skutečnosti jsme všichni instabilní workoholici, se sklonem k sebelitování, kteří neumí aktivně odpočívat, tedy především radovat se z volného času, ze sebe apod. Takže začni s tím hned! Najdi si něco, co tě baví anebo bavilo dřív a nečekej, že to půjde jako po másle. V krajním případě si zapisuj, co se s tebou děje, když je ti špatně, to taky dost pomáhá. Já jsem se nutila psát i básničky, funguje to. Každý má něco, ale je dokázáno, že mnoho tvůrčích osobností mělo naše problémy. A nehnus si ten hnus, je to součást tebe. Máš čítankové záchvaty. Na každého působí jiný lék a vždycky pár týdnů trvá, než se pozná, jestli je ten pravý. Ale nejvíc musíš chtít ty. Až to na tebe přijde, dej si studený obklad, sprchu, kousky ledu, hodně pij - vodu, bylinkové čaje, opravdu kvanta a maximálně se soustřeď na pravidelné dýchání, při nádechu si říkej: Vdechuju pozitivní energii, sílu, zdraví a při výdechu třeba: Vydechuju hnus, ten hnus, co mi otravuje život. Masíruj si kůži, nechej se hladit, když máš milující rodinu, měj se ráda i s tímto problémem. Napiš mi, jak ti to jde a buď trpělivá!!! Úspěch se dostaví!!!Všem se omlouvám, jak to tady dnes okupuju a sobě, že se flákám v práci, asi si dám výpověď :-)

Diano, tak vidíš, že jsem neobjevila nic nového. Ta Praha je fakt plus a já Tě obdivuju, že Ti ty kvanta lidí nevadí. Vždycky, když tam jsem, tak si říkám, tak tohle bych nezvládla, ale fakt je, že člověk zvládne víc než si myslí. Openplace bych taky těžce nesla. V zahraničí je to běžné + prosklené kanceláře k tomu. Lidi jsou dost pod tlakem. Tržní svět. Ten pohovor s nejvyšším šéfem si nechej v rezervě, kdyby bylo nejhůř. Mně se něco podobného stalo za totality. Šéfová po mně jela a já jsem šla do dost tvrdého konfliktu. Proti mně byla ona a komunistická strana, při mně moje pravda a já, ale kupodivu jsem se neklepala strachy a byla jsem připravená v případě, že prohrahuju, požádat o místo uklízečky, kterou tehdy nutně potřebovali. Věděla jsem a vím, že pokud budu schopná, práci vždy najdu. Teď je to snazší o to, že si člověk může vytvořit místo sám sobě a být nezávislý, nikdo Ti sice nekryje záda, ale ta svoboda! ale ta rizika! Plusy i mínusy jako u všeho. Jde z Tebe síla a chuť se s tím porvat. Poskládej si v klidu myšlenky a vyjdeš z toho v pohodě. :-)

Díky Pajko,moc jsi mi zvedla náladu. Je fakt, že nejde o život, snažila jsem si to opakovat celý víkend a stejně jsem si dnes ráno musela vzít oxazepam, abych mohla v klidu do práce. Opravdu jsou horší věci - včera jsme s přítelem málem havarovali, taky už jsem dnes mohla být mrtvá nebo zmrzačená...Mého šéfa jsi odhadla přesně, my mu s kolegyní pro sebe říkáme "sráč". Určitě si uvědomuje, že není moc schopný a snaží si svou pozici udržet za každou cenu a takovými způsoby, ze kterých se mi dělá občas zle. Promluvu s jeho nadřízeným jsem už taky zvažovala, ale nevím, jestli bych to všechno ještě nezhoršila vzhledem k tomu, že se můj šéf svého nadřízeného strašně bojí a snaží se mu neustále zavděčit.Jinak jsem z Prahy, tak snad bez práce nezůstanu. Už to přestávám vidět tak beznadějně.Díky a hezký den.

Lidicky ja vas vsechny zdravim!"Uklidnuje" me , ze nejsem sama, kdo timto HNUSEM trpi. Necely tyden zobu Citalec a jsem z toho rozpacita, jelikoz je mi hure. Ikdyz vim, ze to ma zabrat az po tydnech...Fungovalo to tak nekomu z vas, ze se stav zhorsil?? Mozna uz to nekdo v predeslych mejlech psal, ale popravde jeste jsem vsechny necetla. Mate nekdo zkusenosti s lekem Buspiron EGIS? Uz jsem docela zoufala, protoze HNUSY na me chodi cim dal casteji, nejhorsi jsou vikendy a vecery pres tyden. Kdyz jsem v praci tak jsem relativne v pohode. Pritom nemam zadny PROBLEM, normalni rodinka, spokojene manzelstvi, prace - pravda stresovita, ale moc me bavi. Proste mam dojem, ze me telo neni schopno si odpocinout. Kdykoliv si sednu, zactu se, pustim TV apod. uz to zacne - buseni srdce, sevreni zaludku, nevolnost, brneni rukou, krece, kasel, průjem atd a uz to jede a mam tak na 6 hodin vystarano. Rano jsem jak prastena pytlem, je mi o neco lip, ale nevyspana a se strachem, ze TO prijde zase. Kdyz jsem v poradku tak jsem silna, rikam si, prezila si to tolikrat, prezijes to i priste. Ale pak je vsechno jinak. Mam pocit, ze umiram, nekdy zabere Lexaurin nekdy ne. Mam strach, ze se teto OBLUDY nikdy nezbavim. Jsem strasne rada, ze jsem objevila tuto stranku. Ozvete se mi nekdo jak leceni konkretne Citalecem fungovalo a funguje u vas. ranfor"seznam.cz Mejte se vsichni moc fajn a huraaaa u nas se schyluje k desti! Hodne slunicka taky neni prave orechove, ze?

Jo Diano, přečetla jsem si to nepozorně. Ten Tvůj šéf je zbabělý cholerik, který svou neschopnost maskuje "neschopností" svých podřízených, šlape nahoru anebo se tam drží přes mrtvoly. Klepe se o místo a to z něj dělá nervního tyrana. Což tak promluvit si se šéfem šéfa?

Diano,"když nejde o život, tak jde o h....", napsal tady kdosi a měl obrovskou pravdu. Tvůj šéf je zřejmě, promiňte pánové, ješitný týpek, jak už to u šéfů a chlapů zvlášť, bývá. Prostě sis moc dovolila, žes ho kritizovala. Jsou lidi, kteří kritiku vítají jako pohled do zrcadla a pak neomylní "bohové". Nevím, co přesně děláš a jak je možné vyčíslit Tvoji výkonnost. Podle toho, jak to líčíš, se Tě chce zřejmě zbavit a aby Ti nemusel dávat odstupné, hledá důvod, jak Tě k tomu psychicky dokopat anebo alespoň najít důvod pro výpověď. Možná má ale pravdu a Ty děláš v práci opravdu více chyb. Objektivně to neposoudím.Šéf, který má o člověka zájem, si ho opečovává a nebuzeruje, ale kde je ta hranice mezi náročností a buzerací?! Snad je to typ tvrďáka, který podlehl dojmu, že vše je dovoleno. Máš teď pár možností. Já v takových situacích mobilizuju síly a jdu do boje ve smyslu přistoupit na tu hru. Zkus to vzít jako zkoušku a bav se tím, jak se Ti daří, že to na Tebe neplatí a choď do práce ráda. Jen si nahlas řekni, že to je zakomplexovaný chudák, který není ani schopen otevřeně říct, o co jde. Nevysmívej se mu, žádné naschvály, žádné fňukání, soustřeď se na práci, protože to chceš dokázat pro sebe, že výkonnost a koncentraci máš a buď maximálně slušná. Ale nesmíš to přepísknout ani do drzosti ani do podlézavosti. Jako vysokoškolačka bys na to měla mít trénink i IQ. Kdybys to nezvládala máš možnost být na neschopence - je to k přežití a možná to potřebuješ jako sůl. A hlavně: třeba jen cvičně se rozhlídni po nové práci. Nevím, kde žiješ, ale jestli ve velkoměstě, absolvuj konkursy, reaguj na inzeráty, otrká Tě to psychicky a určitě Ti stoupne sebevědomí, protože zjistíš, že věk a stav rozhodují pouze tam, kde není o co stát. Fakt to tak je. Člověk musí poznat svou cenu a umět se na trhu práce nabídnou a prodat. Skromnost se nosila za totality. Tato společnost je existenčně tvrdá, ale svobodná. A ještě jednu věc, jestli Tě to utěší: jestli Ti ten člověk ubližuje vědomě, tak si buď jistá, že se mu to odjinud pěkně vrátí. To už tak v životě funguje. A napiš mi, jak to zvládáš

Pajko,obracím se konkrétně na Tebe, protože jsi psala, že jsi ve vedoucí pozici. Vyskytl se mi totiž dost závažný problém v zaměstnání. Jsem vysokoškolačka, mám dost náročné zaměstnání se spoustou stresů. Poslední rok jsem byla neustále výborně hodnocena, dělala jsem zástupce svého šéfa a on mi naprosto důvěřoval. Problémy s panikou se mi vrátily po třech velice hektických dnech v práci. Bojuji s tím, dlouho jsem se snažila, aby nikdo nic nepoznal, jenže pak došlo k dost nepříjemným organizačním změnám, kdy nás sestěhovali do velkého "openspace", do toho můj ne zrovna vyrovnaný a kompetentní šéf, který se strašně bojí svého nadřízeného, si začal své stresy ventilovat na mě a na kolegyni. Prakticky denně na nás křičel, což samozřejmě nepřispívalo k pohodě na novém pacovišti a snažila jsem se bránit, čímž jsem si šéfa asi proti sobě poštvala. Na radu terapeutky jsem mu naznačila, že se teď potýkám s nějakými zdravotními problémy. Vše se ale ještě zhoršilo. Minulý týden jsme spolu měli rozhovor, kdy jsem se mu snažila říct, že se mi nelíbí jeho chování k nám (samozřejmě ho to překvapilo, on se přece chová slušně!) naopak jsem se dozvěděla, že jsem sice skvělý zaměstnanec, ale že u mě v poslední době došlo k výraznému poklesu výkonnosti a že už to trvá docela dlouho a že on nějaké výpadky v žádném případě nebude tolerovat (mám sice v poslední domě problémy s koncentrací, ale zas až tak dramatické se mi to nezdá). V podstatě mi dal 2 měsíce a pokud se to nezlepší, budeme to řešit. Tím to ale neskončilo - následuje buzerace a buzerace. Vše po mně kontroluje, z kdejaké maličkosti dělá problém a já samozřejmě pod takovým tlakem se těžko ubráním chybám. Teď je týden na dovolené, ale naložil mi takových úkolů, že není v mých silách je zvládnout - a ještě mu musím ke každému psát, kolik času jsem mu věnovala. Celý víkend mi z toho bylo zle. Mám pocit, že se rozhodl, že si nebude kazit kariéru člověkem, který momentálně řeší nějaké zdravotní problémy a je u něj riziko, že nebude stačit hektickému tempu. Jednoho kolegu, astmatika už vyštval, jenže před tím na něj ječel skoro každý den. A já teď nejsem tak silná, abych tohle snášela. Prostě ze dne na den se práce pro mě stala peklem. No a pokud si budu shánět novou práci, ne, že bych nevěřila svým schopnostem, ale bude to další psychická zátěž a taky už jsem handicapovaná věkem - už je mi přes 30 a každý zaměstnavatel bude uvažovat, že si v dohledné době založím rodinu.Ach jo... Pajko, poradíš něco?

Zdravím vás všechny. Naďa a Marty tady správně píší, že jedině aktivita a boj s příznaky jsou krokem vpřed. Každý si musí najít svoje zaklínadla a metody kromě léků, které mu pomohou. Já osobně nechodím k psychologovi a od psychiatra si beru jen recepty a hlídám a reguluju (snižuju) si dávky podle toho , jak mi je. Když mám dny, kdy to "cítím ve vzduchu", vezmu si větší dávku a naopak, dlouhodobě se mi daří jít níž a níž. Jde mi o to vyhnout se záchvatu = nepropadnout panice v záchvatu paniky. Řekla bych, že sport anebo jakákoliv fyzická aktivita je velice pozitivní, vybíjí energii, kterou je člověk při strachové anebo agresivní situaci přeplněn. Připadám si jako obrovský vítěz, že chodím už týden denně večer plavat nonstop i více než hodinu, jsem šťastná, že tam dokážu jít a nevadí mi lidi. Z těch veder jsem dost nepříčetná, pomáhají mi studené sprchy, ochlazování zvenku i zevnitř. Jak ta vedra snášíte vy ostatní?Petro, myslím, že letos s léky a s poznáním své diagnózy a její "neškodnosti" zvládneš let v pohodě. Podstatné je, že do toho jdeš. Jo, chemicky Xanax = Neurol, od psychitra předepsaný je bezplatný. Tak se měj :-)Radkovi: A řešils ten knedlík v krku s internistou anebo ORL? Anebo tě tam prostě tlačí strach? A mýlíš se, že zdraví lidé nemají pochopení, jak kdo, je to otázka schopnosti vcítění a znalostí o této nemoci. A neboj se to okolí sdělit, ale neprezentuj se jako stvořeníčko k politování.Sergejovi: Asi nejsem taková filosofka jako Ty. Sice to nevnímáš, jak píšeš, přes alkohol, ale pak mě mateš s tím vínem, to řadíš kam? A k té lásce: osobně celkem normálně vegetuju díky tomu, že se mám a život taky, opravdu ráda. Jsem tolerantní člověk se sklony k altruismu, ale život mě naučil, že jsou lidičky, kteří mají talent poznat dobráky a parazitovat na nich. Takže už se tak nerozdávám a dávám víc lásky sobě. Možná, že jsi o pár kroků dál v životních postojích, ale jestli něco u ostatních lidí toleruju, akceptuju (jiný názor, životní styl, cokoliv) a přijímám je takové jací jsou, neznamená to, že chci taky být taková. Něco jako: Žít a nechat žít. Takže si dovedu velmi dobře představit svůj život bez této své zvláštnosti a nechci přemýšlet o tom, že by se mi volněji dýchalo. Po tom, co mi loni psychiatr v lázních řekl, že už s tím dožiju, ať se to naučím mít ráda, tak na tom makám a jde mi to. Ale láska hluboká a vroucí z toho zřejmě nikdy nebude. Dívám se na sebe zvenku zevnitř, protože tak schizofrenní zase nejsem, abych se na sebe dokázala dívat zvenku zvenku. Je to skoro dadaismus.Zajímalo by mě, kolik Ti je, co děláš, když nemedituješ a jaké potíže jsi měl anebo máš, že sem píšeš. Každopádně se trochu vymykáš tím, jak hluboce se zabýváš svým duchovnem, od kterého téměř všichni tady prchají k praktickým činnostem a únikům od myšlenek o sobě. Možná, žes doopravdy vyhrál, což Ti přeju.P.S. Pro ty, co se lekli, že je to nevyléčitelné: Vy, co to podchytnete brzy, se určitě vyléčíte, když budete chtít. Já už si s tím žiju 35 let a říkám si, že možná se ten psychiatr spletl a já budu zdravá, tak na tom pracuju a jde to pomalounku ale jistě :-)

Cauky lidi.Tak jsem se pred tejdnem vratila z vody. Byla hezka az na to, ze se mi po 3 mesicich vratila ten hrozny zachvat. Mam panickou poruchu ale nemam uz skoro vubec atakya kdyz tak tak malinke. Mam spis neprijemne tlaky v hlave. No a ja si myslela , ze uz se mi nemuze ten hnusnej zachvat nikdy vratita a ejhle a byl tady. Tak zas beru prasky - tentokrat Seropran, tak jsem na nej zvedava.Ta voda byla prvni takova akce , kdy jsem byla mimo domov. Od prvniho zachvatu jsem totiz mela furt jistotu, ze kdyz se mi cokolliv stane, hned jsem doma (treba kdyz jsem jela ze skoly nebo z chaty. Ale tady na vode to bylo neco jinyho. Myslim si, ze to k tomu trochu prispelo. Taky uz vim, ze mi to startujou naky hnusny veci. Pre mesicem se mi vybourala sestrenka a od te doby se muj stav zhorsoval. Taky se mi to zhorsuje vzdycky, kdyz jdu treba k doktorovi. Dost blby je to taky, kdyz jsem na naky akci mezi lidma. Jde tam asi hlavne o to, ze se bojim toho, ze by me to mohlo chytnout pred nima a tak se stresuju.Taky jsem si vsimla, ze dost z nas nas chytnul prvni zachvat v aute. Cetla jsem o tom i v casopise - byla tam presna situace, ze jake se to stalo me. Jela jsem na dovolenou, mozek jsem vypla od problemu a stresu ve skole a nahle se to stalo. Taky jsem premeslela, jestli ma cenu zabyvat se pricinou vzniku tehle choroby. Vy tak trochu tusite, co vam zzapricinilo, ze se vam tahle nemoc rozjela, nebo proste nahle prisla. Ja nak podvedome tusim, ze to muze byt se stresu, s tyhle doby, z dlouhodobeho deptajiciho onemodneni a taky si myslim, ze ta posledni kapka byla antikoncepce. tu bych uz nikdy nevzala.Nonic, mejte se vsichni krasne a nezoufejte.Pa Berda

Velmi zdravím všechny, kteří na tyto stránky napsali své zážitky s touto psychickou poruchou, se kterou se člověk ani někdy nechce zpočátku svěřit odborníkovi, jako to bylo v mém případě. Jsem totiž člověk, který nerad bere jakékoliv léky, byť jen na bolest hlavy, apod. Dnes už se směji vzpomínce na to, jak jsem se měla objednat k psycholožce. Dny, kdy mi nic nebylo, jsem si říkala, proč bych tam měla volat, vždyť mi zase nic není, ale po příznacích na další záchvat jsem si zase řekla, že už tam musím zavolat. A tak to šlo pořád dokola. Až jsem našla tu správnou odvahu.První atak panické úzkosti se u mě projevil v dost nevhodnou dobu-v letadle při zpáteční cestě z dovolené. Vesměs to byly všechno pocity již zde zmíněné, tzn. nemožnost normálně dýchat, lapání po dechu, křeče v nohách, rukách, ústech a především myšlenka na to, že se asi udusím a nedoletím živá. Živá jsem samozřejmě zůstala, odvezli mě na Meditrans a napíchli kapačku, ale to už mi bylo celkem jedno, protože v letadle mi dali stevardky 10mg Diazepamu, takže ani lékař nemohl poznat, co mi vlastně je, protože všechny přístroje, na které jsem byla napojena ukazovaly vše v normě. Souhlasím se všemi, že ten, kdo tyto stavy nezažil, nedokáže si vůbec představit, co člověk v tu dobu prožívá. Je ale zajímavé, že záchvaty se objevují většinou v klidovém stavu, zřejmě proto, že má člověk více času myslet opět na to, kdy ho přepadne další záchvat. Druhý záchvat jsem totiž měla v době, kdy jsem nedělala nic namáhavého, jen jsem večeřela a dívala se na televizi. To už mi musela být zavolána záchranka a dali mi "kalciovku", ta zabrala. Někde jsem totiž četla, že při těchto záchvatech dochází k poklesu vápníku v krvi a v důsledku toho přicházejí zmíněné křeče. Bohužel nikdo, ani praktická lékařka mě neupozornila, že by se mohlo jednat o panickou poruchu, takže od loňského srpna až do letošního května jsem byla bez pomoci, a to pouze z neznalosti věci. Proto bych chtěla apelovat na všechny, kteří trpí těmito příznaky a jsou jinak fyzicky v pořádku, aby tuto nemoc nenechali "rozjet" do takových rozměrů, že se budou bát jezdit nebo chodit kamkoliv, aby to na ně zase nepřišlo. Jinak já osobně od počátku června navštěvuji také psychoterapii a vzhledem k tomu, že opět riskuji let na dovolenou, musela jsem se též vyzpovídat psychiatrovi, který mi napsal Xanax, užívám 1 tabletku před spaním. Tento lék zabírá, i když první dny po užití jsem ráno byla jak po "opičce"-točila se mi hlava a měla jsem těžké nohy a ruce. Ale po 5 dnech mi tyto nežádoucí účinky skoro vymizely. Teď se cítím jen trochu unavená. Ale na někoho to samozřejmě může působit jinak.S oběma berounskými lékaři jsem však nadmíru spokojena, není nad to, když opravdu ví, jak vám je. Takže po těchto všech peripetiích doufám, že let přežiji ve zdraví a vám všem, kteří jste přispěli nebo přispějete svými zážitky, radami nebo "jen" útěchou přeji brzké uzdravení a ty, kteří panickou úzkost nikdy nepocítili prosím, aby měli pro "nás" pochopení.Mějte se hezky.

A jak se mám mít ráda, když mě to prostě nejde. Jeden den mám sebevědomí a další tři dny ho nemám. Tak jak se mám mít ráda ? Řekla bych, že všechno záleží na psychický pohodě.

A jak se mám mít ráda, když mě to prostě nejde. Jeden den mám sebevědomí a další tři dny ho nemám. Tak jak se mám mít ráda ? Všechno záleží na psychický pohodě.

Mila Pajka, Ty se divas zvenci na sebe, musis k tomu pouzit svou fantazii, no ja se divam zevnitr. To Ja, me hluboke Ja ve mne se diva a pozoruje a to Ja, to je me nejhlubsi byti, cira existence, cire Byti, to jsem Ja sam ve sve hlubokosti, za svyma myslenkama, to ticho, ktere je ve mne, Ja, kdo pozoruje sve myslenky, emoce, telo a jeho projevy. A neresim to alkoholem, jenom sedim pri sklence vina a medituji.A pak se ve mne rozpousti jakykoliv strach, se vsim telesnym pruvodem a nastava klid. Ano, milovat kratsi nohu, krivy nos i svou paniku - to je nejvetsi laskavost a velkorysost, co muzeme svemu telu poskytnout. Pak se nam telo odvdeci. Mit k sobe nenavist, nemit rad svoje telesne vady, to je prave cesta k pestovani nemoci. Mit se rad, tak jak jsem byl stvoren, je polovicni vyleceni. Preji Tobe, a vsem drahym pratelum hodne sily. Sergej.

Ahoj, četl jsem a četl mnoho příspěvků v této kategorii. Sám beru Seropram asi 1/2 roku. Snad radu pro všechny, kteří nevědí jak dál.Prvním krokem dojít k doktorovi a nechat se vyšetřit. Pokud jste zdraví mělo by Vás to přesvědčit v tom, že se nejedná o fyzický problém. Druhým krokem postavit se tomu. Né všechno jde hned, já také ještě některé věci nedělám(strach) a ti kteří to prožily určitě chápou, ale bál jsem se stát ve frontě, nechodil do supermarketů(ty jsem teda neměl rád ani předtím), cestování,tmy a další. Nebudu tu popisovat co všichni znáte, ale daří se mi se tomu postavit. To je celé a o ničem jiném to není. Pokud při přicházejím záchvatu dokážete přesvědčit sami sebe a udělat to z čeho máte strach, uvidíte že se po tom budete cítit jak králové(královny)a s narůstající sebejistotou nedovolíte strachu aby vůbec přišel. Dost pomáhá práce (koníček) i fyzická.Občas sem mi stane že vůbec prášek nevezmu(zapomenu nebo usnu) a zase to beru jako plus. Tím ale vůbec nedoporučuju léky vysadit naopak věřím, že velice napomáhají Vám se s celým problémem vypořádat,ale nespoléhejte jenom na ně. A těm co opravdu nevědí co už dělat, rada jak jsem šel na to já. V prvním případě jsem zjistil že mi pomáhalo sebenaštvání jak jsem neschopný se tím vypořádat, že jsem baba atd. a rázně jsem vkročil. Druhým, když už jsem vstoupil "do zóny strachu" uklidnil jsem se přesvědčil že mi nic není a začal celou záležitost naopak zdržoval a ven jsem vycházel i s chutí a radostí. To nejdůležitější co v této tzv. nemoci zakopáváte je chuť a plány do budoucna, né strach že zítra někam musíte naopak Vy zítra tam chcete a těšíte se. Doufám že se všichni budete těšit ze života, tak jako se snažím a těším já.

Ahoj všichni!Dnes jsem poprvé objevil tyhle stránky a přečetl si několik desítek posledních příspěvků.Rozhodl jsem se přispět taky,protože mě trápí podobné problémy a možná by někdo z Vás dokázal poradit.Už čtyři roky mám téměř pořád pocit knedlíku v krku,někdy je to lepší a jindy horší.V některých situacích se u mne dostavují příznaky o kterých se zde píše.Po půlroce trápení jsem se rozhodl zajít za psychiatrem a tak začla léčba antidepresivy.Už jsem jich vyzkoušel docela dost a po dostatečně dlouhou dobu,bohužel po některých mě bylo ještě hůře.V současné době již přes půl roku užívám Remeron,protože ten mě škodí neméně a úzkosti krátkodobě zatloukám Lexaurinem (dříve Neurolem).Můj stav se sice nezhoršuje,ale ani nezlepšuje a já nevím jak z toho ven.Práci celkem zvládám,ale mám problém se vstáváním,často se cítím vyčerpaný.Jsem dlouhodobě sám,protože v tomto stavu mě dělá problémy navazovat kontakty,navíc zdraví lidé toto nechápou,takže i když se mě podaří se s někým seznámit,dlouho to nevydrží.Možná by mě nějaký hezký vztah pomohl,ale nevím,kde hledat.Často mám pocity,že život nestojí za nic,že je to jenom trápení a závidím zdravím lidem.K psychyatrovi si chodím už jenom pro léky,poradit co dál mě nedokáže.Předem děkuji za jakoukoli radu nebo odpověď.Jsem z Prahy a bude mě 33 let.Mějte se jak to jde nejlíp.Radek.

Ahoj lidi!Chci říci, že ta odolnost se musí fakt pomalu pěstovat. Já jsem také přecitlivělá a pod. Když jsem na tom byla nejhůř ze začátku tak jsem se bála jít sama i okolo baráku. Ale chce to fakt i při atace pořád dokola, i když se Vám to zdá úplně nesmyslný opakovat si totéž:Je to jenom momentální záchvat,neumřu z něj,neumřela jsem z minulého tak neumřu zase,nezbláznila jsem se,nebláznim se zase,kromě úmrtí je všechno nepodstatný, protože můžu žít dál.Lidi já jsem si to takhle opakovala skoro násilím při každým záchvatu a při každý hnusný příhodě. Dalo to hroznou fušku a pořád ještě dává. Chce to vlastně aby se ten náš mozek naučil zase správně reagovat na zátěžové situace, protože on už nemůže a chybně se mu z těch neustálých stresů vylučovaly v mozku už jen ty špatné chemikálie a mozek byl neustále připraven na stres a my ho musíme naučit reagovat zase správně jako jsme byli dřív. Zprvu to třeba při atace mnohokrát nejde, ale lidi nevzdávejte to, po čase je to lepší a lepší. Začněte také tomu věřit, že když nejde o život tak jde o h..... Prostě pořád na sobě makat a opakovat si tuhle větu. Vím sama jak strašně je to těžké, skoro lehčí je někdy mít tu ataku, ale lidi fakt to funguje , u každého to trvá různou dobu, každý jsme stresovaný jinak, ale recept je v podstatě stejný a chce to hlavně trpělivost a zase trpělivost. A Dalile by jsem si dovolila poradit ať se léků nebojí, ty dodají jen tu potřebnou chemikálii, která momentálně chybí. Beru na paniku Seroxat a funguju jako zdravá a nejsem nijak otupělá, také jsem se neprve bála, ale je to zbytečné, moderní chemie umí zázraky. Lék také není návykový, vždyť se to může třeba jen vyzkoušet a máte možnost posouzení. Jen trvá asi dva týdny než lék začne zabírat. Mějte se fajn a neupečte se v těch vderech.

Pajko, když život s ním není moc hezký, teď nosí kytky, ale za celých 6 let donesl tak 3, protože hrozně šetří. A vůbec se už ke mě nechoval hezky, bojím se, že podlehnu.Klaro, přecitlivělá jsem až hrůza, třeba hrajou nějakou pisničku a už mám slzičky, když mě někdo něco řekne a ani to tak nemyslí, tak jsem z toho špatná celý den. Beru to všechno moc vážně.

Pajko, mela jsi pravdu v tom druhem pripade, vetsinou pracuji vecer do jedne,druhe patom jedu domu a nejsem jeste unavena,tak sednu k pocitaci nebo koukam na televizi.Normalne chodim spat tak okolo treti,ctvrý rano.Ale hruza pro me je, kdyz musim rano vstavat na ranni, protoze na to,ze musim jit brzy spat myslim uz tyden dopredu a stejne se mi to nepovede. Pak jsem cely den unavena.Mimochodem ja musim spat minimalne sedm hodin denne,jinak je to hruza,pak se ani nedivim, ze ta atka zase na me prijde.S tim, ze si clovek nema nic moc brat z lidi kteri ho stvou,souhlasim.Me se to dari bezvadne,ale jen kdyz jsem v pohode a silna, to pak malo kdo me rozhodi.Ale jak se necitim v poradku staci sebemensi konflikt a uz v tom zase litam.Taky se vam nekdy stava,ze jste az moc precitliveli?Kdyz vam nekdo neco rekne spatneho,tak jste z toho celi nestastni?

Ivčo, co by za to jiná dala! Kytky! Nemůže bez tebe žít! Zbláznit se! Aspoň vidíš, že naše potíže nemají na lásku vliv. Však Ty si s tím poradíš. Takové starosti patří k těm lepším v životě :-)